Menu Zavřít

100 let republiky: historie české koruny aneb Jak se dožít stovky

28. 10. 2018
Autor: Archiv

Když jsme v polovině roku 2004 vstupovali do Evropské unie, podepsali jsme závazek, že přijmeme společnou evropskou měnu. Mělo k tomu dojít v blíže neurčeném čase, ale snad nikdo nepočítal, že o patnáct let později nás čeká oslava dovršených sta let české koruny, zrozené v březnu roku 1919 na troskách rozvrácené inflační rakouské měny.

Navíc si minimálně dvě třetiny národa přejí, aby se koruna v plné síle dožila i druhé stovky. Euro vnímá jako symbol příslušnosti k vyspělé západní části kontinentu a prospěšné ekonomické propojení s našimi hlavními obchodními partnery jen část intelektuálních elit, s nimi spojených politiků a samozřejmě podnikatelé s úzkými vazbami na zejména německé obchodní partnery.

Vnímáme problémy eurozóny, ale náklonnost Čechů k vlastní měně je dána i tím, že přes dramatické peripetie v historii měnová politika v Česku dlouhodobě funguje velmi dobře. Měnové instituce jsou většinou veřejnosti považovány za důvěryhodné a lidé jako Alois Rašín či Karel Engliš v době dávnější, Josef Tošovský, Zdeněk Tůma či Miroslav Singer v době nejnovější požívali ve svých érách, ale i dlouho po nich přirozený respekt.

Zavržený sokol

Otcem české, nebo přesněji československé měny byl bezesporu Alois Rašín, ministr financí v první československé vládě Karla Kramáře. Ta převzala 28. října zemi rozvrácenou válkou s vysokou inflací vyvolanou nadměrnými emisemi rakouských korun, které Vídeň tiskla k financování války. Bylo jasné, že je nutné co nejdříve vytvořit novou československou měnu. Rašín získal již v únoru 1919 zákonem Národního shromáždění zmocnění k přípravě nové měny. Plán byl hotov za několik dní a poslanci ho na tajném zasedání schválili. Už 3. března obsadili vojáci čerstvě vzniklé československé armády hranice mladého Československa a neprodyšně je uzavřeli. Začalo kolkování rakouských bankovek, které trvalo týden. Cílem uzavření hranic bylo zabránit dovozu rakouské měny z dalších nástupnických států Rakouska-Uherska. A to se také víceméně podařilo.

Ve skutečnosti však tehdy nešlo o prosté oddělení nové československé měny, ale o regulérní měnovou reformu, která byla v mnohém předlohou pro pozdější měnovou reformu Antonína Zápotockého. Cílem kolkování bylo zároveň stáhnout z oběhu až 80 procent oběživa. Nakonec se podařila stáhnout polovina. Fungovalo to tak, že první dva tisíce rakouských korun byly okolkovány jako koruny československé. Z částky mezi dvěma a deseti tisíci byla okolkována polovina a z částky nad tuto hranici jen čtvrtina. Zbylé peníze byly lidem uloženy jako nucený vklad na účet úročený jedním procentem se splatností třicet let. Není asi překvapením, že v roce 1949 už nikdo nic nedostal.


Přečtěte si esej: Země Koruny české

 Ilustrace k eseji Země Koruny české


První československá státovka v hodnotě sto korun byla dána do oběhu již v červenci 1919. Do té doby se vedly diskuse, zda by koruna měla být korunou, nebo bychom se měli vrátit k nějakému starému názvu, jako byl třeba denár, groš nebo hřivna. Zvažovány byly i zcela nové názvy, jako třeba sokol, který by bylo možné rozměnit na sto káňat.

Nakonec jsme zůstali u koruny. Nové bankovky byly v naprosté většině tištěny ve čtyřech českých tiskárnách, které nebyly schopny vybavit je dostatečně účinnými ochrannými prvky. A tak se pětistovka navržená Alfonsem Muchou stala v té době terčem masivního padělatelského útoku. Maďarský orientalista Gyula Mézsáros zorganizoval ve Vídni gang umělců a techniků, kteří vytiskli téměř čtvrt milionu pětistovek, z čehož více než šedesát tisíc kusů zachytil Bankovní úřad ministerstva financí. Bankovka pak byla rychle stahována z oběhu.

Otcovské spory

Pak ale přišla řada na vážnější diskuse, než byl název měny samostatného Československa. Zpočátku se nedařilo příliš zbrzdit inflaci. V letech 1919 i 1920 narostly ceny pokaždé zhruba o padesát procent, a válečná inflace tak pokračovala. Kromě jiného byl na vině i státní rozpočet, který byl chronicky deficitní. Rašínova deflační politika ale nakonec zabrala, protože ministerstvo financí, které až do vzniku Národní banky československé v roce 1926 provádělo měnovou politiku, stahovalo z oběhu značné sumy. V letech 1922 a 1923 to byly částky výrazně převyšující hodnotu dvou procent HDP. V letech 1921 až 1924 díky tomu klesaly ceny dnes nepředstavitelným tempem v průměru o patnáct procent meziročně. To nemohlo nevyvolat recesi a sociální konflikt, protože prudce rostla nezaměstnanost. Během dvou let vyskočila ze 70 tisíc lidí bez práce na téměř trojnásobek. Recese byla ale kromě jiného i cenou za to, že jsme se vyhnuli hyperinflaci, která postihla v té době prakticky všechny naše sousedy a vážně poškodila jejich ekonomiky.


Přečtěte si: Jak se daří zemím bez eura

ilustrační fotokoláž


Rašín se u části obyvatelstva stal opravdu nenáviděnou osobou, přestože ve funkci ministra financí skončil již 8. července 1919 a vrátil se do ní na pouhých pět měsíců v říjnu 1922. V únoru roku 1923 na něj komunista Josef Šoupal spáchal atentát. Ministr financí zraněním podlehl a Šoupal si odseděl 18 let, nicméně částečně svého cíle dosáhl. Deflační politika ustoupila, protože nejvlivnějším ekonomem se stal mnohem umírněnější Karel Engliš, který byl dlouhodobým odpůrcem Rašínovy deflační politiky. Ministrem byl již v Tusarově vládě v letech 1920 a 1921. Poté se stal ministrem financí až koncem roku 1925 a zůstal ve funkci do roku 1928. Poněkud překvapivě byli Rašín i Engliš členy stejné pravicové České strany národně demokratické.

Spory o měnovou politiku ale pokračovaly i po Rašínově smrti. Prvním guvernérem Národní banky Československé se totiž stal v roce 1926 dlouholetý Rašínův spolupracovník Vilém Pospíšil. Když mu ministr financí ve jmenovací řeči předával československou měnu, pronesl slavnou větu: „Odevzdávám do vašich rukou nejcennější klenot národní, naši korunu československou, klenot, který není ze zlata ani ze stříbra, nýbrž z práce…“

Standardní omyl

Ale Pospíšil tlačil československou měnu ke zlatému standardu a jako smysl fungování jím vedené centrální banky označoval dosažení směnitelnosti koruny za zlato. To se mu ale podařilo, až když v roce 1928 již poněkolikáté rezignoval ministr financí Engliš. Zlatý standard byl zaveden 7. listopadu 1929, přesně dva týdny po černém pátku na newyorské burze, který odstartoval velkou hospodářskou krizi. Čili v ten nejméně vhodný okamžik byl stanoven obsah zlata v jedné koruně československé na 44,58 gramu. Stalo se tak v politicky pozoruhodném bezvládí mezi volbami a ustavením nového parlamentu svéráznou formou opatření Stálého výboru Národního shromáždění. A pak NBČS dokázala takto určený zlatý standard držet dalších pět let krize, čímž bezesporu citelně přispěla k její hloubce v tehdejším Československu.

V roce 1934 vláda Jana Malypetra rozhodla o první devalvaci československé koruny, navzdory Pospíšilově vedení NBČS. Vilém Pospíšil pak rezignoval a jeho nástupcem se nestal nikdo jiný než Karel Engliš, který centrální banku vedl až do února roku 1939, kdy už se existence samostatné československé měny počítala jen na dny. Doba, kdy byla koruna stabilní a v Evropě respektovanou měnou, měla na dlouho skončit. A pěkný osud nečekal ani aktéry měnových sporů. Viléma Pospíšila, který se zapojil do odboje, ubili gestapáci při výslechu v roce 1942 a Karel Engliš sice po válce stanul jako rektor v čele Univerzity Karlovy, ale po únoru 1948 opustil veřejné funkce, byl perzekvován a zemřel v roce 1961 v chudobě, živen svou rodinou a přáteli. Jeho odkaz ale přežíval i v praktické fiskální politice celé řady komunistických ministrů financí, z nichž někteří byli přímo jeho žáky ze starých časů.

V unii marky

Po okupaci a vzniku Slovenského štátu v březnu 1939 se slovenská koruna oddělila, a vznikla tak na pohled samostatná měna, která se však moc nelišila od toho, co zbylo Čechům. Byla pevně navázána na říšskou marku, nejprve v kurzu deset korun slovenských ku jedné marce a později 11,6 ku jedné. Protektorátní koruna si svůj kurz zachovala, ale reálný kurz odpovídající cenové hladině zvláště na počátku okupace byl mnohem pevnější. Pro Němce tedy bylo v Česku velmi lacino.


Překážky českého rozvoje. Dohánění Západu je obtížnější než dřív

 Tomáš Garrigue Masaryk


Důležitější ale bylo, že protektorátní koruna se stala fakticky součástí jakési markové měnové unie. Česká část NBČS byla podřízena Říšské bance. Marky, kterými německé subjekty platily za zboží nakoupené v protektorátu, byly odváděny zpět Říšské bance, a čeští dodavatelé dostali koruny emitované českou cedulovou bankou jako fakticky inflační, protože takto vzniklá pohledávka za Německem nebyla takřka nikdy vypořádávána. Pokud to někomu silně připomíná mechanismus target používaný v platebním styku zemí eurozóny, asi se moc neplete. Není tak divu, že vzdělanější Němci se momentálně cítí jako měnový protektorát Evropy a zlobí se na Řeky a Italy.

Česko také přišlo o většinu svého měnového zlata, které Němci odvezli do Berlína. Po skončení války nám spojenci přiznali nárok na 24,5 tuny, které nám měli Němci vrátit, což však byla jen zhruba polovina toho, o co jsme přišli. V roce 1948 přišlo prvních šest tun a zbytek pak po složitých dohadováních až v roce 1982.

Když peníze nebyly penězi

Osvobození přineslo chvilku návratu ke starým dobrým časům, když 1. listopadu 1945 byla obnovena československá koruna v plné směnitelnosti a se zlatým standardem. Kurz byl stanoven na 50 Kčs za americký dolar. Jenže už předtím v říjnu byly komerční banky zestátněny a finanční sektor se pomalu chystal na přechod k systému plánovaného hospodářství, který byl dovršen po převratu v roce 1948. Postupně byla opouštěna směnitelnost měny. V roce 1950 byla NBČS přeměněna podle sovětského vzoru na monobanku Státní banku československou vykonávající měnovou politiku i úvěrování podnikového sektoru.

 1961. Naše nejdéle obíhající bankovka, 100 Kčs, autor František Heřman.

1961. Naše nejdéle obíhající bankovka, 100 Kčs, autor František Heřman.

Narůstající ekonomické potíže nového systému hospodaření měla vyřešit měnová reforma v roce 1953. Při ní byl dramaticky redukován objem oběživa ze zhruba 52 miliard korun na 1,4 miliardy. Lidem byly vyměněny tři stovky v poměru 5:1. Ostatní hotovost se měnila v kurzu 50:1. To byla těžká rána mnohaleté důvěře lidí v československou měnu, ale ekonomice to nijak zvlášť nepomohlo. V roce 1955 bylo Československo dokonce vyloučeno z Mezinárodního měnového fondu, který v roce 1944 spoluzakládalo.

Měnová politika byla podřízena pětiletým plánům a postupně degradovala. Směnitelnost neexistovala a postupně se při exportu firmám začal rozpadat i oficiální kurz, kdy posléze existovaly stovky přepočítávacích poměrů uplatňovaných na různé vývozní i dovozní položky. Na sklonku 80. let, v době gorbačovské perestrojky, se objevily u části komunistických funkcionářů myšlenky na zásadní změnu devizového hospodaření a návrat ke směnitelnosti. Zástupci ministerstva financí a SBČS dokonce sondovali možnost návratu do MMF. Dřív však přišel listopad 1989 a po něm zásadní transformace plánované ekonomiky na standardní tržní hospodářství.

Kouzlo návratu

Hned v roce 1990 došlo ke sjednocení mnoha různých kurzových režimů koruny pro obchodní a neobchodní platby a pro turistiku. Jednotný kurz byl pak během roku postupně devalvován až na 18 korun za marku a 28 korun za dolar. S takto zafixovaným kurzem byla od roku 1991 zahájena cesta k plné směnitelnosti koruny.

Jediným zádrhelem byla v roce 1993 měnová odluka, kdy se po rozpadu federace rozdělila hladce a bez problémů i společná československá měna. V roce 1995 bylo za guvernéra Josefa Tošovského dosaženo plné směnitelnosti koruny a kurz byl stále fixován na stejnou hodnotu, což pomáhalo stabilizovat inflaci, která po uvolnění cen prudce vyskočila, a Česko se spolu se Slovenskem jako jediné postkomunistické země vyhnuly hyperinflaci a totálnímu znehodnocení úspor.

Po politických otřesech v roce 1996 a 1997 se koruna dostala pod tlak devizových spekulantů a ČNB uvolnila fixní kurz, po čemž koruna jednorázově oslabila a byla zhruba do roku 2000 do skončení jihoasijské krize neklidná. Pak ale až do roku 2008, kdy vypukla finanční krize v západním světě, úspěšně posilovala a pomáhala snižovat rozdíl v kupní síle Čechů a jejich bohatších západních sousedů.

Recese a nedůvěra v měny postkomunistických států kurz koruny srazily z rekordních úrovní kolem 23 korun za euro až nad 26 korun. ČNB pak při nekonečném čekání na oživení ekonomiky použila kurz jako nástroj měnové politiky a intervencemi srazila v listopadu 2013 kurz pod 27 korun za euro. To u veřejnosti zakládající si na sílící české měně vyvolalo silnou nevoli, nicméně ekonomice intervence pomohly a v dubnu 2017 byly ukončeny.

Devizové rezervy jsou enormní a důvěra v budoucnost české měny vysoká. A tak není divu, že běžný občan nevidí žádný důvod spěchat do eurozóny, kterou čekají velmi hluboké a kontroverzní změny.

Na to stoleté výročí budeme pořádně hrdí.

Dále čtěte:

Česko plní dvě ze čtyř kritérií pro přijetí eura. Zaostává za Bulharskem či Chorvatskem

Euro jako jediná měna EU. Juncker chce nástroj, který pomůže s jeho přijetím

FIN25

S korunou jsem spokojený, říká Babiš. Přijetí eura pro něj není prioritou

Dlouhý příběh krátkých dálnic. Dnešní D1 slíbil stát dostavět v roce 1940

  • Našli jste v článku chybu?