JAK SE POŘÁD MÁTE, MEIN LIEBER?

Do Německa dosáhneme, na Ukrajinu ne 

Do roku 1997 vytahovala Horská služba turisty „z rejže samaritánsky. Za dobré slovo. Od té doby zahraniční klienti za zásah platí. Zasloužil se o to Rudolf Chlad, náčelník Horské služby Krušné hory a šéf Sdružení Horských služeb České republiky. „Viděl jsem dva bezprostřední důvody. Jednak Češi musí zásahy v zahraničí také platit a nikdo se s vámi moc nemazlí. Když nebyly peníze, zadržovaly se klíčky od auta, lyže a podobně. Mimoto jsme tehdy dostali nové vybavení, například vakuový materiál. Matrace za šest tisíc korun. Když do ní zraněného zabalíte, tak ho přece za chvíli nebudete v bolestech znovu překládat. Takže matrace odcestovala do zahraničí i se zraněným. A my už neviděli ani zraněného, ani matraci…

Zahraniční šestina. V souvislosti s novými formami trávení volného času se mění i záběr činnosti Horské služby. K tradičním zraněním končetin z lyžování nebo pěší turistiky, vysílení z nezvládnutých túr a k následkům pádů z horské stěny přibývají úrazy z cyklistiky nebo „padáčkaření . Ročně vyrážejí členové Horské služby ve všech českých horách na čtyři a půl tisíce zásahů. Asi šestina připadá na zahraniční turisty, jejichž struktura se mění podle lokality, nicméně celkově výrazně převládají Němci a Holanďané. Chlad uskutečnil svou myšlenku ve spolupráci s tehdejším ředitelem Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) Jiřím Němcem. VZP vymáhala pro Horskou službu poplatky od zahraničních klientů v letech 1997 a 1998, potom ji nahradila soukromá společnost s ručením omezením MedJurist CZ, specializovaná na obstarávání zahraničních právních služeb pro zdravotnictví. Náčelník si spolupráci s ní pochvaluje, připadá mu pružnější a dosahuje také vyšší výtěžnosti pohledávek. Dost muziky. Ceník Horské služby není nekřesťanský: běžné ošetření padesát marek, ošetření a transport do tří kilometrů 250, nad tři kilometry 450 marek. Nejdražší je pátrací akce, jejíž cena začíná na 1300 markách a může se zvýšit v závislosti na délce a měřítku akce, použité technice a podobně. Zatím ale více než základní sazbu Horská služba neúčtovala. I tak ale mají peníze vybrané od zahraničních turistů nemalý ekonomický význam. Loni to bylo zhruba dva a půl milionu korun, což je vzhledem k ročnímu rozpočtu české Horské služby (šedesát milionů korun) částka nezanedbatelná. Dali si říct. Pro zahraniční klienty má Horská služba připravené tiskopisy, jejichž obsah se postupem času měnil a zjednodušoval. Nejen proto, že záchranář není taxikář a mnohdy vyplňuje lístky v krajně nevlídných a krkolomných podmínkách. Zjistilo se například, že nemá smysl vyžadovat číslo pasu, protože na jeho základě stejně nelze získat právní pomoc při vyhledávání adresy. Lepší je soustředit se právě na adresu a zdravotní pojišťovnu. Část zahraničních klientů má pro případ, že budou potřebovat pomoc Horské služby, pojistku a zásah za ně hradí pojišťovna. Vyplněné lístky se soustřeďují v pražské centrále Horské služby. MedJurist pro ni ročně řeší asi pět set případů. První fázi postupu představuje zdvořilý dopis `a la: „Vážený kliente, tehdy a tehdy ve Váš prospěch zasahovala Horská služba. Cena zásahu činí tolik a tolik. Uhraďte ji laskavě na základě přiložené faktury. Jednatelka MedJuristu Dana Žáková říká, že už v této fázi zaplatí šedesát procent vyzvaných klientů. Tvrdší nátury dostanou po čase první upomínku, a nepomůže–li, následuje upomínka předžalobní, kterou vystavuje advokátní kancelář ve Stuttgartu. To už uhradí cenu zásahu převážná část zbývajících klientů. „Výtěžnost v průběhu času roste, tvrdí Žáková, která zná historii vymáhání pohledávek pro Horskou službu od počátku. „V prvním roce to bylo dvacet až třicet procent, nyní dosahujeme asi sedmdesátiprocentní úspěšnosti. Zbylých třicet procent jsou především případy, kdy se z nějakého důvodu nepodařilo zjistit adresu. Pořádek. Půvab činnosti MedJuristu spočívá v úzkém partnerském vztahu se stuttgartskou právní kanceláří. Užitek je dvojí: jednak znalost německého práva a nezbytné kontakty, jednak prestiž a autorita. V myslích nejen Němců, ale i dalších obyvatel vyspělé části kontinentu se ve východní Evropě dosud „jezdí na hadu . I velmi úctyhodný a doma krajně disciplinovaný občan směrem na východ divočí. Nikoli bezdůvodně. Chabá vymahatelnost práva v takzvaných tranzitivních zemích je faktem, o vymahatelnosti směrem do zahraničí ani nemluvě. To potvrzují i právníci nemocnic, což je druhá část klientely MedJuristu: „Můžete se udopisovat, ale jako českou instituci vás v zahraničí neberou vážně ani fyzické osoby. Situace se ovšem výrazně mění, když do hry vstupuje místní advokátní kancelář. S ní přichází ordnung, konec žertů. Konkurence. Poté, co se zaběhl ve spolupráci s Horskou službou, rozšířil MedJurist činnost i na zdravotnická zařízení. Žáková uvádí, že dnes společnost pracuje pro dvacet nemocnic a oslovuje další. Ročně pro zdravotnictví řeší kolem stovky případů. Vymáhané částky jsou velmi různorodé: několik tisíc korun, ale i více než dva miliony. Firma má největší podíl na českém trhu, ale i další společnosti zjišťují, že s pohledávkami zdravotnických zařízení lze pracovat. O silnější pozici v České republice nyní například usiluje jedna z velkých švýcarských vymahatelských firem. Referenční případ řešil MedJurtist pro nemocnici v České Lípě: Němečtí turisté, otec se synem, u nás havarovali v autě. Otec vyvázl s lehkým zraněním, syn umíral. Lékaři ho zachránili, ale zdravotní pojištění, na které Němci spoléhali, se týkalo jen států Evropské unie (to je velmi častý případ). MedJurist u německých soudů vysoudil osmdesát tisíc marek na léčebné náklady s tím, že zaplatí–li odpůrce okamžitě dvě třetiny, bude mu zbytek prominut. Kauzy nemocnic jsou složité, jako je složité celé zdravotnictví. Na rozdíl od Horské služby nejde o jednoduché vymáhání předem stanovených poplatků za předem stanovené služby. „Deset dvacet pacientů s lehčími zraněními přebije jeden člověk, který proleží pár dní na ,áru , říká Jaromíra Bortlová, která má v brněnské Úrazové nemocnici na starosti účtování zdravotních pojišťoven a cizinců. Pobyt na anesteziologicko–resuscitačním oddělení vytlačí léčebné náklady do statisícových, někdy i milionových řádů, a to už jsou sumy značné i pro západní cizince. „V právních státech začíná vymáhání tím, že se zjistí rozsah pojištění pacienta a konkrétní pojišťovna. Někdy se ukáže, že zahraniční pacient je na léčení u nás vlastně pojištěn, ačkoliv o tom sám třeba ani neví. U automobilových nehod je zase důležité jít po povinném ručení viníka nehody, říká Žáková. Ostravské nemocnici tak uhradila německá pojišťovna více než milion korun za léčení nemajetného německého pacienta. MedJurist toho dosáhl tak, že se mu podařilo najít německého viníka nehody a zjistit pojišťovnu, u níž měl uzavřené povinné ručení. Tři, nebo dvanáct? Ani situace v takzvaných právních státech ale není idylická. Žáková upozorňuje, že v soudních sporech mají značné problémy při prokazování nákladů, které nemocnice na zahraničního pacienta vynaložily: „Každá nemocnice účtuje náklady po svém. Někde je to trojnásobek, jinde i dvanáctinásobek bodu. Přitom s více než trojnásobkem u německého soudu nemáte šanci uspět. Němcům se těžko vysvětluje, proč nemáme nějakou obecně platnou, průměrnou cenu. U nich samozřejmě existuje a může se nejvýše vynásobit koeficientem 3,5. To, že v České republice neexistuje jednotná metodika výpočtu nákladů na léčebnou péči nepojištěných pacientů, potvrdil i tiskový mluvčí ministerstva zdravotnictví Otakar Černý. „Každá nemocnice si cenu za výkon určuje sama. To pak ošetřuje ministerstvo financí tím, že účtované položky musí být prokazatelně vykázány, uvedl. Pokyn ministerstva financí nemocnicím ukládá, aby do výpočtu ceny léčebné péče pro nepojištěné pacienty zahrnuly tři složky: skutečné náklady, daňové náklady a přiměřený zisk. To však situaci neřeší. Ukrajina. S tím, že se o své nároky neumíme dostatečně důrazně postarat, kalkulují i renomované instituce. Primářka Marie Mikulecká, vedoucí Centra péče o cizince pražské Fakultní nemocnice v Motole, v níž se za rok ošetří a léčí tisíce zahraničních pacientů, říká, že nemocnice musela vypovědět smlouvu s velkou americkou pojišťovnou Aetna, protože neplatila za své pojištěnce. Nicméně hlavním problémem z hlediska plateb za ošetření a léčení jsou pacienti z východních zemí, především z Ukrajiny. Jenom v motolské nemocnici na ně za první polovinu loňského roku připadly neuhrazené léčebné náklady za deset milionů korun. V Úrazové nemocnici Brno jde o částky nižší, ale i tak právnička nemocnice Jana Bušínová uvádí, že z 329 loni ošetřených nebo hospitalizovaných zahraničních pacientů téměř polovina nezaplatila. Představuje to 1,7 milionu korun, přičemž převážnou část tvoří opět ukrajinští pracovníci v České republice. Příčiny jsou především sociální, následky tragické. Typickým příkladem je polomrtvý dělník, který údajně utrpěl úraz na stavbě. V lepším případě má doklady. Zdravotně pojištěn není, nebo se ukáže, že pojistka je falešná. Většina zahraničních dělníků pracuje na IČO, aby zaměstnavatelé nenesli odpovědnost za jejich pojištění. Doktorka Mikulecká uvádí případ dělníka Valerije Černého, kterého přivezli do Motolu ve stavu klinické smrti. Dva měsíce dýchal na ARO a poté ho na vlastní náklady transportovali domů na Ukrajinu. Zdravotní pojistku měl falešnou. „Nedovedete si představit, v jakém stavu sem lidé přicházejí, říká Mikulecká. „Například žena, která ve strašných bolestech umírá na rakovinu slinivky břišní. Do Česka přišla, aby ještě stihla vydělat na studium dcery. Dokdy? V konečném důsledku se však celý sociální a lidský rozměr problému promítá další dírou do beztak slabé ekonomiky nemocnic. Jejich lékaři a právníci se bojí, co bude, jestliže novela zákona o pobytu cizinců zruší povinnost zdravotního pojištění, jak se o tom uvažuje. Mikulecká přímo konstatuje, že povinnost lékařů poskytnout léčebnou péči i nepojištěným pacientům by měla být vyvážena povinností státu uhradit takto vzniklé ztráty. Na neudržitelnost současného stavu, kdy stát není schopen zajistit řádné zdravotní pojištění zahraničních pacientů a problém se přesouvá na bedra nemocnic, upozorňuje i Bušínová. Obě však tuší, že bojují s větrnými mlýny, protože o přímé finanční účasti státu na úhradě péče o nepojištěné cizince se na ministerstvu zdravotnictví neuvažuje. Komerční řešení problému – schůdné v západních zemích – má v tomto případě svá úskalí. Magistra Žáková říká, že jednají o možnostech, jak rozšířit činnost právě na Ukrajinu. Sama však přiznává, že záměr je teprve v počátcích. Vedle tamní průchodnosti práva, která je ještě nižší než v Česku, existuje i elementární problém solventnosti. Většina lidí z Ukrajiny, kteří v České republice pracují jako zedníci a kopáči, živí početné rodiny, které by bez nich nepřežily. Doktorka Mikulecká říká, že byla oslovena rusky mluvícími muži, kteří tvrdili, že vymoci peníze od pacientů ze zemí bývalého SSSR nebo jejich rodin pro ně není problém. „Radši jsem ale jednání zastavila. Připadalo mi, že jsou schopni vymoci dluh opravdu za každou cenu…