Protesty za demokratické Bělorusko se dotýkají každého obyvatele střední a východní Evropy, který si pamatuje vesměs nenásilné protikomunistické revoluce z roku 1989. Bělorusové, kteří se s odvahou, důstojností a nadějí shromažďují v Minsku, se téměř neodlišují od občanů, kteří se před 30 lety scházeli na Alexanderplatzu ve východním Berlíně nebo na pražském Václavském náměstí.
Obrat ke svobodě, který z roku 1989 učinil milník v dějinách moderní Evropy, se nepochybně v některých postkomunistických zemích později zadrhl. Ale obyčejní Bělorusové i tak dnes volají přesně po tomtéž, co chtěli Středoevropané před 31 lety. Chtějí odchod diktátora Alexandra Lukašenka, který se o demonstrantech vyjadřuje jako o „krysách“ a „banditech“, čímž dokazuje, že je vlastním obyvatelům vzdálen stejně jako megalomanský Nikolaj Ceauşescu v předrevolučním Rumunsku.
Otázka bratrské pomoci
Bohužel není jisté, jestli Bělorusové svůj boj za osvobození dotáhnou ke šťastnému konci. Malá země s 9,5 miliony
obyvatel je „zamčena“ v hospodářsko-politické unii s Ruskem a jako taková i extrémně zranitelná tlakem Moskvy. Zároveň sousedí s Lotyšskem, Litvou a Polskem – členy Severoatlantické aliance. Rusko vedle sebe za žádných okolností nebude tolerovat nepřátelské Bělorusko.
To neznamená, že ve vzduchu visí hrozba ruského vojenského zásahu, před kterým varuje český premiér Andrej Babiš, jenž připomněl okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, která ukončila Pražské jaro. Protesty v Bělorusku se liší od událostí na ukrajinském Majdanu z roku 2014, které vyvolaly reakci Moskvy. Ukrajinské povstání směřovalo proti Viktoru Janukovyčovi, gangsterskému prezidentovi ne nepodobnému Lukašenkovi. Demonstrace ale měly taktéž značně nacionalistický a protiruský nádech.
Protesty v Kyjevě eskalovaly do ozbrojeného občanského konfliktu následkem Janukovyčova rozhodnutí potlačit je násilím. Silnou motivací pro Ukrajince byla i touha zapojit zemi do EU a Severoatlantické aliance.
Ruský prezident Vladimir Putin odpověděl anexí Krymu a vyvoláním separatistických bojů na východě země.
V Bělorusku je to jiné. Demonstrace nejsou ani prozápadní, ani protiruské. Protestující volají po občanských právech, chtějí pravdu a odchod Lukašenka. Podle zpráv z ruských státních médií si Kreml o pádu Lukašenkovy politické legitimity v současnosti nedělá iluze.
Po dobrém, nebo po zlém?
Vojenský zásah založený na jeho podporu by byl pro Rusy marněním energie a prestiže. Chytřejší reakcí by bylo zopakovat scénář z Arménie před dvěma lety. Revoluce tam do premiérského křesla vynesla Nikola Pashinyana, který obnovil demokratický proces, ale opozici proti Kremlu se opatrně vyhýbá.
Existuje možnost, že by se „demokratická nákaza“ rozšířila i do sousedního Ruska? V dalekém městě Chabarovsk na východě Ruska, vzdáleném od Minsku sedm časových pásem, se již od začátku července v ulicích shromažďují desetitisíce lidí a minulý víkend bylo dokonce slyšet výkřiky „Ať žije Bělorusko!“ Ale politická situace v Rusku má svůj vlastní rytmus. Veřejná nespokojenost s putinovským režimem sice roste, ale má-li tento trend pokračovat, stane se tak kvůli podmínkám v Rusku, nikoli Bělorusku. Tragické by pro běloruský lid bylo, kdyby se Lukašenko rozhodl potlačit nepokoje pomocí ozbrojených složek. I zde se nabízí paralela s rokem 1989. Ale nikoli ve východní Evropě, nýbrž v Číně. Masakr studentů protestujících za demokracii na pekingském náměstí Nebeského klidu byl připomínkou, že některé totalitní režimy se v boji o moc nezastaví před ničím. A byl to právě čínský prezident Si Ťin-pching, který jako první 9. srpna gratuloval Lukašenkovi k „vítězství“ ve zmanipulovaných běloruských volbách.
Rok 1989 ovšem nabízí spíše povzbudivé odkazy. Stejně jako v současném Bělorusku a Srbsku roku 2000, kde došlo ke svržení Slobodana Miloševiče, i ve východním Německu byly impulsem pro prodemokratické protesty nápadně zmanipulované volby. Vládnoucí východoněmecká komunistická strana slavila vítězství s téměř 99 procenty hlasů v komunálních volbách, které proběhly v květnu 1989.
V říjnu, kdy už protesty dosahovaly vrcholu, byli ti nejagresivnější členové strany připraveni zavést v Lipsku „čínské řešení“, tedy začít střílet do demonstrantů. Masovému krveprolití zabránila na poslední chvíli morální odvaha jednoho z vrchních představitelů lipské stranické pobočky, který se odmítl k násilí uchýlit.
Západní státy mají jen omezené možnosti, jak ovlivnit běloruské události, a není namístě, aby se pokoušely zařadit Bělorusko do západních politických struktur. Ale mohou a měly by dát najevo jasnou podporu změně politického systému, který by Bělorusko zbavil Lukašenka a umožnil demokraticky zvolené vládě zasednout do úřadu.
Bělorusko totiž konečně odhazuje jho diktatury. Nastává nejhrdější moment jeho národní historie od vyhlášení nezávislosti v roce 1991. Moment, který dojemně shrnuje Světlana Alexijevičová, běloruská spisovatelka a laureátka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2015: „Nemohu jinak, než k mému národu v posledních týdnech cítit opravdovou lásku. Je to národ úplně jiný než dříve. A je plný nové síly.“ © 2020 The Financial Times Limited
