Pět variací na téma, které přestává být luxusní
Když na jaře navštívil Prahu jeden z vedoucích designérů Electroluxu Martin Beeh, kvitoval úroveň přehlídky Art & Interior i českého designu vůbec. Podobný dojem si také musel odnést každý, kdo navštívil třeba podzimní Designblok. Najednou je zjevné, že čas uniformních obývákových stěn a jednoho typu nádobí pro všechny se poroučí. A ještě něco: přibývá designérů, studií a výrobců, kteří nemyslí jen na snoby. Magazín E8 vybral pětici subjektů, kterým je na tom také třeba připsat zásluhu.
Veronika Loušová
Chytře při zemi
Absolventka: Firmy si myslí, že nápady dostanou zadarmo. S designéry se pořád smlouvá o ceně.
Internetový portál Czechdesign.cz je naším nejbohatším zdrojem informací o designu. Vedle zpravodajské části nabízí také adresář českých designérů s portfolii jejich návrhů. Manažerkou a šéfredaktorkou portálu je čerstvá absolventka pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové Veronika Loušová. Tématem její diplomové práce byl nábytek pro vozíčkáře.
Zatímco mnozí studenti školu končí s ryze konceptuálními projekty, Loušová si nejen zvolila téma, které se bezprostředně dotýká potřeb mnoha lidí, ale svou práci, což rovněž není obvyklé, také ve spolupráci s humpoleckou firmou Profil nábytek dovedla až do finále. Kuchyňská linka, kterou navrhla, je připravena k sériové výrobě. „Většina studentů vnímá diplomovou práci jako poslední příležitost k experimentům s novými materiály a konceptům, které jsou hodně nadčasové. Já jsem si naopak řekla, že když už tomu ten čas budu věnovat, chci, aby to mělo smysl,“ míní Veronika Loušová.
V průběhu práce se ale utkala s příznačnou překážkou. „Měla jsem pocit, že to mám všechno přesně rozmyšlené a připravené a že to už půjde velice rychle. Pak jsem ale přišla do fabriky a tam jsme všechno museli přizpůsobit technologii firmy. Bylo to nakonec ještě na dva měsíce intenzivní práce.“
Právě nedostatečnou připravenost na reálné situace ve výrobě vnímá Veronika Loušová jako handicap mladých českých designérů. „Hodně se pracuje na různých konceptech, ale že bychom třeba dostali úkol navrhnout židli, jejíž výrobní náklady nepřesáhnou pět set korun, to neexistuje. Lidé ze školy jsou pak zvyklí dělat si věci po svém a moc nenaslouchat,“ říká Loušová. Druhou stránkou téže mince podle ní je, že české firmy většinou o design příliš nedbají a ještě se nenaučily, že práci designéra je také třeba zaplatit. „Lidé si tu ještě nezvykli platit za kvalitu a firmy si myslí, že nápady dostanou zadarmo. S designéry se pořád smlouvá o ceně.“
Standardní situace by měla vypadat asi tak, že designér po škole nastoupí do vývojového oddělení firmy či do zavedeného designérského studia, kde dokážou využít jeho talentu a vědomostí a kde se on sám doučí to, co mu škola nedala. Ne tak u nás. Vlastní designérské centrum má z českých výrobců snad jen zlínská Tescoma a Škoda Auto a většina designových studií pouze přežívá. Mladí designéři proto svou kariéru začínají nejčastěji jako prodejci v nějakém showroomu a ve volném čase pracují na vlastních projektech. Mají-li štěstí a dost zakázek, otevřou si vlastní studio.
Ivan Dlabač
Neviditelno
Designér: Design je jednou z posledních zbraní, jak se na trhu odlišit.
Listujete-li průvodcem vydaným u příležitosti Designbloku, napadne vás, že čeští designéři jsou vesměs hračičkové s neotřelými nápady, jejichž kreativita se vybíjí hlavně v návrzích malosériových váz a ozdobných mís. Studio Divan Design, v jehož čele stojí Ivan Dlabač a Zdeněk Pavlíček, však patří k výjimečným. O co méně se věnuje navrhování extravagantních kusů, o to větší zkušenosti má s průmyslovým designem. „Jen asi pět procent našich rozpracovaných projektů skončí v šuplíku,“ říká Ivan Dlabač. „Vím, že jinde to bývá mnohem víc. Už jsme vybudovali určité procesy, jak uchopit klientovo přání.“
Studio Divan Design má na kontě tak rozdílné projekty, jako jsou PET lahve na Dobrou vodu, vypínače a zásuvky ABB, motocykl Jawa 650 Style či nemocniční vybavení a lékařské přístroje. Nejznámějším kusem, pod nímž je Ivan Dlabač podepsán, je resuscitační lůžko Multicare, pomyslná vlajková loď produktové nabídky společnosti Linet, která dodává nemocniční vybavení do 55 států světa a jejíž obrat činí 1,25 miliardy korun ročně. Její marketingový ředitel Tomáš Kolář tvrdí: „Design je důležitým prvkem, který nám otevírá dveře do zahraničí.“
Snaha uspět na zahraničních trzích je podle Dlabače nejvýraznější společný jmenovatel klientů, kteří se obracejí na jeho studio. „Design je jednou z posledních zbraní, jak se na trhu odlišit. Technologicky i cenově si jsou všechny výrobky v dané kategorii většinou dost podobné. U nás se stále bojuje spíše cenami.“
Že jeho práce zůstává ve stínu toho, čemu on sám říká art-design, Dlabače příliš netrápí. „Náš design je trochu neviditelný. Není to ale tak, že čím je nějaká věc větší nebo čím víc se dožaduje vaší pozornosti, tím je to náročnější práce. Je tomu právě naopak. Navrhnout PET lahev nebo vypínač, kde pracujete ve velice úzkých mantinelech, je mnohem pracnější než velké úkoly, kde vás nic nesvazuje.“ A je to i jiná odpovědnost. „Můj návrh může stát jen sto tisíc, ale investice do celé výrobní linky sto milionů. Moje chyba může být velice drahá,“ konstatuje.
Důležitost designu si podle Dlabače mnohem více uvědomují zahraniční společnosti. A zároveň jsou finančně silnější, takže do něj mohou spíše investovat. „Linet nebo ABB, to jsou světoví výrobci,“ poznamenává Dlabač. Nicméně rostoucí zájem české společnosti o design je prý jasně patrný. „Je to markantní oproti situaci před deseti lety, kdy jsme studio zakládali. Že to nejde rychleji, je dáno celkovým prostředím, dobou, která velmi sází na jistotu, neboť každá nejistota může způsobit poškození nebo zánik.“
Miroslav Maňas
Musíme do světa!
Výrobce: Rád vstupuji do projektů, které se v první fázi zdají být až nerealizovatelné.
Luhačovice nejsou zrovna místem, které by člověka napadalo, když se řekne současný design. Ve skutečnosti jsou sídlem předního českého výrobce čalouněného nábytku – společnosti mminterier. Málokterý český výrobce dbá o design tolik jako tento. „Dalo by se jistě fungovat i s jiným produktem, méně náročným. A možná dokonce i lépe, ale to by nás ani nebavilo. Sám rád vstupuji do projektů, které se v první fázi zdají být až nerealizovatelné,“ říká zakladatel firmy Miroslav Maňas.
Od roku 1992 si mminterier vybudoval v odborných kruzích takové renomé, že se žádná výstava o současném českém designu neobejde bez jeho výrobků. V současnosti jsou nejoceňovanějšími kusy pohovky sss! od Radima Babáka, Chaise-longue od Reného Šulce a model Kubus od Martina Franka. Od loňska pak také model Koxy od Jana Čtvrtníka, jemuž letos Design centrum udělilo hlavní cenou v kategorii Studentský design.
Křeslo, respektive sestava křeslo a pohovka Koxy vzešla ze soutěže na soubor čalouněného nábytku, kterou mminterier uspořádal loni a do které se přihlásilo šest desítek designérů. Pro Jana Čtvrtníka bylo křeslo Koxy diplomovou prací. Navzdory výtkám, že absolventi českých škol nebývají připraveni na požadavky praxe, si Miroslav Maňas naopak spolupráci s mladými designéry pochvaluje. „Vzniká tu určitě spousta zajímavých věcí, ale jde o to vytáhnout ty, které by mohly mít úspěch na trhu,“ soudí Miroslav Maňas.
Podle katalogu vyrábí mminterier na čtyřicet různých modelů, což představuje několik set jednotlivých nábytkových prvků. Nejedná se však o sériovou výrobu, ale téměř vždy o výrobu pro konkrétního zákazníka.
„Návratnost z prodeje je sice poměrně zdlouhavá, ale nám se to vyplatí,“ tvrdí Maňas „V současnosti se zaměřujeme na zdokonalení nabídky zákazníkům a na lepší servis architektům prostřednictvím svých obchodních partnerů.“ V říjnu například zahájila v Brně provoz první autorizovaná prodejna mminterier.
Pouze český trh nicméně společnost nemůže uživit. „Zůčastnili jsme se několika výstav, a to s určitými výsledky. Pronikat na zahraniční trhy je ale velmi náročné. Samotná účast na veletrhu nic neřeší,“ říká Maňas. „Zahraniční trh je v podstatě obsazený a proniknout tam lze jen cílenou obchodní prací. V tomto směru máme značné ambice. Nabízíme produkty, které vypovídají o kumštu českých designérů, ale také o úrovni řemeslného zpracování.“
Jak ale prosperuje výrobce s tak specifickým produktem? „Že bychom už měli vyhráno, to nemáme. Ale to nemá, myslím, nikdo.“
Studio Kyzlink
Není třeba šokovat
Studio: Prostor pro kreativitu je v kanceláři ředitele, na recepci a možná ještě v jedné zasedačce. Jinak jde jen o cenu.
I pro prodejní studia platí: Nejdůležitější složkou byznysu jsou projektové zakázky. Třeba kompletní realizace celých interiérů.
Poměrně mladé brněnské studio Kyzlink, vedené architektem Janem Kyzlinkem, je jedním z těch, které má ambice být nejen odborným konzultantem, ale i tvůrčím studiem s osobitým rukopisem. „Máme svůj vlastní typový nábytek a nabízíme i křesla nebo židle cizích značek, ale hlavní část naší činnosti spočívá v návrzích atypického nábytku na míru,“ říká designér Petr Pospíšil. „Nejde nám tolik o to vyrábět jednotlivé kusové modely, spíš se snažíme o celkový styl, o komplexní architektonické řešení.“
Lidé ale nejsou zvyklí zařizovat si domy a byty ve spolupráci s architektem či designérem. „Většinou si člověk všechno poshání sám, bude to asi mít o něco levnější. Musí tomu ale věnovat svůj čas a konečný výsledek pravděpodobně bude horší, než kdyby si nechal poradit od odborníka,“ říká Pospíšil. Soukromá klientela v současnosti tvoří jen asi třicet procent zakázek firmy. Komerční interiéry – kancelářské prostory i obchody – a informační design jsou tím, co studio živí.
„Mnoho firem se rozhoduje jen podle ceny a nábytek na míru bude vždycky dražší než typovka. Zrovna včera jsme kvůli tomu například prohráli jednu zakázku,“ říká obchodní ředitel firmy Luděk Volný. „V praxi to vypadá většinou tak, že prostor pro kreativitu je v kanceláři ředitele, v recepci a možná ještě v jedné zasedačce. Jinak jde jen o cenu. Design ale nejsou jen tvary, ale i materiál. Některé věci lze zkrátka dělat jen z určitého materiálu, protože ten je tím, co hovoří. To neobejdeme,“ poznamenává Volný.
Z funkcionalistické tradice vycházející nábytek studia Kyzlink působí sice velmi elegantním a kultivovaným dojmem, na druhou stranu však nepředstavuje jasně identifikovatelný a nezaměnitelný styl. „Dosáhnout toho, aby na první pohled bylo jasné, že něco dělala ta a ta firma, je možné již jen za cenu toho, že budete šokovat,“ míní Pospíšil. „Exkluzivní design tohoto typu je dnes v podstatě šperk. Koupíte si jedno křeslo, kterým se pak můžete chlubit. Když někdo z našich klientů něco takového chce, samozřejmě mu dokážeme poradit, ale není to naše poloha. Pro každého designéra je asi sen navrhovat nějaký takový šperk, horší je to už s ekonomickou návratností. A mnohdy je to spíše jen reklama,“ dodává.
Změna je ale ve vzduchu. „Ještě před pěti lety byl designový interiér záležitostí jen opravdu bohatých lidí. Teď – a souvisí to nepochybně i se současným boomem hypoték – se okruh našich klientů rozšiřuje,“ konstatuje Volný.
Vitra
Přestáváme být luxusní
Dovozce: Část lidí se asi už nikdy nevymaní z uniformity paneláků, z toho, že existovala jen jedna sektorová stěna pro všechny.
Švýcarsko-německá firma Vitra je dnes již víc než jen jedním z mnoha výrobců designového nábytku. Je designovou institucí. Její židle jsou vystaveny v mnoha muzeích a galeriích po celém světě, včetně pražské Národní galerie, a její výrobní závod ve Weil am Rhein nedaleko Basileje je bezmála poutním místem. S obratem přes sto milionů korun je Vitra jednou z nejsilnějších společností i na českém trhu.
Z celé východní a střední Evropy je Praha jediným místem, kde si Vitra zřídila svou specializovanou prodejnu. V Polsku a v Maďarsku má jen reprezentační kanceláře. „Myslím, že je tu pro obchod s designovým nábytkem přece jen větší podhoubí než jinde v regionu. Je tu silná architektonická tradice a i za komunismu například Uměleckoprůmyslové muzeum s Vitrou spolupracovalo,“ vysvětluje ředitel českého zastoupení firmy Jiří Zavadil.
Jenže zase jiné je to třeba v Německu. Zatímco v západní Evropě firma prodává tři čtvrtiny své produkce přes dealery a jen zbytek ve vlastní režii, v České republice je tomu naopak. „Zdejší trh není na západoevropský model dost veliký. Dealeři by se tu pobili. V Německu je každé větší město ekonomicky stejně silné jako Praha. Naproti tomu celý český trh je v podstatě jen Praha a okolí, a to si dokážeme pohlídat sami,“ říká Zavadil.
Hlavním klientem firmy nejsou jednotliví koncoví zákazníci, ale architekti, pro které Vitra představuje určitý standard i záruku, že makro a mikro architektura domu budou vzájemně fungovat. „Samozřejmě, že lze vyrábět kopie našeho nábytku, ale dobrý architekt cítí ty vazby, ctí hodnotu detailu, a když už se pro nás rozhodne, chce mít originál,“ upozorňuje Jiří Zavadil. Klienty firmy rámcově rozděluje do dvou segmentů. „Asi tak sedmdesát procent našeho prodeje tvoří nábytek pro organizace. Nejde jen o vybavení kanceláří, ale i různých jednacích sálů, kuchyněk, jídelen. Zbývajících třicet procent představuje rezidenční segment. I tam jde ale převážně o realizace, na kterých se podílejí architekti.“
Vkus a zájem o design se podle Zavadila postupně kultivuje. „Má pořád nádech něčeho luxusního a drahého a obecná úroveň povědomí je stále velice nízká. Vezměte si už jenom to, že ani neexistuje český ekvivalent slova design. Část lidí se asi už nikdy nevymaní z uniformity paneláků, z toho, že existovala jen jedna sektorová stěna pro všechny. U mladších generací je to ale jiné a u lidí na vedoucích postech většinou také. Nemyslím si, že design je něco snobského, je to otázka poměru užitku a ceny. Srovnal bych to s auty, všechna sice mají čtyři kola a volant, ale přesto si někdo koupí škodovku a někdo radši audi,“ říká Zavadil a dodává: „Změnu vidím v tom, že zatímco před pár lety bylo nemyslitelné, že bychom se ucházeli o zakázky na vybavení státních institucí, dnes už do nich můžeme jít. Přestáváme být luxusní a stáváme se konkurenčně přijatelní.“
