Karlštejn, Karlův most a Plzeňský pivovar – místa, na něž Česká republika láká turisty. Zatímco na prvních dvou se setkáme jen s prodavači suvenýrů, šermíři či s pouličními umělci, na tom třetím si lidé vydělávají úplně obyčejně – vaří pivo.
Autor: Jakub Hněvkovský
Vjíždíme do Plzně. „Vítejte ve městě, kde pramení Pilsner Urquell.“ Billboard u cesty se stará o to, aby nikdo, kdo město navštíví, nezapomněl, že je blízko slavného pivovaru. Mnoho návštěvníků města to ale ví moc dobře. Do Plzně totiž jezdí právě kvůli pivovaru. Stejně jako se do Prahy sjíždějí turisti z celého světa proto, aby se prošli po Karlově mostě, do Plzně míří, aby se podívali, jak se tam vaří pivo. A není jich málo. Zatímco nikoho nepřekvapí, že třeba na Karlštejn dorazí každý rok přes 330 tisíc návštěvníků, to, že místní pivovar loni navštívilo celkem 188 609 lidí, se už tak samozřejmé nezdá.
Plzeňský Prazdroj se postaral nejen o to, aby místní pivo znali lidé po celém světě. Dokázal je zároveň přesvědčit, že varní proces a pivovarská tradice jsou natolik atraktivní, že stojí za to je vidět na vlastní oči. Jinými slovy – nejen, že plzeňští umějí pivo prodávat, umějí prodat i samotnou jeho výrobu.
Plzeň je mezinárodní metropole
Je dopoledne, všední červnový den. Na nádvoří pivovaru se setkáváme s naší průvodkyní Janou Kodešovou. Mladá studentka Vysoké školy ekonomické v Praze tady jenom brigádničí. Svou brigádu si vybrala dobře, studuje totiž cestovní ruch.
A v pivovaru je skutečně rušno. Češi přitom tvoří jen pětatřicetiprocentní podíl návštěvníků pivovaru. Drtivá většina příchozích jsou zahraniční turisté. Do Plzně se sjíždějí ze všech koutů světa. „Jezdí sem Britové, Američani, Francouzi. Nejpočetnější zastoupení mají ale mezi zahraničními návštěvníky Němci, Rusové a Tchajwanci,“ vyjmenovává naše průvodkyně.
Cizinci přijíždějí nejčastěji v rámci organizovaných skupin. „Velké rozdíly mezi nimi nejsou. Španělé a Italové jsou hlasitější a hůř se hlídají. Asiaté zase spěchají. Chtějí toho vidět co nejvíc za co nejkratší dobu a všechno fotí,“ popisuje průvodkyně a odvádí nás do zrekonstruované budovy historické varny.
Ještě před tím, než si prohlédneme samotnou varnu, nás čeká teoretická část exkurze. Výtahem vyjedeme do zvláštního kina s otočným hledištěm. Obyčejný není ani výtah. Je největší ve střední Evropě. Vejde se do něj 72 lidí. V kině shlédneme, stejně jako ostatní návštěvníci, asi pětiminutový film, který nám stručně vysvětlí, z čeho pivo je a jak se dělá. Do smyslové expozice, která následuje, tak vstupujeme již poučeni. Víme, že „Plzeň“ se dělá z ječmene, měkké plzeňské vody, žateckého chmele a kvasinek.
Pivo vnímané pěti smysly
Smyslové expozici se říká smyslová proto, že při její prohlídce mohou návštěvníci zapojit všechny své smysly. Tedy i chuť a hmat – ty, jejichž užití je v klasických muzeích či na výstavách přísně zakázáno. Ochutnáváme příjemně sladký naklíčený a usušený ječmen – tedy slad. A vzápětí si zkazíme chuť ostře hořkým na jemno rozdrceným chmelem. „Sladový šrot se rozmíchá ve vodě, směsi se říká rmut. Ten se pak vaří až z něj vznikne mladina. Prazdroj používá na rozdíl od ostatních pivovarů trojí rmutovací postup. Také díky tomu je chuť „Plzně“ nezaměnitelná…“ V průběhu prohlídky nám průvodkyně detailněji popisuje proces výroby a další zvláštnosti piva Pilsner Urquell.
NÁVŠTĚVNICKÁ TRASA
Prohlídka pivovaru začíná v Návštěvnickém centru – zrekonstruované památce industriální architektury, následuje návštěva nejmodernější stáčírny v Česku. V sále s panoramatickou projekcí a otočným hledištěm, kam návštěvníky dopraví největší osobní výtah v ČR, je představen unikátní výrobní proces piva Pilsner Urquell. Špičkovým českým surovinám, z nichž se toto pivo vyrábí, je věnována moderní expozice, zapojující nejen zrak, ale i další smysly návštěvníků. Mimořádným exponátem je historická varna z 20. let minulého století, na níž navazuje současná moderní varna Pilsner Urquell. Průchodem přes „Halu slávy“ s nejvzácnějšími artefakty je zážitek z prohlídky pivovaru završen procházkou v historických sklepích.
Pramen: Plzeňský pivovar
Ocitáme se v bývalé varně. Je z počátku 20. století a dnes už jen odpočívá. Její měděné kotle si mohou návštěvníci prohlédnout zblízka. Do současné varny nás ale nepustí. Nebylo by to ani bezpečné, ani hygienické. Na tu se mohou návštěvníci jen podívat. Kromě nich kotle sledují i zaměstnanci Prazdroje. Sedí u počítačů a hlídají, zda vše probíhá tak, jak má. Počítače ale práci lidí nenahrazují. „Umění vařit pivo vychází ze zkušeností, které se předávají z generace na generaci,“ upozorňuje nás průvodkyně. Je pravděpodobné, že tihle lidé od počítačů jsou na více fotkách než leckterá hollywoodská celebrita. Asijští turisté si je fotí nesmírně rádi.
Před polednem přerušujeme prohlídku a vydáváme se do kanceláře staršího obchodního sládka Václava Berky. Zaměstnancem pivovaru byl už jeho otec, on sám pracoval v pivovaru už jako patnáctiletý – jako student samozřejmě jen jako brigádník, o letních prázdninách. A v čem jeho práce spočívá? „Zatímco víno stárnutím získává na kvalitě, pivo je nejlepší v momentu, kdy opouští pivovar. Pak už se jenom kazí. Naším úkolem je postarat se o to, aby pivo lidé, kteří ho dopravují ke spotřebiteli, pokazili co nejmíň,“ vysvětluje s trochou nadsázky Berka a napije se přitom piva. Je to zdravé.
„Pivo obsahuje vitaminy skupiny B, kyselinu listovou, draslík, hořčík a další zdraví prospěšné prvky. Jeho přiměřenou konzumaci proto doporučují i lékaři. Rozumné pití piva snižuje stres, prospívá krevnímu oběhu, srdci i trávení,“ upozorňuje Berkův kolega Pavel Průcha. Pivo je navíc relativně dietní. Jeden jeho litr má jen 400 až 500 kilokalorií – a to je méně než obsahuje stejné množství vína nebo limonády.
Dozvěděli jsme se, proč je dobré pít pivo. Proč ale pít to plzeňské, v čem je vlastně jiné? „Zatímco ostatní české dvanáctistupňové ležáky obsahují okolo pěti procent alkoholu, Plzeň má jen 4,4 procenta. Zůstává v něm více nezkvašeného extraktu ze sladu, z něhož se pivo vyrábí. To mu dává jeho plnost, chlebnatost, jak říkají pivaři. Plzeňský Prazdroj má téměř 40 jednotek hořkosti, což je nejvíc mezi českými pivy,“ popisuje hlavní rozdíly Berka.
Asijská spilka Je čas na oběd. Přejdeme nádvoří a sestoupíme do bývalého kvasného sklepa. Dnes je z něj restaurace, pivo už totiž nekvasí v sudech a kádích, které byly ve sklepě uloženy, ale v tancích. Ze spilky (což je výraz označující kvasný sklep) se stala restaurace Na Spilce. S kapacitou 550 míst je největší v republice. Obědváme s vedoucím oddělení rozvoje cestovního ruchu Prazdroje Tomášem Rabochem. „Ve světě je normální, že se pivovary snaží být přístupné veřejnosti. My nemáme co tajit – naopak, chceme se pochlubit,“ shrnuje Raboch důvod existence svého oddělení. S plzeňskou tradicí vaření piva doplněnou o expozice a rekonstruovanou varnu se pivovarští rozhodně chlubit mohou. Jenže vytvoření dnešní podoby prohlídkové trasy si vyžádalo nemalé investice. Jedna osoba přitom za prohlídku pivovaru zaplatí 120 korun. S ohledem na to se prý o otevření pivovaru veřejnosti nedá hovořit jako o ziskovém projektu. „Našim cílem není na návštěvnících pivovaru vydělávat. Prohlídky jsou pro nás především marketingovým nástrojem. Je to způsob, jak Plzeňský Prazdroj a pivo Pilsner Urquell propagovat. Lidé se tady mohou osobně seznámit s procesem jeho výroby, získat k němu bližší vztah,“ vysvětluje Raboch. Poučeni rozhovorem s odborníky si v místní restauraci objednáváme kromě jídla i pivo. A nejsme jediní. V obrovské pivnici jím klasická česká jídla zapíjejí skoro všichni. Panuje zde přítmí a tak se zdá, že jsme uprostřed úplně obyčejné české hospody. Když si naše oči zvyknou na šero, všimneme si jednoho drobného rozdílu. Hosté, kteří u stolů jedí knedlíky, vepřové a zelí, se do obrázku tradiční české hospody jaksi nehodí. Jsou to turisté z východu – konkrétně Tchajwanci. Vypadají vesele a uvolněně. Kousek od nich sedí dva muži, kouří a tváří se zodpovědně. Jsou to jejich průvodci. „Lidi od nás z Tchajwanu po Evropě doprovázím již deset let,“ říká první z nich David Wang. „V místním pivovaru jsem byl již mnohokrát a rád se sem vracím. Plzeňský Prazdroj vytvořil skutečně kvalitní a zajímavou prohlídkovou trasu. Lidé u nás doma pijí pivo velmi rádi, ale nevědí, jak se dělá. Tady dostanou příležitost to zjistit.“ Všech jednasedmdesát účastníků zájezdu je z petrolejářské společnosti CPC. Ta poslala některé ze svých zaměstnanců za odměnu na výlet do Evropy. „V rámci dvanáctidenního zájezdu jsme už navštívili Rakousko a chystáme se ještě do Maďarska a Německa. V České republice ale strávíme nejvíc času. Tchajwanští turisté považují Česko za nejzajímavější,“ usmívá se jeho kolega Clint Chiu. Tak trochu jiné pivo**
Náhle se opět zjevuje naše stará známá průvodkyně Jana Kodešová. Přišla si pro nás, aby nám předvedla zlatý hřeb celé prohlídkové trasy – sklepy. To samo o sobě možná nezní jako dobrý důvod k opuštění restaurace, ale nesmíme zapomínat, že prohlídka sklepů je spojena s ochutnávkou piva, které se tam dělá. Máme tak jedinečnou příležitost ochutnat Plzeň, která zraje v dubových kádích a sudech. V pivovarských sklepích se totiž Pilsner Urquell dodnes vyrábí klasickým způsobem. „To znamená kvašením v dřevěných otevřených kádích a zráním v dubových ležáckých sudech. K ochutnání pivo nabízíme přímo ze sudu, nefiltrované a nepasterizované. A návštěvníci si ho pochvalují,“ láká nás průvodkyně. Vedle ochutnávek slouží sklepní výroba piva i k pravidelnému srovnávání s pivem vyráběným nahoře v moderních zařízeních, které musí chutnat úplně stejně.
Cestou za pivem potkáváme další výpravy turistů – Francouze a Angličany. Plzeňský pivovar se zdá být stejně multikulturní jako Václavské náměstí. Narazíme i na mladou česko-slovenskou dvojici. „Tohle není naše první návštěva pivovaru, já už viděl Heineken v Holandsku,“ říká Evžen Šmídl z Karlových Varů. „A já byla v irském Guinessu,“ doplňuje jeho slovenská společnice Anna Liptáková. Expozici Plzeňského Prazdroje oba hodnotí jako o něco zajímavější a lépe propracovanou. A jak je napadlo sem přijít? „Máme rádi pivo,“ odpovídá Šmídl za oba.
Chodby sklepa měří celkem devět kilometrů. Je v nich šero, vlhko a taková zima, že jdou lidem od úst obláčky páry. Jedna z chodeb vede k místnosti, která vypadá jako kombinace románské kaple a nějaké podivné jeskynní svatyně. Otvorem v jejím stropě proniká světlo. „Tohle je lednice. Tou dírou sem házeli led a ten tady pak vydržel celý rok,“ objasňuje průvodkyně. Trochu strašidelná a rozhodně studená cesta přinesla své ovoce. Na konci další z chodeb jsou řady sudů a kádí, dnes už, až na pár výjimek, prázdných. Díky těm výjimkám dostaneme ochutnat první české spodně kvašené pivo, první pivo plzeňského typu na světě. Skutečně je jiné. Zda je lepší nebo horší než filtrované a pasterované tankové, ať soudí znalci.
