České projekty dosud za kontinentální špičkou zaostávají
Cenu Miese van der Roheho uděluje Evropská komise spolu s Nadací Miese van der Roheho jednou za dva roky stavbám, které vznikly v zemích pokrytých programem Culture 2000. Třïatřicet finálových projektů této nejprestižnější evropské architektonické soutěže je do 5. listopadu vystaveno v Lapidáriu Betlémské kaple v Praze.
V dubnu 2005, při zatím posledním ročníku soutěže, porotci hlavní cenu udělili Remu Koolhaasovi a Ellen van Loonové z projekční kanceláře OMA za budovu velvyslanectví Nizozemského království v Berlíně. Triumf nizozemské architektury završil ateliér NL Architects, který získal zvláštní cenu pro začínající architekty za BasketBar v Utrechtu.
Nizozemsköu ambasádu v Berlíně architekti pojali tak trochu jako hru s tradičními regulačními předpisy pro městskou zástavbu. Ty vyžadovaly, aby novostavba doplnila blok domů z 19. století. Koolhaas navrhl volně stojící kostku, která je ovšem usazena na soklu, jenž se chová přesně dle regulí a doplňuje městský blok. Úředníci nakonec jeho přístup přijali a dům byl postaven. Je otázkou, zda by podobně vstřícně přijali i projekt méně věhlasného architekta, než je Koolhaas. Přes všech osm pater nizozemského velvyslanectví obíhá spirálovitá trajektorie, která v sobě koncentruje veškeré komunikace. Lidem uvnitř nabízí škálu velmi pečlivě vybraných průhledů a výhledů na město. Porota ocenila, že architekti „zvolili pečlivě artikulovaný fragment, který ponechává otázku identity vlády nebo země otevřenou“.
Neméně zajímavá, i když ve skromnějším měřítku, je také druhá oceněná stavba, BasketBar v kampusu univerzity v Utrechtu. Jde o intenzifikaci využití území, kdy se několik funkcí nenásilně setkává v jedné budově. BasketBar vznikl rekonstrukcí nízké přízemní stavby, která sloužila jako prodejna. Architekti ji opatřili masivní střechou, na níž vzniklo venkovní oplocené basketbalové hřiště. Strop bývalé prodejny byl příliš nízký pro potřeby kavárny, proto byl bar zapuštěn do země. Střední část hřiště je prosklená, takže hru lze sledovat i zdola z baru. Pro vstup do baru byl vytvořen jakýsi důlek vedle budovy, který nabízí bezbariérový přístup. Vznikl tolerantní prostor, který spolu v létě sdílejí návštěvníci baru, vozíčkáři i vyznavači skateboardů. Trochu překvapivý je pohled do životopisu autorů BasketBaru, kteří získali cenu pro začínající architekty: nejmladšímu bylo letos 39 let, nejstaršímu 47. Architekti začínají opravdu později.
Porota vybrala do nejužšího kola pět staveb. Prosadil se mezi ně také obchodní dům Selfridges v Birminghamu od architekta Jana Kaplického a Amandy Leveteové. Lesklý hliníkový mrak se stal novou dominantou města a přitahuje i zájem mnoha turistů. Dalším finalistou byl Norman Foster a jeho londýnská „Okurka“ – centrála pojišťovací společnosti Swiss Re, která je v panoramatu Londýna na první pohled rozpoznatelná. Foster podobně jako při stavbě Hearst Tower v New Yorku vytvořil energeticky velmi úspornou variantu mrakodrapu. Další dvě finálové stavby stojí na pyrenejském poloostrově, je to městský stadion v portugalské Braze od Eduarda Souta de Moura a promenáda a fotovoltaické zařízení v Barceloně. Stadion zaujal i televizní diváky při fotbalovém mistrovství Evropy v roce 2004. Jednu jeho stranu netvoří obvyklá tribuna, místo níž se otevírá zajímavý pohled na bývalý kamenolom a z této estetiky vychází celá stavba. Svou strohostí a zároveň monumentalitou připomíná římské amfiteátry.
Výjimečnou architekturu představují i ostatní v Praze vystavené projekty. Zaujme například výstřední Kunsthaus v Gratzu od Petera Cooka a Colina Fourniera, který připomíná podivné podmořské zvíře s očima na tykadlech. Kontrastnější stavbu do historického centra si lze stěží představit. Maximálně kontextuální přístup naopak představuje Art centrum v Casa das Mudas v Portugalsku od kanceláře Paolo David Arquitecto. Výběr staveb je úmyslně co nejširší, pohybuje se od administrativních budov přes obytné domy, mosty (například obří dálniční viadukt ve francouzském Millau od Normana Fostera a Michela Virlogeuxe) až k urbanistickým řešením celých území. Mezi drobnou architekturou na sebe upozorňují dvě stavby z Británie: energeticky nenáročný a s minimálními náklady postavený rodinný domek, který má celou fasádu z černé gumy, a téměř neviditelný přívoz na ostrově Tiree, jenž svou minimální estetikou zapadá do drsné krajiny. Z urbanismu zmíním alespoň revitalizaci jihovýchodního pobřeží v Barceloně z dílny Foreign Office Architects, která vrací pobřeží městskému životu.
Z českých architektů se tentokrát ve výběru neobjevil žádný, ale jedna tuzemská stavba v něm přece jen je – rekonstrukce trapistického kláštera v Novém Dvoře u Toužimi od londýnského architekta Johna Pawsona. Ale to je také jediný příspěvek z postkomunistických zemí, který se do výběru prosadil. Spíše než o zaujatosti nebo neinformovanosti poroty to vypovídá o úrovni české architektury, která skutečně zatím srovnání s evropskou špičkou nesnese. A to je na tom ještě relativně dobře, soutěže se účastní od roku 1997 a s pěti finálovými účastmi je z nových členských zemí Evropské unie nejúspěšnější. Ale nejde o fotbal, a tak buďme rádi, že se v Česku pomalu zvyšuje obecná kvalita architektury i stavebních profesí, i když naši borci zatím v mistrovských kontinentálních zápasech nebodují.
