Sto dolarů na osobu a den zní celkem velkoryse, ale není mnoho zemí, které za to můžete pohodlně a bezpečně projet na vlastní pěst.
Pokud pomineme zapřisáhlé domasedy, lze náš živočišný druh rozdělit do dvou jasně definovaných typů a řady přechodných forem. Jeden extrém představují „doživotní batůžkáři“, druhý tvoří „účastníci zájezdu“, třeba i poznávacího, ale přece jen organizovaného, kteří se na krok nehnou od česky mluvícího průvodce.
Drtivé většině dnešních šedesátníků a raných sedmdesátníků nebylo v Česku dopřáno podstoupit povinný iniciační rituál jejich západoevropských nebo amerických vrstevníků – cestu do Indie. Exotická část tripu začínala v Istanbulu, odkud se jelo přes Írán do Afghánistánu, na který staří hippíci dodnes vzpomínají se slzou v oku, a pak přes Pákistán do Indie. I v Česku se nepočetným šťastlivcům, kteří dostali doložku a devizový příslib, podařilo cestu absolvovat, většinou ovšem s využitím dolary šetřícího rublového leteckého mostu přes Moskvu a Taškent do „Afghoše“, ovšem jen do té doby, než tam soudruh Brežněv poslal internacionální pomoc. Pak nadlouho spadla klec a jezdit dnes do Kábulu s batůžkem snad nikoho nenapadne.
Nemá cenu opakovat, že Češi jsou velcí cestovatelé, kteří se dříve odříkaného snaží už skoro třicet let dopřát si dvojnásobně, a kdo začínal jako batůžkář, sotva dospěl evoluční cestou k účastníkovi zájezdu, protože cestovat podle vlastního itineráře je silně návykové. S věkem však přece jen klesá ochota sdílet pokoj s deseti neznámými lidmi a můžeme diskutovat, zda je horší poslouchat zvukové projevy spolunocležníků, anebo užívat blaho společné sprchy a toalety na patře. Cesta autobusem bez klimatizace, kde se o sedadlo dělíte s nejméně dvěma dalšími zájemci (případně kozou), toho se – přiznejme si – také časem přejí.
Žádná legrace
Takže chcete poznávat zajímavé země, ale v relativním pohodlí a bezpečí. Kolik takových najdete, kde lze strávit poznávací dovolenou, která zároveň splňuje něco, čemu bych z nedostatku jiných termínů říkal „americký etalon“? Popišme si ho trochu blíž.
Severní Amerika má velkou výhodu v podobě letenek, které jsou podstatně levnější, než bývaly před nějakými dvaceti lety; i do Los Angeles se dá dostat za nějakých deset tisíc. Na mezinárodním letišti LAX International si pronajmete auto, na týden by auto střední třídy odpovídající Fordu Mondeo nebo Toyotě Camry mělo vyjít tak do dvou set padesáti dolarů, SUV do tří set. Díky konkurenci v ubytování tam většinou najdete slušný motel za ceny, které jsou ve srovnání se západní Evropou velmi přijatelné, přitom jsou často dimenzovány pro celou rodinu, případně čtyři osoby. Nebude sice v centru dění, ale do sta dolarů za pokoj se vejdete třeba i v atraktivním San Diegu (nikoli v New Yorku nebo San Francisku) a po cestě se dá ve čtyřech slušně přespat i za padesát.
Mapa baťůžkáře. Vandrování po světě už není tak laciné, jak bývalo, ale pořád ještě můžete procestovat úžasné země za pětistovku denně. Do nákladů za den pobytu není započítána cena zpáteční letenky ani návštěva zpoplatněných památek či národních parků. Zahrnuje přibližně náklady na nocleh v hostelu nebo skrovném hotýlku, místní dopravu a stravování.
Za rozumné peníze se v Americe také najíte, aniž by člověk musel vymetat fast foody: jistotou jsou etnické restaurace a v těch vietnamských dostanete ke svému pho zpravidla o dost více čerstvé bazalky a koriandru než kdekoli v Praze.
Pokud jde o atrakce, bezkonkurenční investicí je roční permanentka za osmdesát dolarů platná pro americké národní parky, rezervace a další území pod federální správou, přičemž v autě mohou být až čtyři osoby. Takový deal jinde nenajdete ani náhodou. Zejména v rozvojových zemích mají tendenci návštěvníky z „bohatého Západu“ pořádně pumpnout, přičemž extrém představuje třeba jednodenní poplatek za treking k horským gorilám v Ugandě za šest set dolarů.
Amerika má jednu velkou nevýhodu, udělat ji na jeden zátah je vzhledem ke vzdálenostem čirý nerozum, zvlášť s dětmi. Ameriku poznávejte po částech, jinak nevylezete z auta.
Tohoto „amerického etalonu“ není ve světě úplně jednoduché dosáhnout. Někde je cestování po vlastní ose opravdu nebezpečné, jinde vůbec chybí infrastruktura pro individuální cestovatele střední třídy, jsou jenom extrémy – batůžek, nebo něco za stovky dolarů za noc pro opravdu bohaté. Mezitím není nic, anebo téměř nic a nakonec zjistíte, že motelové řetězce nabízející elementární standard na přespání na cestě jsou velký, byť neromantický vynález.
Pořídit středostavovské cestovatelské pohodlí v jednom balíčku v ceně do sta dolarů na osobu a den? Není to úplně jednoduché, ale dá se. Předpokládejme ovšem, že vám nevadí volant vpravo, protože jinak by se výběr tristně zúžil.
Na jih Afriky, dokud to jde
Začněme Afrikou. Na severu je výběr velmi omezený, ale nabízí se třeba Maroko na severozápadě, kde si řada lidí individuální cestování autem pochvalovala a do nančního limitu se s rezervou vešla. Tunisko je další možnost, ale tím výběr končí.
Zbytek možností je zcela na jihu kontinentu – Jihoafrická republika, Namibie a Botswana. Jinak neznám nikoho, kdo by si troufl jezdit sám bez řidiče, který zároveň funguje jako průvodce a řešitel problémů. Jste buď batůžkář, anebo za drahé peníze na individuálním safari (zapomeňte na sto dolarů na osobu a den), anebo cestujete v rámci organizovaného zájezdu, což je úplně jiný příběh.
Jihoafrická republika není mimo velké aglomerace zdaleka tak nebezpečná, jak se povídá, a stodolarová bankovka tam zajistí opravdu hodně zážitků.
Kde se vejdete do našeho rozpočtu (bez zpátečních letenek) zcela v pohodě, je Jihoafrická republika, která mimo velké aglomerace zdaleka není tak nebezpečná, jak se povídá, a stodolarová bankovka tam zajistí opravdu hodně zážitků. Jako „value for money“ je to podle našeho standardu asi nejlepší destinace.
Kdybych byl tázán na vlastní zkušenost, doporučil bych „stodolarové“ Mexiko, které má z bezpečnostního hlediska asi tak stejně špatnou pověst jako Jižní Afrika.
Jako všude má výhodu ten, kdo si nedepiluje předloktí. Když se vám zježí chlupy, říká vám vnitřní navigace: otočte se.
Při zdravém rozumu se lze většině problémů vyhnout. Za odměnu dostanete možnost poznat na vlastní pěst zemi, které se hned tak něco nevyrovná. Jídlo je famózní, krajina úžasná, lidé přátelští a do stovky dolarů se vejdete, akorát všudypřítomné „topes“ (příčné prahy na silnici) vás budou iritovat. Určitě se dají zkusit v Latinské Americe další destinace, které splňují stejné stodolarové denní parametry, jako Kostarika, Panama, Brazílie, Argentina nebo Chile, jen u tří posledně jmenovaných jsou problémem obrovské vzdálenosti, na které je zapotřebí létat, což se prodraží.
Při zdravém rozumu se lze v Mexiku většině problémů vyhnout.
V Asii radši s řidičem
Asie začíná také docela omezeným výběrem. Pokud berete Turecko jako exotickou destinaci, pak se do něj určitě vejde. S autem se neztratíte ani v Jordánsku nebo Íránu a za sto dolarů se budete cítit jako králové, all inclusive.
Posuneme-li se výrazně dál na východ, asi nemá cenu doporučovat řízení vlastního vozidla v Indii a nedělal bych to ani na Šrí Lance a vlastně nikde jinde v regionu s výjimkou Malajsie a Thajska.
Individuální cestování tak znamená buď si pronajmout auto i s řidičem a průvodcem v jedné osobě (na Šrí Lance tak za padesát až sedmdesát dolarů na den), což už dvojici, natožpak malé skupině dává smysl, anebo je to batůžkářská záležitost.
Výhodou je, že od Indie po Vietnam lze s batohem a nižšími nároky cestovat za dvacet pětadvacet dolarů denně a docela si přitom užít. Ale to není náš „etalon“.
Auto bych si půjčil v kontinentální Malajsii, kde jsou velmi dobré silnice, ostatně stejně jako v Thajsku, v obou zemích se dá udělat okruh v „západním stylu“, pokud zvládnete jezdit vlevo. Pořád tam nabízejí velmi slušnou hodnotu za vaše peníze. Thajsko dovede být ošidné na domluvu, i v odlehlejších místech máte sice dobrý asfalt i ubytování, ale zcela nulovou schopnost komunikace. Nechte si raději napsat cílovou adresu v těch jejich kudrlinkách, jinak se potrápíte.
Vietnam je na motorku po místních pamětihodnostech, případně na severní okruh kolem Sapy, ne na auto s vlastním řízením. Jak je tahle země krásná, tak je její dopravní infrastruktura ve srovnání s Thajskem nebo Malajsií pořád hodně nedostatečná. Totéž platí o Laosu a Kambodži. Se stodolarovým denním rozpočtem na hlavu si ovšem Indočínu můžete „dát i s řidičem“, a komfortně. Celá jihovýchodní Asie je zaslíbená street foodu, stravovat se na ulici je nejen levné, ale hlavně je to potěšení pro chuťové pohárky. Pivo je všude pitelné až dobré.
Zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by jezdil po vlastní ose autem v Indonésii nebo na Filipínách, takže raději neriskovat.
Japonsko je super zajímavá, ale drahá destinace, vyplatí se permanentka na vlaky, která vyjde na nějakých šest tisíc čtyři sta korun na týden. Jižní Korea je také dobrá a k tomu levnější.
Kdo nezkusil „Outback“, jako by mezi cestovateli nebyl, ovšem bez přeletů jsou vzdálenosti v Austrálii stejně odpudivé jako v USA. Hodně mladých lidí si koupí ojetinu, kterou zase po absolvování tripu prodají, ale za malé peníze riskujete „junk“. A skončit někde uprostřed Queenslandu na cestě do Severního teritoria u krajnice? Ovšem vejít se do sto dolarů na osobu a den podle námi definovaného standardu půjde s přelety dost obtížně, protože vnitrostátní letenky jsou drahé; obecně je všechno dražší než v Americe. Akorát klokani jsou skoro všude a zadarmo.
Nový Zéland se dá projet docela dobře, a kdo tam byl, pěje ódy, ovšem zase vstupní náklad v podobě letenek je docela prohibitivní. Takže… Asi bych měl jít koupit letenku do Johannesburgu. Dokud je čas, protože nic netrvá věčně.
Většina Čechů má bližší cíl:
7 chyb, které dělají řidiči při cestě autem do Chorvatska. Děláte je také?
