Oběťmi nejsou šikanovaní komunisté, ale lidé, kteří si s komunismem nikdy nezadali
Jedním z klíčových dat v naší moderní historii je 21. srpen 1968. Invaze pěti armád Varšavské smlouvy pod vedením sovětské ukončila krátké období liberalizace politických poměrů v socialistickém Československu, které se nazývá pražské jaro.
Přestože se zdá, že se o tomto období mnoho napsalo a je dobře zmapované, opak je pravdou. Naše moderní historiografie má před sebou nelehký úkol: pokusit se přesně popsat události od zimy 1967 do 20. srpna 1968 a odstranit mnoho zažitých mýtů o tomto období.
Stále součástí sovětského bloku
Československá socialistická republika byla na jaře a v létě 1968 společností, ve které fungovala svoboda slova, byla zrušena cenzura a tak dále. Československo se ve druhé polovině šedesátých let skutečně postupně odklánělo od leninsko-stalinského pojetí socialismu. Tento proces vyvrcholil v roce 1968 – byla propuštěna většina politických vězňů, média mohla opatrně informovat o dosud tabuizovaných tématech, bylo usnadněno cestování do zahraničí, kulturní oblast se těšila svobodě téměř idylické a do určité míry se začala obnovovat i svoboda spolčovací a shromažďovací. V důsledku toho, co většina občanů prožila především v padesátých letech, je pochopitelné, že uvolnění v nich vyvolalo euforii. Na druhé straně se však toho až tolik nezměnilo. Vedoucí úloha komunistické strany byla zachována. Státní bezpečnost na úseku vnitřního nepřítele stále pracovala pod vedením sovětských poradců. Podnikání, tedy soukromé vlastnictví výrobních prostředků, nebylo možné. Svoboda slova ve sdělovacích prostředcích byla omezená a bylo nutné respektovat spojenecké závazky státu vůči Varšavské smlouvě. Armáda vedená na vyšších úrovních přímými spolupracovníky Moskvy působila v součinnosti se sovětskou. Církve byly tolerované, nikoli však svobodné a samostatné. V Československu roku 1968 se sice společenské poměry velmi liberalizovaly, ale země byla stále pevně ukotvena v sovětském bloku. Pravidla hry hlídaly komunistické instituce, které při jednáních se sovětskou vládou vystupovaly velmi submisivně.
Další mýtus
Dalším mýtem, který mladí historici dokáží ještě obtížněji zpracovat, je tvrzení, že rozhodující politické síly té doby – vedoucí komunisté – podporovaly takzvaný obrodný proces a sovětská invaze je zaskočila. To je nesmysl.
V noci z 20. na 21. srpna 1968 proběhlo následující: ozbrojené složky zajistily letiště Praha-Ruzyně a umožnily bezproblémové přistání sovětských letadel. Ve stejnou dobu byla otevřena budova generálního štábu a velení armády společně se sovětskými experty vydalo rozkazy, kterými byla koordinována činnost vojsk Západního vojenského okruhu s postupujícími sovětskými vojsky. Naše prvosledové jednotky, které v tu chvíli nic netušily, vytvořily nárazníkový štít mezi vojsky invazními a těmi americkými umístěnými ve Spolkové republice Německo. A na ministerstvu vnitra byli zatýkáni „nespolehliví“ příslušníci Státní bezpečnosti, přičemž akci prováděla československá komanda dle pokynů sovětských spolupracovníků.
Nezodpovězené otázky
Takové akce se nedaly provádět bezprostředně a vyžadovaly naplánování minimálně několik dnů předem. Lze je utajit před civilním obyvatelstvem, nikoli však před ústavními činiteli. Například tehdejší prezident Ludvík Svoboda a ministr obrany Martin Dzúr byli určitě zasvěceni. A co Alexander Dubček vychovaný v Moskvě? Či Josef Smrkovský, jedna z klíčových postav Pražského povstání 1945? A ostatní také nic nevěděli a netušili?
Byl Dubček skutečně natolik neschopný a hloupý, nebo byl od začátku sovětskou loutkou ve hře proti tehdejšímu prezidentovi Antonínu Novotnému? Jaká byla úloha Lubomíra Štrougala? Dne 22. srpna razantně odmítl návrh na sestavení takzvané dělnicko-rolnické vlády, který přinesl prezidentu Svobodovi na Pražský hrad ze sovětského velvyslanectví Zdeněk Mlynář. Štrougal se sice postavil za reformní komunisty, ale následně byl během normalizačního husákovského období dvacet let u moci. A Zdeněk Mlynář? Jeho životní zvraty se podobají postavě z druhořadého špionážního thrilleru.
Jak vůbec vznikl pražský obrodný proces? Šlo o spontánní iniciativu určitých skupin Čechoslováků, nebo od počátku o promyšlenou zpravodajskou hru sovětů, jejímž cílem bylo umístit sovětská vojska na našem území? Nebo o kombinaci obou možností?
Události z přelomu let 1967 a 1968 jsou dnes zahalené nadbytečnou rouškou tajemství. Je třeba odmítnout nedůstojnou teorii, že takzvaný obrodný proces nastartovali „citliví čeští komunisté“, kteří jím chtěli odčinit vinu za zločiny v padesátých letech. Šlo našim „reformátorům“ skutečně především o to? Pohnulo se v roce 1968 v těch, kdo se podíleli na likvidaci celých skupin obyvatel na konci čtyřicátých a v padesátých letech, skutečně svědomí? Není snad pro komunisty prvořadý mocenský boj? Vždyť rétorika komunistické strany v roce 1946 byla snad ještě reformnější něž ta v roce 1968. Kdo dnes ví, že vznik divadla Semafor umožnil a částečně sponzoroval tehdejší ministr vnitra Rudolf Barák po poradě se sovětskými ochránci. Nikoli však proto, že by měl natolik rád nezávislou produkci, ale proto, že po zralé úvaze bylo rozhodnuto, že takzvané chuligánské mládeži je třeba nabídnout nějaký legální, kontrolovatelný ventil.
Práce pro mladé historiky
Tyto a mnoho dalších otázek čeká na novou generaci historiků. A je třeba jen doufat, že se úkolu chopí ve stylu padni, komu padni. Aby se již konečně nejen naší odborné veřejnosti, ale i mládeži přestalo nalhávat, že po roce 1945 se u nás odehrála řada pozitivních věcí. Aby jednoznačně zaznělo, že oběťmi té doby nejsou vyloučení a svými soudruhy šikanovaní komunisté, ale miliony lidí, kteří si s komunismem nikdy nezadali, a přesto se stali nedobrovolnými rukojmími největšího teroristického spolku všech dob – sovětského impéria.
Otázky
Jak vznikl pražský obrodný proces?
Šlo o spontánní iniciativu určitých skupin Čechoslováků?
Nebo o promyšlenou zpravodajskou hru Sovětů, jejímž cílem bylo umístit sovětská vojska na našem území?
Nebo o kombinací obou možností?
