Jak to, že jsou daně ve vyspělých státech v současné době vyšší než v minulosti? Můžeme najít tři hlavní příčiny. První z nich jsou změny v moderní společnosti. Stát začal zajišťovat mnoho funkcí, které dříve nemusel. Staví hustou síť silnic a železnic, průplavy a další prospěšná zařízení, zdravotnictví se sice rychle rozvíjí, ale je stále dražší atd.
Druhou příčinou vysokých daní jsou války. Na jejich vedení jsou potřeba peníze, a v míru je potom třeba se postarat o mnoho invalidů, sirotků a vdov. Různá „dočasná“ válečná opatření pak přežijí důvody, pro které byla zavedena. V álkami se ovšem nedá vysvětlit rychlost, se kterou daně rostou. Norsko ještě na začátku minulého století vybíralo od občanů jen 7 % hrubého domácího produktu. V průběhu století se přerozdělování zvýšilo na téměř 70 %! Obrovské daně navíc dusí i země, které se válečnému běsnění úspěšně vyhýbají, jako například Švédsko. Možná to zní překvapivě, ale snad hlavní příčinou vysokých daní je všeobecné volební právo. Pro moderní dobu bylo typické jeho rozšiřování na další a další skupiny občanů. Nakonec padla všechna omezení postavená na urozeném původu, majetku či odvádění daní. V olební právo dostali nakonec úplně všichni. Potom nastal jev, který politologové označili jako sinistrizmus. Tedy „zlevicovění“. Od chvíle, kdy získali volební právo i chudí, začali jim politici nabízet recepty, kterak vylepší jejich život. Všechny mají společné to, že se „vylepšování“ bude dělat z peněz „těch bohatých“. Důsledkem je, že moderní demokracie své jen trochu majetnější občany ždímají víc než starodávní tyrani. Není tedy divu, že některé recepty na snížení nabubřelých daní začínají omezením volebního práva. Britský konzervativní myslitel Roger Scruton tvrdí, že by lidé měli mít volební právo až od 25 let. V ýrazně by podle něj ubylo voličů levicových stran, kteří ještě nemají představu o skutečném životě. V idí, že zdanit bohatství je snadné, ale ještě nevědí nic o tom, jak je těžké nějaké bohatství vybudovat. Ve vážně míněných debatách zaznívá názor, že volební právo by měli mít jen lidé, kteří platí nějaké daně. Jinými slovy, rozhodovat o osudu státu by mohli jen ti, kdo tento stát platí. Lidé, kteří ze společnosti jen berou, aniž by jí cokoliv dávali, by neměli mít právo rozhodovat o jejím osudu. Jinými slovy by o zemi neměli rozhodovat ti, kdo se nedokáží postarat ani o sebe. Příjemci všelijakých sociálních dávek a dalších podpor by tak byli z hlasování vyloučeni. Oni totiž ve volbách obvykle hlasují pro toho, kdo jim naslibuje další a další dávky, výhody a dotace. Dokud budou mít volební právo, nelze navzdory všelijakým „reformám veřejných financí“ očekávat razantní snížení daní. Úvahy o omezení všeobecného volebního práva dnes možná znějí skandálně, neboť všeobecné a rovné volební právo je považováno za velký výdobytek demokracie. V daňové politice však vedlo k horším důsledkům než války.