Pokud lze nějaký produkt použít kdekoli, je snazší jej prodat. To je jedna z myšlenek, ze které vycházel architekt Bart Goldhoorn při tvorbě svého konceptu optimální podoby moderního města. Výsledky jeho patnáctileté práce představuje výstava Block City.
Foto: Profimedia.cz
Téměř na každém kroku se v Česku setkáváme s panelovými sídlišti a satelitními městečky. Zatímco paneláky jsou přinejmenším neestetické, satelity izolují své obyvatele od zbytku světa. Nové developerské projekty v Česku navíc z valné většiny vznikají ve staré zástavbě a namísto toho, aby již existující okolí kultivovaly, v podstatě na něm parazitují. Jak z toho ven? Svou představu o tom, jak by měla v ideálním případě vypadat městská zástavba, nastiňuje věhlasný nizozemský architekt Bart Goldhoorn. Jeho vize bydlení v těchto dnech můžete vidět v pražské Galerii Jaroslava Fragnera v rámci výstavy Block City. Na návštěvníky zde čekají plastické modely nápaditých čtvrtí v západní Evropě, sovětských sídlišť i utopických konceptů. Goldhoorn prostřednictvím těchto modelů přibližuje tři základní směry hromadné městské výstavby – modulární město, designérské město a jím ražený koncept města z bloků. Návštěvníkům je expozice přístupná do 2. března.
Američané paneláky zbourali
Tuzemská panelová sídliště spadají do prvního Goldhoornem pojmenovaného směru, tedy modulárního města. Budovy v něm jsou v podstatě „obestavěnými schodišti“ a opakují se v nekonečných řadách. Pro řadu urbanistů a architektů se tento koncept přežil v roce 1972, kdy byl po 16 letech stržen sídlištní komplex Pruitt-Igoe v Saint Louis. Autorem byl Minoru Yamasaki, budoucí architekt newyorských „Dvojčat“. Pro část odborné veřejnosti tento moment znamenal konec modernismu nebo minimálně konec modulárních sídlišť. „Naproti tomu v tehdejším Československu nabírala výstavba panelových sídlišť na obrátkách a třeba v Rusku modulová sídliště zažívají svá zlatá léta doposud. A jen tak neskončí, protože potřebu ubytovat co nejvíce lidí za co nejméně peněz vidíme po celém světě,“ konstatuje Goldhoorn. Tento model, jakkoli průběžně inovovaný, je však podle jeho názoru kombinací těch nejhorších prvků komunistického i kapitalistického přístupu k bytové výstavbě.
Opačným extrémem je pro Goldhoorna designérské město. To je projektované pro konkrétního zákazníka. Takto se stavělo například v Nizozemsku v 70. letech. Městské bloky a celé čtvrti byly navrhovány na míru a stavěny z drahých materiálů. Plýtvalo se prostorem, náklady byly vysoké, výstavba zdlouhavá. „Designérské město je produktem rozmachu bytového trhu. Nejsem si jist, zda je tento model trvale udržitelný,“ míní architekt.
Řešení se skládá z bloků
Výhody dvou výše zmíněných směrů kombinuje podle Goldhoorna zavedení standardní velikosti městských bloků, v jejichž rámci nejsou kladeny meze fantazii architektů a stavitelů. Proč ale velikost každé části městské zástavby standardizovat? „Pokud váš produkt nelze použít kdekoli, máte menší možnost jej prodat. A prodáte-li méně, výrobní náklady na každý produkt budou vyšší. Proto byl zaveden standard například pro velikosti oděvů a bot, pro šrouby a úchytky, ale také pro rozličná média jako DVD disky a počítačové programy,“ vysvětluje Goldhoorn.
Město z bloků podle něho nabízí výhody designérského města širšímu spektru zákazníků. „Vědí-li architekti, že mohou realizovat svůj projekt na více než jedné stavební ploše, mají možnost věnovat více času výzkumu a vývoji. Mohou využívat stále sofistikovanější technologie, testovat je a zlepšovat.“ Dobře navržené projekty by se v případě zavedení standardní velikosti městských bloků opakovaly na úkor podřadných. Městská výstavba by se stala rychlým a předvídatelným procesem, v němž by bylo možné použít projekty města z bloků okamžitě, zatímco projekty na zakázku by byly vyvíjeny pro specifické stavební plochy.
Inspirace pro Česko
Goldhoorn si svou teorii už ověřil v praxi, a to na zakázce pro developerskou společnost Massthab, která vypsala soutěž na nové město pro 40 tisíc obyvatel poblíž Moskvy. „Ruský developer nejdříve vyzval čtyři evropská studia, která zpracovala masterplan území a na základě těchto studií vyhlásil mezinárodní soutěž, které se zúčastnilo zhruba 200 studií. Jedná se o ověřovací postup, kterým je možné zjistit, co by bylo pro dané území nejvhodnější,“ říká architekt Dan Merta z Galerie Jaroslava Fragnera. Tímto přístupem, který je sice z počátku finančně náročný, ale přináší kvalitní výsledek, by se podle něho mohli inspirovat i developeři v Česku, a to i v případě menších lokalit.
Největším nedostatkem současné tuzemské výstavby je podle Merty fakt, že stavaři často dostatečně nepracují s urbanistickými studiemi. „Jedná se především o problém měst a obcí, ty musí mít jasně regulované plány a vize, kam se budou významné lokality ubírat a jak budou zakomponovány do stávající zástavby. Sami developeři mají problém definovat své záměry, protože jim nikdo neumí stanovit mantinely, pokud nehovoříme pouze o desátcích pro politické strany,“ konstatuje Merta. Inspiraci je podle něho možné hledat například v Amsterdamu, Hamburku či Kodani, kde v posledních letech vznikly menší blokové zástavby na vynikající urbanistické a architektonické úrovni.
