Bezprostřední ohrožení eurozóny je alespoň na nějaký čas zažehnáno. Poučíme se z fiskální krize?
Otázka Řecka je dnes prakticky vyřešená. S podobným názorem se týdeníku Euro před několika týdny svěřil v neoficiálním rozhovoru jeden vysoce postavený centrální bankéř pod podmínkou anonymity. Že by se děravá bárka stahující ke dnu celou Evropu konečně přiblížila k momentu, kdy se sama udrží nad hladinou? Pokud můžeme takovou možnost byť jen připustit, jedním dechem dodejme, že by to znamenalo ukončení jedné významné kapitoly v evropských dějinách.
Bezzubý pakt Preludium onoho sebevražedného balancování na okraji propasti se odehrálo přímo v jejím centru. V Německu v polovině devadesátých let. Země po sjednocení obou bloků prosperuje a její měna je jedna z nejbezpečnějších na světě. Zároveň by se ráda zbavila nepříjemného cejchu z druhé světové války, a proto povolně souhlasí s projektem jednotné evropské měny. Pochopitelně je namístě strach z toho, co eurozóna udělá s natolik hospodářsky nesourodou masou států. Vždyť některé z nich, obdařené méně odpovědnými vládami, by mohly využít eura k získání levných půjček, které padnou na bedra všem ostatním.
Proto v roce 1995 vystupuje německý ministr financí Theo Waigel s návrhem na takzvaný Pakt stability a růstu, který má donutit všechny členy eurozóny udržovat deficit rozpočtu pod tři procenta a celkové zadlužení vlády pod úrovní 60 procent HDP. Proč zrovna magické číslice tři a šedesát? Nejste jediní, kdo by takový dotaz vznesli. Okolo paktu bylo mnoho pochyb z obou stran. Nejsou podmínky příliš přísné a nezamezí v těžkých časech možnosti podporovat ekonomiku?
A nejsou naopak příliš měkké a slabě vymahatelné? Jen pro zajímavost, Němci navrhovali povinný deficit do 0,5 procenta HDP a nakonec se smířili s kompromisem. Kéž by tehdy v Berlíně věděli, že oni sami budou jedním z hlavních iniciátorů fiskální nedisciplinovanosti. Ale to už jsme o necelých šest let později, společná evropská měna již funguje – k překvapení jejích kritiků poměrně dobře – a v klíčových zemích získává po dlouhé době hlavní slovo levice, pro kterou nízké zadlužení náhle není prioritou.
„V devadesátých letech bylo hlavním úkolem vlád kvalifikovat se pro monetární unii, ale po roce 2000 je to tvorba pracovních míst. Evropská veřejnost zažila díky Maastrichtu hodně bolesti a zaslouží si odměnu,“ řekl tehdy Dominique Strauss-Kahn, francouzský ministr financí. A odměnu také rád svým voličům rozdá. Společně s vůdčími politiky Francie, Německa a Itálie začínají shodně od roku 2001 překračovat maastrichtská kritéria a zvyšují dluh. Není divu, že to samé dělají i některé periferní ekonomiky jako Řecko či ve stále větší míře Portugalsko. K tomu si připočtěte, že díky jednotnému trhu a centralizované monetární politice proudí do chudších oblastí Evropy » obrovské množství investic, aniž by se to odrazilo na inflaci. Ideální recept na přehřátí ekonomiky. Předehra k evropské ekonomické katastrofě je kompletní.
Upřímné ohromení Jako obvykle je ale k zažehnutí ohňostroje potřeba rozbušky, která přichází poněkud překvapivě z druhé strany Atlantiku. Pád banky Lehman Brothers na podzim 2008 a následná kreditní krize způsobují absolutní zamrznutí mezibankovního trhu a zranitelnost některých evropských zemí je rázem odhalena. V lednu roku 2009 snižují ratingové agentury hodnocení dluhů Španělska, Řecka a Portugalska. To pravé pozdvižení však přichází až po několika měsících, kdy v řeckých volbách vítězí sociální demokratická Nová demokracie Jorgose Papandrea a krátce nato jeho vláda oznamuje revizi rozpočtového deficitu. Čísla způsobí šok. Oproti plánovanému schodku, mírně překračujícím tři procenta totiž řecký rozpočet zřejmě překročí deficit o více než deset procent HDP (nakonec dosáhl úrovně 15,9 procenta).
V první vlně je především oprávněně otřesena důvěra ve veškeré statistiky o řecké ekonomice a událost je vnímána hlavně jako politický problém. „Jsem upřímně ohromen rozdílem mezi původními a novými čísly z Athén,“ prohlásil například Jean-Claude Juncker.
Plný rozsah způsobených škod však finančnímu světu dochází krátce poté. Začíná být jasné, že financování řeckého dluhu nebezpečně se blížícího 300 miliardám eur (130 procent HDP) bude jen velmi obtížné financovat s tím, jak se investoři stále víc otáčejí k Řecku zády. „Jsme v nouzové situaci, to musí každý pochopit,“ prohlašuje sympatický premiér v podzimních dnech, zároveň stále odmítá, že by jeho země potřebovala jakoukoli pomoc zvenčí. Zpočátku jeho slova nevypadají tak docela nereálně. Ještě v lednu roku 2010 dokáže upsat dluhopisy za několik miliard a stejný úspěch zopakovat ještě v březnu, kdy je aukce desetiletých bondů dokonce několikrát přeupsána. Investoři sice za půjčku vládě požadují úrok 6,5 procenta, stále však jde o udržitelnou hranici.
Černý Petr Bruselský kolotoč se ale začíná otáčet na plné obrátky. Francouzský prezident Sarkozy se v oblíbeném světle kamer a fotoaparátů nebojí pronášet silácké projevy na téma Řecko, které je prý Evropa připravena zachránit. Kancléřka Merkelová následně to samé vyvrací a Papandreu z jihu nešťastně sleduje, jak mrak nejistoty nad jeho zemí začíná pomalu černat. Abslutní tečka přichází v dubnu, kdy ratingové agentury snižují ohodnocení řeckého dluhu na úroveň spadající do pásma „junk“ (odpad) a investoři rázem požadují za dluhopisy tak velké rizikové prémie, že se dluh země definitivně stává neufinancovatelným. Finanční analytici odhadují pravděpodobnost řeckého bankrotu na devadesát procent.
Nyní už nejde o silácké řeči ani líbivá vyjádření.
V centru Evropy si politici a bankéři pečlivě propočítávají, co je případný krach athénské státní pokladny bude stát, a zjišťují, že velmi mnoho. V uplynulých letech totiž německé a francouzské banky investovaly do řeckého dluhu jedna radost a kupříkladu německý finanční sektor si vůči němu vystavěl expozici přes třicet miliard eur. „Řecké dluhy jsou denominovány v euru, ale není jasné, kdo je drží,“ tvrdil při obhajobě záchrany Řecka německý ministr financí Wolfgang Schäuble. Ve skutečnosti to ale bylo jasné až dost: Deutsche Bank, Commerzbank nebo HVB Real, tedy německé bankovní instituty.
„Následky takového bankrotu by byly neodhadnutelné.
Řecko je systematicky důležité stejně jako velká banka,“ řečnil ministr.
Žádné další Řecko Když v EU o něco hodně stojí Německo, většinou k tomu dojde s menšími kompromisy rychle. Rychle ovšem neznamená jednoduše. V Maastrichtské smlouvě totiž stojí, že státy si nesmějí navzájem financovat dluhy. Půjčka ve výši 110 miliard eur je tedy rozdělena mezi státy eurozóny, Evropskou centrální banku a Mezinárodní měnový fond. Řecko musí slíbit tvrdé rozpočtové škrty, reformu státní správy a dekonstrukci štědrého sociálního státu. Někdy v tuto chvíli dochází k zásadnímu zlomu nejen v řešení řecké krize.
Mantra „nechceme být příštím Řeckem“ se stává kánonem všech národních vlád a na politický program se dostávají tvrdé rozpočtové škrty, které se – byť skeptičtěji – přijímají dodnes. Jak se ukázalo, šlo o jednu z největších historických chyb na poli fiskální politiky.
V době, kdy vysoce zadlužené domácnosti a firmy odmítají utrácet a investovat, způsobí škrty jen roztáčení vražedné spirály ekonomické recese.
To byl ostatně jeden z důvodů, proč se Španělsko a Itálie nedokázaly vymanit z tlaku investorů až do nedávné doby, a byl to také jeden z důvodů, proč první záchranný balíček Řecku nebyl úspěšný. V říjnu roku 2011, po dlouhých diskusích a příslibech jednoznačného řešení, přijímají evropští politici záchranný balíček číslo dvě, tentokrát ve výši 130 miliard eur. Obsahuje ještě tvrdší rozpočtové škrty pro řeckou vládu, ale zároveň odpis dluhu ze strany soukromých investorů. To je zlomový bod, protože byť se tomu tak v tuto chvíli neříká, jedná se v podstatě o řízený bankrot. Privátní držitelé dluhopisů souhlasili s odepsáním více než 100 miliard eur. „Pro investory jde o výhodnou nabídku, protože to je jediná nabídka, kterou dostanou,“ vzkázal v médiích Evangelos Venizelos, nový ministr financí Řecka.
Nabitá bazuka Jak dnes velmi dobře víme, ani druhý záchranný plán nefungoval tak, jak si ho evropští lídři v Bruselu namalovali. Předně, i přes účinné snížení zadlužení Athén se nepodařilo nastartovat udržitelnost řeckých veřejných financí. Naopak, recesí sužovaná země se propadala stále hlouběji ke zkáze a s každým dalším přijatým úsporným opatřením se její situace zhoršovala. Připomeňme například, že koncem loňského roku se Řecko dokázalo dostat do primárního přebytku rozpočtu.
To v překladu znamená, že jediné, na co si muselo půjčovat, byly splátky dluhů. Bez nich dokázalo mít alespoň po několik měsíců v řadě vyrovnaný rozpočet.
Pokud můžeme poslední události nazývat přelomem, pak především díky dvěma zásadním rozhodnutím. Předně je to náhlé odhodlání prezidenta Evropské centrální banky zabránit řeckému (ale také španělskému nebo italskému) bankrotu stůj co stůj. A to i za použití nákupu dluhopisů zadlužených zemí.
„Pomůže nám to rozptýlit nepodložené obavy investorů o reversibilitě eura,“ prohlásil v září Mario Draghi, šéf ECB, která se podobnému kroku i přes doporučení ekonomů vždy bránila zuby nehty. V kombinaci se spuštěním Evropského stabilizačního mechanismu, který též může nakupovat problémové bondy, si tato opatření právem vysloužila přezdívku „eurobazuka“. Mají jednoduchou logiku. Vstupem těchto institucí na trh s dluhopisy jednak budou moci přímo pomoct zadluženým vládám, a jednak stlačí cenu dluhopisů dolů. Druhým opatřením je prodloužení lhůty na přijetí úsporných opatření pro těžce zkoušené Řeky. Co kancléřka Merkelová ještě na jaře (před volbami) odmítla jako „absolutně nepřípustné“, nyní (po volbách) přijímá jako „nutné opatření“.
Co dál? V případě Řecka můžeme říct, že dokud bude platit eurem, nedojde k divokému ekonomickému oživení, je dokonce obtížné představit si stabilizaci jeho rozpočtů. Pokud se ale dokáže nadechnout natolik, aby se vyléčilo z recese, bude jeho situace jakž takž udržitelná. Španělsko zatím prokazuje obdivuhodnou sílu vypořádat se s velmi tvrdými ekonomickými podmínkami. Pravá podstata očekávané hrozby pro celou eurozónu se objevuje v Itálii, kde se hroutí úřednická vláda respektovaného Maria Montiho. Největší chybou by teď bylo podlehnout populismu a udělat opak toho, co dosud – místo šetření spustit masivní a slepou podporu ekonomiky směřovanou k občanům ve stylu maďarské Orbánovy vlády. Ale jak svižně dokážou Evropané měnit názory, jsme se v této krizi naučili velmi přesvědčivě.
O autorovi| TOMÁŠ PLHOŇ, plhon@mf.cz
