V minulém zamyšlení (EURO 11/2001) jsem se snažil ve stručnosti postihnout v obecně teoretické rovině, jak si české vlády, které se až zalykaly liberální rétorikou, nechaly ujít jedinečnou příležitost ke skutečné liberalizaci telekomunikačních trhů a místo toho zvolily tuhou regulaci socialistického stylu. Někdo by však proti tomuto tvrzení mohl namítnout: Ale vždyť byly učiněny některé pokusy a alespoň v některých částech republiky byla povolena konkurence, ale proti SPT Telecom neobstála. Opomiňme pro tento okamžik veškeré argumenty prezentované v minulém článku (byť ty jsou již naprosto dostačující k tomu, abychom podobná tvrzení označili za nepochopení situace) a podívejme se blíže na to, jak byla v některých částech Česka povolena konkurence a jak to dopadlo.
Vymezené místní sítě.
V roce 1995 byly vyčleněny dvě oblasti, které měly sloužit jako pilotní projekty pro „vyzkoušení konkurence na telekomunikačním trhu. Šlo o pražské městské části 1 a 2 (v červ–nu 1995), kdy bylo vydáno „pověření pro společnost Dattel, a. s., a o oblast Liberec (v říjnu 1995), kdy bylo vydáno „pověření společnosti Kabel Plus,
s. r. o. Tato odvětvová politika (alias centrální plánování) byla zakotvena v dokumentu schváleném vládou pod názvem Hlavní zásady státní telekomunikační politiky v roce 1994. V jejím rámci bylo stanoveno jako základní střednědobý cíl co nejrychlejší zvýšení nabídky hlavních telefonních stanic na dvojnásobek stavu v roce 1994 do roku 2000 (bod 1). Jako základní prvky pro tento cíl byly stanoveny zachování integrovaného provozovatele veřejné telefonní sítě, tedy SPT Telecom (bod 2), vstup strategického partnera do SPT Telecom (bod 3), zachování majority státu i po „privatizaci (bod 5), regulace cen a vstupu do odvětví (bod 6) a exkluzivita SPT Telecom na provozování meziměstských a mezinárodních telefonních služeb (bod 7). V bodě 8 byl povolen v takzvaných vymezených místních sítích (VMS) vstup do podnikání i jiným subjektům „jako doplněk k budování sítě integrovaným provozovatelem (SPT Telecom). Relativně nedlouho po pilotních projektech bylo proto v souladu s bodem 8 vytvořeno ještě dalších šestnáct VMS, kde byla stejně jako v pilotních projektech „povolena konkurence . V lednu 1996 byla vydána další „pověření společnostem, které si rozdělily těchto šestnáct VMS - Telecom 21, Factom, FDP Telecom, KT Jeseník a Opatel.
Realismus tvrdší cynismu.
Cynický ekonom by ale o VMS a uspořádání v nich spíše řekl, že v dané VMS nebyl vytvořen ani náznak skutečné konkurence, nýbrž státem garantovaný duopol. Ovšem realistický ekonom by k tomuto tvrzení o státním duopolu dodal, že není cynické dostatečně. „Konkurence se totiž měla odehrávat pouze v místních hovorech – jakékoliv jiné hovory (tedy do jiné oblasti) musely jít přes sítě SPT Telecom – přesně v souladu s bodem 7. Jenže pak nastávaly až směšné situace (nikoliv však z pohledu alternativních provozovatelů), vyplývající z faktu, že některé VMS spolu sousedily, a dokonce některé sousedící VMS získaly stejné společnosti (například Benešov a Uhlířské Janovice, Votice a Sedlčany, Česká Lípa a Nový Bor, Lovosice a Litoměřice). Přestože nebylo technicky obtížné nebo nákladné položit vlastní drát spojující lokální sítě v jednotlivých VMS, nebylo to alternativním operátorům umožněno. Hovory z jednoho VMS do druhého, byť sousedního a třeba se stejným alternativním operátorem, musely jít přes SPT Telecom, který samozřejmě nastavil propojovací poplatky natolik „vhodně , že snad ani zázrak by nezabránil kolapsu operátorů v jednotlivých VMS, pokud jejich podnikatelská činnost závisela pouze na poskytování místních hovorů. Navíc se Telecom vynasnažil, aby jeho investiční program ve VMS „prokázal , jak je konkurence neschopná s ním držet krok – na úkor jiných oblastí, kde mu žádná konkurence nehrozila.
Poučení z krizového vývoje.
Není divu, že za těchto podmínek konec alternativních operátorů byl jen otázkou času. Jedinou nadějí pro mnohé bylo to, že někteří z nich byli poskytovatelé i jiných služeb, třeba kabelové televize. Po letech lze shrnout, že celý projekt VMS skončil fiaskem, přičemž několik poučení z „krizového vývoje pilotních projektů v ČR je možné shrnout následovně:
1. Vláda V. Klause, která se jinak zajíkala svojí protržní rétorikou a hlásala reformu bez přívlastků, trhu v telekomunikacích ve skrytu nevěřila. Z její telekomunikační politiky vysloveně čiší nedůvěra v trh a snaha plánovat. Následující vlády mu nevěří (a zároveň se ho bojí) již zcela otevřeně.
2. V této smutné historii lze nalézt i nějaká pozitiva. Obyvatelé měli rychleji zavedený telefon – především tedy kvůli velkému zájmu, který Telecom věnoval VMS. A to právě prokazuje, že konkurence působí, i když je velmi omezená. Bohužel na náklady alternativních operátorů, kteří měli tu smůlu, že od začátku byli odsouzeni k zániku. Druhým (leč nevyužitým) pozitivem bylo to, že mnozí alternativní operátoři ukázali, že pro poskytování telekomunikačních služeb není nutné všude „táhnout dráty . Některé nové technologie prakticky rozbily mýtus „přirozeného telekomunikačního monopolu mnohem dříve, než mobilní operátoři GSM vůbec vstoupili do hry. Škoda že tyto pozitivní záblesky měly tak malou publicitu.
3. Pro vstup „konkurence byly vytvoře–ny takové podmínky, že musela zkrachovat. Vše bylo jen otázkou času. Leč někteří přežili a budou působit Telecomu potíže v budoucnu – třeba kabelové televize nebo nástupci některých operátorů.
4. Takto vytvořený „neúspěch konkurenčního prostředí zjednodušil argumentaci ve prospěch udržení monopolu. A tak se „prokázaný mýtus zakořenil v hlavách úředníků, poslanců, ale i zákazníků. Trochu překvapivě si jsou ale i úředníci MDS vědomi toho, že neúspěch projektu VMS nebyl způsoben ničím jiným než nevhodně stanovenými podmínkami pro existenci těchto sítí (alespoň lze toto pravdivé tvrzení nalézt v Telekomunikační politice z roku 1999). Nicméně se asi příliš nepoučili.
Právě tento odklad vpuštění konkurence a neustálá regulace telekomunikačních trhů vytvořily prostor pro upevnění monopolu SPT Telecom (dnes Český Telecom), který nyní tvoří těžko překonatelnou překážku skutečné liberalizace.
