Když se vyznáte v kyberdisciplíně zvané big data, může vás to přivést k lecčemu zajímavému. Finský novinář Mikael Krogerus a jeho německý kolega Hannes Grassegger o tom vědí své. Po předloňských amerických prezidentských volbách se probírali hromadami jedniček a nul, aby zjistili, jakým způsobem a do jaké míry mohla do jejich výsledku promluvit sociální síť Facebook. Narazili přitom na nenápadnou firmu Cambridge Analytica. Byli to oni, kdo ve švýcarském týdeníku Das Magazin (víkendová příloha deníku Tages-Anzeiger) poprvé upozornili na její roli, a poskytli tak vodítko pro následné vyšetřování spolupráce vítězné kampaně Donalda Trumpa s Ruskem, o praktikách Facebooku nemluvě.
Jako vedlejší produkt práce na tomto megaskandálu získal Hannes Grassegger tip na jiný příběh, jenž o cestách moderní demokracie svědčí neméně výmluvně jako Cambridge Analytica a spol. Jeho nejviditelnější postavou je - proti své vůli - americký finančník maďarského původu George Soros.
Jde o to, že v posledních pěti letech se Sorosovo jméno stalo v nejrůznějších koutech světa červeným hadrem pro mnoho politiků a jejich příznivců, nejčastěji konzervativního ražení. Od Vladimira Putina v Rusku přes Mattea Salviniho v Itálii až po Donalda Trumpa v USA se o Sorose otře, kdo může. Jak je však známo, hadr sám o sobě - červený či jiný - býka nezajímá, dokud se nehýbe (hadr, ne býk). I Sorosem a jeho pověstí musí někdo mávat natolik mocně a zručně, aby dokázal vyvolat tolik zuřivosti. Hannes Grassegger zjistil, kdo to je.
Zámořští šíbři
Tip z aféry Cambridge Analytica loni zavedl německého novináře na stopu dvou amerických politických žoldáků - pardon, nájemných volebních stratégů - s dobrým odhadem pro masovou komunikaci a ještě lepším žaludkem. V roce 2014 si je najal maďarský premiér Viktor Orbán, aby mu pomohli zvítězit v parlamentních volbách.
Popravdě řečeno, renomovaní konzultanti Arthur Finkelstein a George Birnbaum už měli těžší úkoly. Finkelstein byl v kruzích americké Republikánské strany známý od 60. let, kdy jako mladíček pomáhal arcikonzervativní prezidentské kampani Barryho Goldwatera; později pracoval pro Richarda Nixona a Ronalda Reagana (kdy sestrojil slogan „make America great again“, jejž před dvěma lety úspěšně recykloval Donald Trump).
Čtěte také: Když se kradou volby
To však byla jen ta nejhvězdnější angažmá. Mezitím konzultoval kampaně pro desítky prominentních kongresmanů a senátorů, obvykle z těch nejkonzervativnějších koutů Republikánské strany (castrobijcem Jessem Helmsem počínaje a někdejším šéfem Senátu Orrinem Hatchem konče). Stihl také pracovat v zahraničí; Wikipedie uvádí jako jednoho z jeho klientů i Mirka Topolánka.
Finkelstein se řídil jednoduchým, ale účinným pravidlem, jež později získalo takovou pověst, že se mu začalo přezdívat „Finkelthink“. Znělo zhruba tak, že je třeba vzít jednu oponentovu slabinu a donekonečna ji všemi dostupnými prostředky rozmazávat. Jeho kampaně také bývaly patřičně negativní; byl to on, kdo udělal z výrazu „liberál“ sprosté slovo.
Dnes je považován za jednoho ze strůjců volební strategie spálené země, jež ve Spojených státech zdomácněla natolik, že tam prakticky nelze vést normální politický život. Za tento příspěvek politické kultuře byl také Finkelstein v roce 2013 uveden do tamní Síně slávy politických konzultantů. Předloni zemřel; bylo mu 72 let. Ještě předtím stihl využít jednoho ze svých vzácných politických neúspěchů, širokého společenského přijetí homosexuálních partnerství, k osobnímu štěstí: posledních třináct let života strávil v manželském svazku se svým dlouholetým partnerem.
Chce rozdělit Jeruzalém!
Coby hvězda své temné branže měl Finkelstein mnoho žáků. K nejtalentovanějším z nich patří o generaci mladší George Birnbaum. I on dělal pro konzervativce po celém světě; jeho internetové stránky říkají, že „pracoval na pěti kontinentech a pomohl zvolit patnáct prezidentů a premiérů“.
Mistrovským společným dílem obou pánů je kariéra Benjamina Netanjahua coby izraelského premiéra. Když na konci roku 1995 padl rukou vraha Jicchak Rabin, vypadalo to, že získává navrch umírněný proud ve vztahu k trablům s palestinskými Araby; jeho prvním exponentem byl Šimon Peres, šéf tamních labouristů a pozdější prezident. Jako Rabinův následník byl ve volbách v roce 1996 jasným favoritem. Jenže proti němu vyrukoval Netanjahu s varováním, že „Peres chce rozdělit Jeruzalém“. Ten slogan vymyslel Finkelstein a byl tak úspěšný, že Netanjahu volby vyhrál, ačkoli začínal s více než dvacetibodovou ztrátou. Že Peres neměl dělení Jeruzaléma nikterak v plánu, bylo jedno. O dva roky později si Netanjahu najal Birnbauma. Natolik si padli do oka, že Birnbaum na několik let přerušil ostatní činnost a fungoval jako premiérův personální šéf. Byl to právě Netanjahu, kdo v roce 2010 doporučil Birnbauma Viktoru Orbánovi (ten rok měl Američan pracovat i pro Petra Nečase a ODS). Mise byla úspěšná, Orbánova partaj Fidesz získala přes 52 procent hlasů. O čtyři roky později už v Budapešti byl s Birnbaumem i jeho někdejší mentor Finkelstein - a podle toho to také vypadalo.
Než Orbán v roce 2010 převzal moc, měl nepřátel habaděj. Země byla v ekonomicky nepěkném stavu, za což šlo parádně vinit dosud vládnoucí socialisty. V roce 2008 se Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Evropská unie měly co ohánět, aby udržely zemi nad vodou; daní za to bylo následné období rozpočtové skromnosti. Orbán tedy na Birnbaumovu radu brojil proti „byrokratům“ a „cizímu kapitálu“.
Nepřítel s tváří
Když však Orbán začal po roce 2010 utahovat mocenské šrouby, najednou zjistil, že mu ubývá nepřátel, do nichž by si mohl pořádně kopnout. „Potřebujete, aby si vaše voličské jádro udrželo energii, že až přijdou volby, budou mít důvod sebrat se a jít odevzdat hlas,“ řekl o mnoho let později Birnbaum Grasseggerovi. Orbánovi skutečný protivník chyběl. Ultranacionalisté z Jobbiku i socialisté byli na hlavu poraženi, Orbán měl největší parlamentní převahu v dějinách země. Co teď?
Čtěte esej: Liberální demokrat jako objekt v obludáriu
„Arthur vždycky říkal, že člověk nevede volební boj proti nacismu, nýbrž proti Adolfu Hitlerovi,“ cituje Birnbauma Grassegger, „nejdete proti al-Káidě, nýbrž proti Usámovi bin Ládinovi.“ To si Finkelstein přinesl z amerického většinového volebního systému, kde je personalizace každého sporu z definice pochopitelná. Tentýž princip se měl hodit i v Maďarsku.
Finkelstein tedy potřeboval protivníka s tváří. Někoho, kdo by se hodil do Orbánovy argumentační linie o tom, že je Maďarsko obětí cizáků. Někoho, kdo by byl tváří onoho cizího kapitálu. Někoho dostatečně známého, aby nebylo třeba jej zdlouhavě představovat, a přitom dost cizího, aby proti němu šlo věrohodně nasadit Orbána coby zachránce veškerého prima maďarství (ať už si pod tím představíte cokoli).
Tehdy dostal Finkelstein ten typ nápadu, pro jaký se stal vyhledávaným stratégem. Oním kýženým nepřítelem v nadživotní velikosti bude George Soros. Na první pohled to nedává valný smysl. Soros není politik, s Maďarskem má kromě přízvuku už půlstoletí společného jen minimum, a pokud se angažuje, je to proto, aby buď založil univerzitu (ačkoli Open University se přestěhovala do Budapešti z Prahy), aby platil školákům obědy, nebo dával peníze na likvidaci škod pro havárii chemičky (to bylo v roce 2010; od té doby Soros do Maďarska nevkročil). Koneckonců Orbán sám studoval v Oxfordu za Sorosovy peníze.
Ale to by nebyl Finkelstein Finkelsteinem, aby z takového člověka nesvedl udělat nepřítele. Tady se nicméně příběh zamotává, protože Soros si za svůj dlouhý život udělal mnoho nepřátel skutečných.
Miliarda za den
Nejznámější je příběh z roku 1992, kdy se Soros v čele svého hedgeového fondu Quantum rozhodl vydělat na pádu britské libry. Správně kalkuloval, že kurz britské měny je v rámci evropského směnného mechanismu upoután ke kurzu marky příliš vysoko a že londýnská vláda (jež tehdy měla přímo pod palcem centrální banku) při dobře cíleném a dostatečně silném útoku nevydrží a na prudký pokles kurzu bude muset přistoupit. Zacílil tedy 16. října ráno deset miliard dolarů; do večera byl o více než miliardu bohatší, libra byla ze směnného mechanismu vyřazena a britští konzervativci, kteří byli tehdy u moci, přišli o pověst schopných manažerů (a získali dobrý argument proti angažmá na kontinentu, když jsme u toho).
Pro levici se Soros ten den stal ekvivalentem ďábla, symbolem bezohledného trhu, jenž s vidinou zisku zboří vše, co mu stojí v cestě. Soros sám to přímo nepopírá. „Kdybych to neudělal já, udělal by to někdo jiný,“ brání se dodnes.
Praporečník liberální demokracie. Soros je osobností roku Financial Times
O pět let později se situace opakovala, ovšem ne ve vyspělé Británii, nýbrž v tehdy ještě chudém Thajsku. Soros si počíhal na tamní měnu baht a svůj miliardový gambit zopakoval. Tentokrát vydělal na 700 milionů - ale zároveň se daly do pohybu další věci. Trable thajského bahtu nakazily ostatní měny v regionu a na světě byla plnohodnotná mezinárodní finanční krize. Tehdy se v Sorosovi cosi hnulo: následujících útoků na další měny, malajsijským ringgitem počínaje a rublem konče, už se neúčastnil.
Od té doby - v roce 1997 mu bylo sedmašedesát - naopak Soros výrazně posílil své aktivity filantropické. Do své Open Society Foundations celkem nasypal 32 miliard dolarů, což z něho činí po Billu Gatesovi druhého největšího filantropa současnosti. Vtip je v tom, že právě kvůli tomu se stal nenáviděnou postavou i na pravém konci politického spektra. Je totiž snad pro vše, co konzervativcům leze krkem - od ochrany životního prostředí přes ostřejší regulaci finančnictví až po prosazování rasové rovnoprávnosti. Je jedna ruka s Clintonovými, kdežto George W. Bushe srovnával s nacisty. Jednoduše řečeno, ačkoli nikdy nefiguroval na žádném volebním lístku, je z vlastní vůle politickým hráčem - a jako takový má pochopitelně své odpůrce.
Protože se Soros hodně stará o postkomunistickou Evropu, není divu, že si našel mnoho oponentů právě tam. Už v devadesátých letech chtěl údajně svrhnout slovenskou vládu Vladimíra Mečiara (tvrdil šéf Slovenské národní strany Ján Slota), infiltroval chorvatskou společnost s cílem rozložit ji (prezident Franjo Tudjman), zničil rumunskou banku Dacia Felix (starosta Kluže Gheorghe Funar), nezákonně podporoval běloruskou opozici (prezident Alexandr Lukašenko) a podobné věci měl na práci. „Když se podíváte na moje oponenty, asi musím dělat něco správně,“ komentoval to Soros trefně v loňském obsáhlém rozhovoru pro The New York Times Magazine.
Podobně to vypadalo i za mořem; mnozí proponenti konzervativních ideálů našli v Sorosovi prima strašáka. Podle Glenna Becka, hlasatele Fox News, „Soros vládne světu“, podle Billa O’Reillyho z téže stanice je „Soros extremistou, který chce legalizovat drogy, imigraci a eutanazii“.
Jaký antisemitismus?
Birnbaum s Finkelsteinem však posunuli protisorosovské výpady na vyšší úroveň; dost možná dokonce vyšší, než sami očekávali. Nechali polepit Maďarsko plakáty se sloganem Stop Soros! nebo s fotografií ďábelsky se usmívajícího Sorose a sloganem Nenechte Sorose, aby se smál naposled!
Vesnická megalomanie i mistrovství světa. Orbán loví body sportem
Archetyp smějícího se Žida ožil rychle a mocně. Antisemitské zabarvení (otevřené brojení proti Židům se dnes přece jen obvykle nenosí) nesly v menší či větší míře výpady proorbánovských maďarských poslanců (István Hollik), že Soros financuje proud ilegálních přistěhovalců, chce zamořit Evropu uprchlíky (italský vicepremiér Matteo Salvini), či dokonce hodlá „zničit Maďarsko penězi“ (poslanec István Stefka). Jinde zase chtěl Soros zmařit brexit (Nick Timothy z Daily Telegraphu), zapříčinil rasově motivované násilí v americkém Charlottesville (konspirační ultrateoretik Alex Jones ze serveru Infowars, jenž snad ještě nikdy nezveřejnil zprávu, která by nebyla pustá lež), a dokonce byl důstojníkem SS. To poslední měla dokazovat fotografie anonymně šířená po internetu (ve skutečnosti na ní byl Oskar Groning z Osvětimi, v roce 2015 usvědčený z válečných zločinů), ačkoli Sorosovi bylo na konci války pouhých patnáct let.
Právě antisemitismus byl tím, co přimělo praktikujícího judaistu George Birnbauma, aby přijal nabídku Hannese Grasseggera ke zcela mimořádnému rozhovoru. Protisorosovská nálada od maďarských voleb žije vlastním životem, aniž by ji Birnbaum dál přiživoval. „Byl bych nerad, kdybych byl jakkoli spojován s antisemitismem,“ řekl, „v naší kampani nebylo nic osobního.“ Inu, tak.
Duální pozice
V drsnějších částech světa se bez ohledu na Birnbaumovo polovičaté pokání antisorosovcům daří. Vladimir Putin v Rusku, Recep Tayyip Erdogan v Turecku a samozřejmě Viktor Orbán de facto Sorose a jeho lidi ze svých zemí - tam, kde by jejich práce bylo třeba nejvíce - vyhnali. Částečně za to může fakt, že Sorosova pozice je nestandardní. Boj proti razantnímu politickému aktérovi s přiznaným mesiášským komplexem a neomezeným rozpočtem není jednoduchá věc.
Částečně za to může i fakt, že ani Soros ne vždy dobře odhadne situaci - jako se stalo v Kyrgyzstánu, kde se rozhodl financovat proreformní vládu, aby omezil korupční tlaky (a dosáhl přesného opaku). Situaci komplikuje i jeho duální pozice tvrdého obchodníka a nositele liberálních hodnot. „Musím dělat hrozné věci v byznysu, abych mohl dělat dobré věci jako člověk,“ prohlásil k tomu on sám.
Navíc si často nebere servítky, ani když dělá ty dobré věci. Minulý týden v levicovém deníku The Guardian napadl Evropskou komisi, že „přijímá rozhodnutí, jako by si myslela, že jsou relevantní“, ačkoli Unii hrozí rozpad jako Sovětskému svazu. Mnoho příznivců si v Bruselu jistě neudělal. I jeho kritici mohou stěží popřít, že se Soros bere za liberální demokracii - za systém, jenž sice dodnes nemá lepší alternativu, ale jeho obhájců valem ubývá.
Přečtěte si také:
Souboj o Sorosovu univerzitu
Soros věří Tesle. Nakoupil dluhopisy za tři čtvrtě miliardy
