Když šéf znárodněné skotské banky cituje Bertolta Brechta, je dobré být ve střehu. Die Lösung (Řešení) je slavná kratičká báseň o tajemníkovi svazu spisovatelů, co po krvavě potlačeném lidovém povstání proti komunistům v červnu 1953 na východoberlínské Stalinově třídě nechal rozdávat letáky. V nich kárá nehodný proletariát, jak moc svým chováním zklamal svoji vládu.
Ztracenou důvěru diktátorů proletariátu si může lid vydobýt zpět jen dvojnásobným pracovním úsilím. Brecht na tohle dobové blbství reaguje sarkastickým dotazem, zda by náhodou nebylo pro vládu přece jen jednodušší, kdyby lid raději rozpustila a zvolila si nějaký jiný. V souvislosti s brexitem se Die Lösung přímo nabízí a Howard Davies nepromarnil příležitost uplacírovat dobrý bonmot.
Finanční a profesionální služby sice jsou nejziskovější částí britské ekonomiky, ale vzhledem ke svému soustředění v jediné megalopoli – Londýně – neznamenají politicky v plebiscitech rozhodující váhu. Lidé nehlasovali londýnskou, ale svojí peněženkou a často emocionálně. Nějaké ekonomické rozklady a varování je nemohly ani dojmout, ani ovlivnit, protože jim a priori nevěřili. Překvapení u elit bylo velké, ale brexit je brexit, jak řekla nová premiérka Theresa Mayová.
Důvěru v ekonomy z nějakých institucí, kteří je varovali před následky brexitu, ztratili dávno, a nejen v ně. Průzkum veřejného mínění, na který se Davies odvolává, nemá jenom historickou hodnotu, ale dává i nějakou zprávu o budoucnosti.
Odřené uši
Co dělat, existuje vůbec nějaké řešení? Brechtův návrh je sice elegantní, ale bohužel těžko proveditelný. Vždy, když jsou elity demokratickou vůlí lidu či vzniklou situací zaskočeny, je „treba sa z toho voľako vysomáriť“, jak by řekli Slováci. Miluji tuhle formulaci, protože ze všech jazyků, které znám, zdaleka nejlépe charakterizuje reakci na vznik nepředpokládaného stavu. Nejenže obsahuje prvek neznámé budoucí improvizace (vol’ako), ale i zcela realistické očekávání, že výsledek i při nejlepší snaze nebude nikdy perfektní.
Naopak, už předem předvídáte přinejmenším částečnou ostudnost a intelektuální nedostatečnost jakéhokoli budoucího řešení (vysomáriť). Hovorová čeština je nesmírně bohatý jazyk, zná výstižnou formulaci nežádoucího stavu v podobě „rozlitého mléka“, ale jak přesně popsat tu nadcházející trapnost? „Vyhrabat se z téhle šlamastyky, klidně s odřenýma ušima“ je sice velmi precizní, ale nikoli jednoslovná formulace. Rakouská němčina má téměř dokonale ekvivalentní „forwürsteln“, uvidíme, jak jim to vyjde v opakovaných prezidentských volbách. Řekl bych, že ne.
Debilní rovnováhy
Ani angličtina nemá pro „vysomáriť“ perfektní analogii, neboť „muddle through“, uznejte sami, ani zdaleka nepostihuje esenci problému. Bahno tam je, dobrý pokus, ale zoufale tam chybí ten osel. Zase na druhé straně mají „serendipity“, které nedovedete vystihnout jinak než velmi složitým významovým opisem mimořádné a nepředvídané šťastné shody okolností.
Tohle se zjevně v souvislosti s brexitem nepřihodilo. Ale troufám si tvrdit, že předsednictví v Evropské unii právě díky serendipity spadlo do mimořádně kompetentních rukou. Neboť „vysomáriť sa z toho všetkého je treba“. A Slováci se v těch hle Nashových debilních rovnováhách zjevně ocitli natolik často, že to alespoň terminologicky přesně zvládají. Asi jako grónští Eskymáci variabilní pojmenování sněhu. Know-how na východisko nemá nikdo, ale etymologické předpoklady tady jsou.
Nepřehlédněte komentáře o dodržování pravidel v Evropě:
Daniel Gros: Tichá smrt řízení eurozóny
Miroslav Zámečník: Disciplína? Až někdy příště
