Na počátku sedmdesátých let seděl holandský technik Frits Veerman v jedné z amsterdamských laboratoří u stolu s pákistánským vědcem jménem Abdul. Veerman se zmínil, že by rád navštívil Pákistán, a zeptal se kolegy, jestli by u něj nemohl pár nocí přespat. Abdul, celým jménem Abdul Qadeer Khan, mu odpověděl, že jeho výlet zcela uhradí pákistánská vláda. V tu chvíli začal mít Veerman podezření, že Khan krade nizozemská jaderná tajemství.
Důkazy byly všude. Veerman pracoval jako fotograf a jednou s Khanem strávil několik dní focením ultracentrifug, nástrojů používaných k obohacování uranu. Viděl nákresy centrifug a utajené složky povalovat se po celém Khanově obýváku. A Khan se mu dokonce svěřil, že jeho velký zlatý prsten byl „rezervou, pro případ, kdyby potřeboval někam rychle vypadnout“.
Jak se Veerman cítil, když si uvědomil, jaká je pravda? „Měl jsem strach,“ přiznává nyní sedmdesátiletý penzista s krátkými černými vlasy a brýlemi bez obrouček. Veerman se snažil na Khana upozornit nizozemské úřady už v roce 1973. Nedostal se dál než k sekretářce. Kdyby ho tenkrát vyslechli, mohl si svět ušetřit jednu noční můru. Místo toho Nizozemci Khanovi dovolili v roce 1975 opustit zemi, a dokonce opakovaně navštěvovat evropské dodavatele. Ani americká CIA ho nezastavila. Khan nakonec sestavil pákistánskou jadernou bombu a celou technologii prodal Íránu, Severní Koreji a Libyi.
Poté, co na svého kolegu Veerman upozornil, přišel o práci. Teprve nová nizozemská instituce pro whistleblowing, Huis voor Klokkenluiders, konečně ve své nejnovější zprávě očistila jeho jméno. A také podala vysvětlení, proč byl potrestán Veerman a ne Khan.
Khanovi je dnes 84 let a žije v neoficiálním domácím vězení v Pákistánu. Jeho vztah s místními úřady se dlouhou dobu pohyboval ode zdi ke zdi. Nyní ho v rámci jeho omezeného pohybu doprovází eskorta, a kdo ho chce navštívit v jeho domě, musí předem projít prohlídkou.
Dva vědci, dva světy, jedna laboratoř
Khan se narodil v britské Indii v roce 1936 jako syn muslimského školního ředitele. Říká, že jako dítě během rozdělení Indie v roce 1947 viděl vlaky vezoucí mrtvoly muslimů zabitých během sektářských bojů, jak píší Douglas Frantz a Catherine Collinsová ve své knize The Nuclear Jihadist (Jaderný džihádista). Khan se z Indie vydal do Pákistánu v roce 1952 poté, co dokončil střední školu.
V roce 1961 odjel studovat do Berlína a o dva roky později se přesunul na nizozemskou technickou univerzitu v Delftu, kde studoval metalurgii. S odstupem času tvrdí: „Za cokoli, co jsem se naučil, a cokoli, co znám, vděčím z velké části Delftu.“ Doktorát skládal v belgické Lovani. V roce 1972 začal jako vědec pracovat v FDO, výzkumné divizi průmyslové skupiny VMF.
FDO navrhovala ultracentrifugy k obohacování uranu. Nizozemci ovšem jaderné bomby neměli, obohacování bylo určeno jen pro mírové využití v energetice. Ovšem když se uran obohatil ještě o něco více, dal se pak využít i v atomových pumách.
Nizozemská tajná služba, tehdy zvaná Binnenlandse Veiligheidsdienst (BVD), Khanovi vystavila bezpečnostní prověrku, aby se mohl podílet na utajených projektech. Původně neměl dělat s centrifugami a pomohlo i to, že jeho žena byla Nizozemka. Kolegové se z Khana a Veermana stali v roce 1972. FDO tehdy sídlila ve starém skladu Holandské východoindické společnosti. Veerman předtím čtyři roky pracoval ve sklepě této budovy sám, kde zdokonaloval detaily ultracentrifug, které se skládaly z šesti válců postavených na sobě.
Veerman se narodil v roce 1944 v Huizenu, vesnici, kde se všechny rodiny navzájem odjakživa znaly. Žije zde dodnes. Jeho matka, Němka, se do Nizozemska přestěhovala ještě před válkou. Kvůli Hitlerově okupaci se styděla za svůj původ, takže každý 5. květen, nizozemský Den osvobození, „nebyl u Veermanů zrovna radostnou chvílí“, vzpomíná její syn.
Filmový producent Joris van Wijk, který o Veermanovi chystá televizní seriál, k tomu říká: „Nizozemsko nebylo po válce pro děti s matkou z Německa zrovna přátelské místo. Frits to musel mít vážně těžké. Muselo to nějak ovlivnit jeho sociální dovednosti, jelikož žil se svými rodiči i po svých třiceti.“
Veerman měl odmalička nadání pro vědu. Jakožto chlapec z dělnické třídy studoval na technických školách. FDO byla jeho vysněná práce. „Je to hřiště pro kutily s vysokou technologickou úrovní,“ říká. V práci si postavil vlastní teleskop. Nadšeně se učil od kolegů s vysokoškolským vzděláním.
Khan byl jiný. Abdul, jak mu Veerman stále říká, byl přátelský, milý, usměvavý a mluvil dobře holandsky. Pákistánec v Nizozemsku sedmdesátých let, to bylo něco exotického. Veerman mu nosíval sýr ze své domovské vsi a během klidnějších odpolední hrávali tenis na kurtech, které měla FDO u řeky. Navštěvovali se i doma. Khan tehdy žil v typickém nizozemském cihlovém domě s terasou u schipholského letiště.
Hra začíná
FDO vyráběla ultracentrifugy pro Urenco, společnost s továrnou v Almelu, malém městě ve východním Nizozemsku. Tamní nudu proslavilo shrnutí komika Hermana Finkerse: „Na jednom semaforu naskočí červená, na jiném zelená. V Almelu je pořád co dělat.“ Khan zde rozhodně co dělat měl.
Veerman si byl svým podezřením ohledně Khana jistý, nevěděl ale, jak se má zachovat. Khan byl jeho nadřízený. Jejich společný šéf Khana navíc znal již od studií v Delftu. Nakonec se Veerman odhodlal a z jedné amsterdamské telefonní budky zavolal řediteli Ultra-Centrifuge Nederland, která řídila výrobu nizozemských centrifug. Telefon zvedla ředitelova sekretářka. Nechtěla Veermana s ředitelem spojit, tak sdělil svá podezření jí. Ačkoli slíbila, že je předá dál, Veermanovi už se nikdo neozval. Zkoušel proto volat znovu. Bezúspěšně.
Když se ohlíží zpátky, říká: „Měl jsem tam jít, zazvonit u dveří a vše říct na ředitelství, mohlo to skončit jinak. Ale tehdy jsem neměl tak prořízlou pusu.“ Tvrdí, že svá podezření sdělil i nadřízeným v FDO, ale ty to prý vůbec nezajímalo.
Khan mezitím začal pracovat v Urenku a bez problémů se pohyboval po celé elektrárně, ačkoli neměl potřebná bezpečnostní oprávnění. Nikomu to podle všeho nevadilo, jelikož se všichni v rámci studené války dívali po Sovětech a ne Pákistáncích.
Přitom to ale na indickém subkontinentu začínalo vřít. V květnu 1974 vyzkoušela Indie svou první jadernou bombu. Khan napsal pákistánským úřadům a nabídl se, že sestrojí „islámskou bombu“. V září se premiér Zulfikar Ali Bhutto rozhodl na něj vsadit. Pákistánská ambasáda v Haagu Khana zkontaktovala. Podle Frantze a Collinsové ho jeho nadřízení požádali o překlad německých dokumentů popisujících novou centrifugu do holandštiny. Na překladu pracoval v „mozkovně“ v Almelu, kde byly drženy nejcitlivější informace celé elektrárny. Podařilo se mu jich tam shromáždit velké množství.
Ale to už ho podezřívalo více lidí. Jeden z pákistánských diplomatů začal objednávat součástky od dodavatelů Urenka a vyšlo najevo, že některé objednávky měly tytéž požadavky jako ty z Urenka. V říjnu 1975, na jaderném veletrhu v Basileji, pak Khana sledovali nizozemští agenti BVD, jak se účastníků veletrhu vyptával na jaderné zbraně.
To byla ta pravá chvíle, kdy mohl být Khan zastaven. BVD vypracovala plán k jeho zatčení v FDO, až přijede ráno do práce. I nizozemský ministr zahraničí souhlasil. Ale proti byl Ruud Lubbers, tehdejší ministr hospodářství. Podle něj by operace mohla vyvolat skandál, který by poškodil jaderný sektor.
Nizozemci si Khana prověřili u CIA, což prozradil Lubbers v roce 2005 japonské televizi. Američané s jadernými ambicemi svých pákistánských spojenců nesouhlasili, ale i tak CIA Khanovo zatčení zastavila. Chtěli ho zatím nadále sledovat, aby mohli zjistit, odkud Pákistán získává dodávky, a odhalit utajené evropské dodavatele.
Tento krok CIA se ukázal jako „první monumentální chyba“, řekl Frantzovi a Collinsové Robert Einhorn, který pracoval na jaderném odzbrojování v kabinetech Billa Clintona i Baracka Obamy.
Američané požádali Nizozemce, „aby je o všem informovali, ale nepodnikali žádné kroky“, vzpomíná se smíchem Lubbers. Prý mu to přišlo podivné, ale zároveň si říkal: „O. k., je to americká záležitost. Neměli jsme pocit, že chránit svět před jaderným zbrojením je odpovědností Nizozemska.“
Milý Fritsi
FDO Khanovi neprozradila, že je podezříván. Naopak mu zajistili novou a lepší práci a bylo mu řečeno, že už nemusí jezdit do Almela. Nejspíše mu ale došlo, že se něco děje. 15. prosince 1975 se uvolnil z práce, odjel do Pákistánu a vzal s sebou svou ženu, dcery a nákresy centrifug. Krátce nato z Pákistánu oznámil FDO svou rezignaci.
Přesně o měsíc později poslal Veermanovi dopis z Karáčí, ve kterém ho požádal, jestli by mohl vyprázdnit jeho skřínku v FDO, její obsah uložit do kartonové krabice a tu předat jeho ženě Henny (která v tu dobu pravděpodobně byla zpět v Nizozemí, aby sbalila zbytek věcí). Veerman to neudělal. Věděl, že je ta skřínka plná nákresů a součástek centrifug. Khan na něj také naléhal, aby si zařídil vízum do Pákistánu. Zdálo se, že potřebuje Veermanovu pomoc, aby dokončil pákistánskou bombu.
V září 1976 svolala FDO ohledně Khana schůzi. Veerman svým kolegům prozradil, že si myslí, že je Khan špion. FDO podle všeho ani tehdy nezahájila vyšetřování a neprovedla žádná opatření, jak tvrdí Nizozemský úřad pro whistleblowing.
Veerman později popsal detaily Khanova chování agentům BVD. Ale jeho výpověď nic podstatného nepřinesla. V FDO se naopak začali radovat, když se jeden z manažerů vrátil z Pákistánu, kde byl navštívit Khana, s pokyny k práci. Pákistánští technici začali navštěvovat FDO, která jim slovy Veermana uspořádala „kurzy, jak vybudovat ultracentrifugu“.
Chvíli nato, kdy Veerman promluvil, ho navíc FDO suspendovala. Když poslal Khanovi dopis spolu s balíčkem sýra, postěžoval si na to, jak s ním zacházejí. Khan vyjádřil svou lítost a v roce 1977 mu napsal:
„Milý Fritsi, s nejvyšším utajením žádám o tvou pomoc. Urgentně potřebuji následující informace pro náš výzkumný program: 1. Leptání náprav (Kolik tak zhruba voltů?) 2. Nižší pohlcovač. Mohl bys zajistit celý nižší pohlcovač CNOR? Posílám srdečné pozdravy Frencken a zkus pro mě jeden získat.“
Khan dodal, že je pro Veermana v Pákistánu „hodně fotografické práce“.
Veerman na dopis neodpověděl. Ukázal ho svým nadřízeným, kteří mu řekli, ať jej zničí. On ho však uložil do sejfu. V roce 1978, v den, kdy se Veerman vrátil z líbánek, mu pošťák předal vzkaz z FDO, kde byl informován, že byl propuštěn. Důvodem mělo být, že už není potřeba žádná fotografická práce.
Jaderná noční můra
Proč dostal Veerman vyhazov? Bývalý nizozemský bezpečnostní vyšetřovatel, který měl Khanův případ na starost od roku 1979, řekl, že byl Veerman „obětován“, protože nedokázal být zticha. Bezpečnostní oddělení FDO bylo flegmatické, Nizozemsko a jeho technologický sektor ztrapněno, ti, kdo v celém příběhu vystupovali, nechtěli, aby se informace dostaly do médií a přesáhly hranice. A Veerman byl v tomto hrozbou.
Žádná jiná technologická společnost v Nizozemsku ho nechtěla zaměstnat, ale nadále dostával lukrativní nabídky z Íránu, Iráku i jiných blízkovýchodních zemí, které mu nabízely i víza k pobytu. Zašlo to tak daleko, že si musel zažádat o tajné telefonní číslo.
Khan mezitím pravidelně létal do Bruselu a navštěvoval okolní země, kam jezdil za dodavateli a vědci. BVD nekonala, i když měla informace, že Pákistán shání součástky na výrobu jaderné bomby. Ještě v roce 1984 vývoz do Pákistánu pokračoval a oficiální zpráva nizozemského ministerstva zahraničí zněla, že vývoz obsahuje „nezbytné součástky do bomb, které z neznámého důvodu nemohly být zablokovány“.
Khan se v roce 1987 nechal slyšet, že mezi Evropany nacházel horlivé překupníky: „V podstatě nás prosili o to, abychom nakupovali jejich vybavení.“ Obchodu nahrávalo minimum exportních omezení. A pokud se nějaká položka zdála být problematická, stačilo zamlžit její cílovou destinaci transferem přes třetí, neutrální zemi.
V roce 1983 byl Khan v Nizozemsku v nepřítomnosti odsouzen ke čtyřem létům vězení za shromažďování utajených informací. Jako hlavní důkaz sloužily dopisy Veermanovi. Rozsudek byl ale později zrušen, jelikož Khan nikdy nedostal výzvu k nastoupení trestu. Holandské úřady pak trestní stíhání nechaly být. Později ministr spravedlnosti přiznal, že se složka s Khanovým případem ztratila.
Lubbers, který se v roce 1982 stal premiérem, chtěl Khana nechat zavřít. Ale podle něj „měl poslední slovo Washington. Bezpochyby věděli a slyšeli všechno“. Khan se dokonce směl vrátit do Nizozemska. V roce 1992 tak mohl navštívit umírajícího tchána.
Ačkoli se CIA chlubila, že byla „uvnitř jeho domu, jeho pracoviště, pokojů“, mnohé Američanům uniklo. Už jen proto, že čekali, že Pákistán bude vyrábět bombu z plutonia a ne z uranu. Také jim trvalo dlouho, než si uvědomili, že Khan otevřel jaderný supermarket, když nabízel výbušné know-how zemím jako Sýrie nebo Saúdská Arábie. Na prodávání holandských informací zbohatl a v roce 1998 byl dokonce oslavován jako „Mohsin e-Pakistan“, spasitel Pákistánu poté, co jeho země provedla zkoušku se šesti jadernými bombami.
Fajn chlap
Důkaz o těchto prodejích pak vyšel najevo v roce 2003, kdy americké námořnictvo nalezlo na jedné z lodí směřujících do Libye jaderné technologie z pákistánských továren. O rok později se pak sám Khan v živém vysílání svěřil, že tyto technologie skutečně Libyi, Íránu a Severní Koreji prodal. Ale to už bylo na jakýkoli trest pozdě, jelikož USA a Pákistán byli oficiálními spojenci ve „válce proti teroru“.
O pár let později Khan toto své přiznání odvolal a rozhádal se s pákistánskou vládou. Ta mu brání ve styku s příbuznými, přáteli a právníky, na což si stěžoval letos v červnu u pákistánského nejvyššího soudu.
Jak svého bývalého kolegu nyní vnímá Frits Veerman? „Pro svou zemi mnohé vykonal. Podle mě se z něj stal špion. Ale to neznamená, že k němu chovám nepřátelství. Když jsme spolu trávili čas, byl to podle mě fajn chlap.“ V hodnocení své vlasti je ale Veerman o dost přísnější: „Pokud se někdy Íránu podaří zničit Izrael, na ty bomby můžou klidně nechat napsat Made in Holland.“ © 2020 The Financial Times Limited
