Jak se změní podnikatelské prostředí po krizi – Známé trendy

Stávající krize díky snížení odbytu pouze oddálila hrozbu nadměrného nárůstu poptávky po řadě komodit (počínaje energiemi až po potraviny), jejichž produkce je limitována způsoby jejich produkce.

Autor: Isifa.cz

Stávající krize díky snížení odbytu pouze oddálila hrozbu nadměrného nárůstu poptávky po řadě komodit (počínaje energiemi až po potraviny), jejichž produkce je limitována způsoby jejich produkce. Dodavatelé těchto komodit budou muset investovat do nových zdrojů, což se nepochybně odrazí ve zvýšení cen těchto kategorií vstupů do podnikatelských procesů většiny světových podnikatelských subjektů i do působení nepodnikatelských organizací. Lze očekávat cenovou nestabilitu jednotlivých komodit a případně i jejich nedostatek, především pokud jejich zdrojem jsou politicky nestabilní oblasti anebo jsou-li využívány k prosazování mocenských zájmů skupin, které jejich produkci kontrolují (jak ukázala „plynová krize“ počátkem roku 2009). V zájmu udržení své konkurenceschopnosti budou muset současné organizace výrazně změnit svou politiku vztahů k dodavatelům, hledat plnohodnotnou náhradu za nedostatkové vstupy a zaměřit svou pozornost na zajištění maximální úrovně produktivity jejich využití provedením podstatných změn ve vlastních interních procesech.

Management se stal koncem minulého století do značné míry vědeckou disciplínou, když manažeři ve stále větší míře využívali při svém rozhodování sofistikované matematické a simulační modely. Nástup současné krize odhalil slabiny těchto modelů, které v mimořádných situacích ztratily svou vypovídací schopnost. Jejich konstrukce totiž vychází z klasické ekonomické teorie, založené na předpokladu, že lidé se vesměs rozhodují racionálně a neviditelná ruka trhu ve velkém měřítku automaticky vyrovná singularity - extrémy, způsobující lokální nerovnováhu. Ale lidé se ve většině případů nechovají racionálně, jimi přijímaná rozhodnutí jsou výrazně ovlivněna emocemi rozhodovacího subjektu. Neznamená to, že management přestává být vědeckou disciplínou. Spíše naopak. Aplikaci vhodných modelů jednotlivých rozhodovacích situací je nutno doplnit dalšími myšlenkovými experimenty, kterými budou manažeři verifikovat platnost do využívaných modelů dosazovaných proměnných o předpokládaném budoucím chování zákazníků, obchodních partnerů a také vlastních zaměstnanců. Tyto myšlenkové experimenty se mohou opřít o skutečnost, že iracionální chování lidí spouští dva momenty: snaha o podvod (mírné vylepšení svého obrazu) a snaha o odplatu (reakce na chování partnera, které překračuje akceptované společenské normy).

Kromě nutnosti aplikovat realistické předpoklady o motivech skutečného chování lidí, musí manažeři věnovat větší pozornost dynamice změn v okolí organizace a využívat rychlou (nečekat až na pravidelnou účetní uzávěrku) zpětnovazební kontrolu dopadů jimi přijatých rozhodnutí. Přitom je nutné v modelech rozhodovacích situací věnovat pozornost nejenom „navyšování hodnoty pro akcionáře“, ale také legitimitě zájmů dalších zájmových skupin (stakeholders), které jsou na využívání výstupů z organizace také určitým způsobem zainteresovány. Krize totiž jednoznačně představila požadavek nalezení společensky akceptovatelné odpovědi na otázku: Proč má mít již vykonaná práce (zhmotněná v kapitálu) tak výraznou přednost před prací právě prováděnou?

Jedinou schůdnou cestou k zabezpečení dalšího rozvoje dnešních organizací jsou jejich inovační aktivity; tuto premisu krize nejenom potvrdila, ale jasně prokázala že její význam v post-krizovém období ještě vzroste. Proto musí jednotlivé organizace navzdory složité finanční situaci, ve které se působením krize ocitají, investovat do výzkumu a vývoje nových produktů či služeb stejné či dokonce vyšší finanční objemy. Úspory musí hledat v jiných oblastech svých činností, ne ve vývoji a v omezení procesů vedoucích ke zvyšování intelektuálního kapitálu organizace. Vznik nových poznatků krize nezastaví, vědecko-technický rozvoj probíhá v jiných cyklech než jsou cykly ekonomické. Krize může zpozdit komercializaci nových poznatků, ale nezastaví ji. Ten, kdo bude se svými inovacemi na trhu včas až krize odezní, bude z investic do svých inovačních aktivit výrazně profitovat. Neznamená to, že organizace musí do výzkumu a vývoje investovat bezhlavě. Krize naopak upozornila na nezbytnost zabývat se důsledně efektivitou této kategorie investic. Úspory však nelze dosáhnout jejich omezením, ale pouze racionalizací řízení výzkumných projektů, zvyšováním vytížeností vlastních výzkumných a vývojových kapacit (včetně práce pro externí subjekty) a změnou vlastní licenční politiky. Přitom je nutné hledat možnosti jak propojit vlastní inovační aktivity s vyhledáváním příležitostí pro inovace založené na rozvojových oborech a odvětvích jako je informační a komunikační technologie, biotechnologie, nanotechnologie, nové materiály a čistá energie.

Těžiště rozvoje světové ekonomiky se v 21.století přesouvá do Asie, ve které rozvíjející se ekonomiky nových velmocí Indie a Číny sice poněkud ztratily tempo svého růstu, ale na rozdíl od vyspělých ekonomik severní Ameriky a Evropy nedošlo k jeho poklesu. Je vysoce pravděpodobné, že růstu spotřeby po překonání současné krize bude dosaženo zejména vyšší poptávkou příslušníků početně rychle narůstajících středních tříd v těchto zemích s obrovskou populací. Inovace, připravované organizacemi z Evropy se proto musí do značné míry zaměřit na nové zákazníky v Asii, mnohdy i na úkor oslabení pozornosti věnované tradičním zákazníkům z vyspělých zemí Západu.