Ne indické, ale české jedy ohrožují naše zdraví
Exotická guma guar, která se k nám přes několik prostředníků dováží na zahušťování různých potravinářských výrobků až z Indie, se letos v létě stala synonymem jedovatých dioxinů. Jako bychom si mnohem víc nebezpečných dioxinů dnes a denně nevyráběli sami. Jejich nezanedbatelnými producenty jsou na příklad čeští šetřílci, kteří chtějí ve svých kamínkách vyzrát na zdražování paliv spalováním plastových odpadů. Mrkev, kterou si pak vypěstují na své zamořené zahrádce, na rozdíl od gumy guar nikoho ani nenapadne kontrolovat. A tak lidé v domnění, že mají vlastnoručně vypěstovanou superzdravou stravu, chroupou dioxiny. Velké zdroje dioxinů v ovzduší, kterými byly komíny spaloven komunálních odpadů, už naštěstí nehrozí. Emisní normu jedné desetiny nanogramu dioxinů na metr krychlový už nikdo nepřekračuje. Dioxiny zůstávají v povinných odlučovačích popílku. Ani tím však jejich nebezpečí nemizí ze scény. Patří k takzvaným perzistentním látkám, které se desítky, stovky, snad i tisíce let chemicky nemění. Jsou skryty v popílku, jehož cesty lze sledovat stejně nesnadně jako dříve dýmové vlečky z komínů. Kam se ztrácí?
Kdo ředí, má za tři
Dioxiny v popílcích žádný limit nemají. Ani v Česku, ani v EU. Například v Rakousku musejí dioxiny skončit za drahé peníze na skládkách nebezpečných odpadů, u nás je režim podstatně volnější. V Česku by se popílky s dioxiny sice měly taky ukládat na jednodruhové skládky nebezpečných odpadů, ale někteří provozovatelé spaloven to nedodržují. Popílky se často stávají součástí stavebních hmot. Zejména smíchané se škvárou se naředí tak dokonale, že zdánlivě jejich nebezpečí pomíjí, aniž jich o jediný nanogram ubude. Milan Havel ze sdružení Arnika se ovšem obává, že přírodními procesy nezničitelné dioxiny se mohou časem i ze stavebních hmot uvolňovat a znovu ohrožovat zdraví lidí.
Charakteristické užití popílků je ve směsi s průmyslovými kaly a hašeným vápnem, kterou se zavážejí radioaktivní laguny u Mydlovar, aby se zahladily zářící stopy po úpravně uranových rud. Klín se vyráží klínem. Radioaktivní látky jsou překryty dioxiny, které jsou však v umělém nadloží naředěny - co si přát víc? Odborníci z nevládních organizací si dělají vrásky, že vápno brzy zvětrá a dioxiny se začnou uvolňovat. Největší českou autoritu v oblasti perzistentních látek, profesora Masarykovy univerzity Ivana Holoubka, však tato technologie neznepokojuje a považuje ji za dostatečně bezpečnou.
Dlužno dodat, že firma Quail používá k výrobě směsi převážně popílky z elektráren a tepláren a z popílků ze spaloven si vybírá, jak sdělil šéf provozovny Václav Kuba. O tom, ze kterých komínů konkrétně pocházejí, však důsledně mlčí. Firma plní zvláštní poslání - z nežádoucího odpadu utajovaného původu vyrábí žádoucí výrobek pro mydlovarské laguny. Podle Milana Havla však s nejistou budoucností. Huminové kyseliny jistojistě nějaké dioxiny z vápenné směsi uvolní.
Dioxiny procházejí žaludkem.
I v blízkosti nebezpečných kamínek spalujících plasty můžeme bez obav dýchat. Takřka všechny dioxiny jsme ve svém těle nashromáždili s potravou. Zejména v mase, rybách a v mléce. Ale i v zelenině, především kořenové. Nikdo z nás toho nebyl zcela ušetřen, jen se lišíme velikostí kontaminace. Ve světové literatuře byly zaznamenány oblasti, v nichž denní dávka dioxinů v potravě byla vyšší než dávka vitaminu C.
Velmi záleží na dioxinovém pozadí, které bývá využíváním popílků silně ovlivňováno. O to by se měla veřejnost zajímat především. Nepatřičné dovozy potravin s dioxiny spolehlivě ohlídá Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Hodnoty dioxinů v pozadí zemědělské produkční oblasti, které všemi možnými vstupy vcházejí do domácí úrody potravin, však nesleduje nikdo. Až někde nepůjde kvůli množství dioxinů vypěstovat pšenici, krávy budou dávat dioxinové mléko a slepice snášet dioxinová vejce, bude pozdě.
Detoxikace ve hvězdách.
Takovéto úvahy, vtahující do problémů veřejnost, které jsou vlastní ekologickým aktivistům, profesor Holoubek nerad slyší. Spoléhá na velkorysá řešení připravená odborníky a prosazovaná vládou. Je však hrubě nespokojen s tím, že návrhy Národního centra pro perzistentní organické polutanty, v jehož čele stojí, se ministerstvo životního prostředí dlouhodobě nezabývá. Je tím ohrožen i národní implementační plán Stockholmské úmluvy do českého právního řádu, přestože jsme k ní přistoupili už v roce 2001 a v platnost vstoupila v roce 2004. Sloužit má k postupné eliminaci dvanácti nejvýznamnějších perzistentních organických látek. A právě dioxiny jsou mezi nimi považovány za nejnebezpečnější.
Zastánci konkrétních kroků by nepochybně uvítali požadavek na povinnou detoxikaci dioxinových popílků. Předešla by rozptýlení dioxinů do prostředí. K řešení tohoto problému by přitom mohla být využita progresivní česká technologie vyvinutá Vladimírem Pekárkem z Akademie věd.
Starší než lidstvo.
Dioxiny nejsou uměle vytvořená látka jako mnoho jiných chemikálií. Při hoření látek obsahujících chlor se vytvářely dávno před zrodem lidstva. Jejich vzniku nelze ani teď při nejlepší snaze úplně zabránit. Naši současníci však z nich udělali hrozbu. Ve velkém i v malém.
Pohromou pro zahrádkářskou kolonii mohou být třeba bezdomovci opalující za plotem měděné kabely s izolací z PVC. Jak říká Miroslav Punčochář z Akademie věd, měď je pro vznik dioxinů, které zamoří okolí ohně, výtečným katalyzátorem.
Stopy chloru jsou všude. V domácích kamínkách, kotlích a podobných topeništích se vyvarujeme vzniku dioxinů jen přikládáním suchého dřeva a uhlí. I ve dřevě je víc chloru, než bývávalo, a při špatném spalování se může vyvinout dioxin. Nešťastným nápadem je spalování zbytků potravin, které nepochybně obsahují kuchyňskou sůl, a jakýchkoli živočišných tkání a zakrvavených věcí. Ignorováním zdravého rozumu je spalování PVC.
Chlorované prokletí.
Jak uvádí Holoubek, ještě nedávno tvořilo PVC čtvrtinu všech plastů. S využitím různých přísad nabízelo celou škálu užitných vlastností, které méně kontroverzní plasty jen obtížně nahrazují. Široké uplatnění dodnes nalézá PVC ve zdravotnictví. Nedá se však recyklovat a jeho spalování je z hlediska vzniku dioxinů tím nejhorším.
Punčochář dodává, že i při spalování jiných plastů se uvolňují emise polyaromatických uhlovodíků (PAU). Tím se velmi rozrůstá škála rizikových faktorů. K neblahému vlivu dioxinů na běžné civilizační choroby, jako jsou infarkt, cukrovka a mozková mrtvice či nemoci štítné žlázy, přistoupí ještě karcinogenní vlivy PAU. Lékař Miroslav Šuta, který se těmito riziky zabývá, upozorňuje na rozluštění jedné americké záhady, proč zdravě žijící, sportující a dobře situovaní obyvatelé pohodového sídliště na břehu řeky Hudson umírali mnohem dříve než nepříliš aktivní lidé z nedaleké chudší čtvrti. Příčinou bylo mnohem silnější dioxinové pozadí.
Potravinový výsměch.
Všichni oslovení odborníci se shodují, že dioxinová zátěž vstupuje do lidského organismu s potravou. Přesto právě výrobci a prodejci potravin jsou nejbezohlednějšími producenty odpadového PVC. Přitom neexistuje žádná jiná oblast, kde lze snáz nahradit PVC jinými plasty, než u jednorázových obalů potravin. Přesto se o to prodejní řetězce ani jejich dodavatelé vůbec nesnaží.
Česko se už na konci minulého století mohlo chlubit primátem, že povinnost této náhrady je daná zákonem. Nevydržela tam dlouho. Pod záminkou, že patřičný paragraf bude přesunut do rodícího se odpadového zákona, byl vyňat a pod tlakem lobbistů hozen pod stůl.
Také Holoubkův odborný tým jako první v Evropě připravil plán implementace Stockholmské úmluvy. „Dva roky jsme čekali, než ho vláda vezme na vědomí. A tím to taky skončilo, nic z plánu se nedostalo do rozpočtu, nikdo o něj nejeví zájem,“ konstatuje profesor.
