Čtení rozhodčího nálezu ve sporu s Nomurou boří představu, že je Česko mistrem světa
V rámci dokumentů, které ministerstvo financí zveřejnilo po prohrané arbitráži s ČSOB, je třeba se zaměřit na rozhodčí nález tribunálu z roku 2006, podle kterého ČR prohrála spor s partnerem padlé IPB, bankou Nomura. Ten ukazuje dvě věci. První – soudci se divili, že se divíme, když Nomura postupovala stejně jako předtím čeští bankéři s cílem ošidit, bezuzdně vydělat, i za hranicemi pravidel. Druhá – v hlavním požadavku, že poškozena byla Nomura, protože hroutící se impérium IPB mělo „významnou hodnotu“, se tribunál mohl opírat o závěrečnou zprávu vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny z roku 2000, kterou vedl Miroslav Kalousek.
Jestli chce Kalousek někoho žalovat, ať se podívá do zrcadla. Uvidí tam autora novátorské teorie, podle které lze prodávajícímu nařídit, aby měl o jeho šunt někdo zájem a okamžitě nabídl požadovanou cenu. Ve zprávě jeho vyšetřovací komise to říká věta: „Pokud by se ministr financí věnoval smluvním podmínkám v souladu s určením svých zákonných kompetencí, dbal by především, aby za významnou získanou hodnotu zaplatil investor odpovídající cenu.“
Mertlíkova role
Tím ministrem je míněn Pavel Mertlík (ČSSD), který se v červnu 2000 na převodu „podniku“ IPB (jen bankovní činnost, bez akcionářské struktury) do ČSOB podílel. Co přinesl výraz „odpovídající“, to lze vyčíst ze „znaleckého vyčíslení ceny“ před zmíněným tribunálem. Ten vychází z fikce, jako kdyby akcionáři IPB na konci roku 1999 navýšili základní jmění banky o deset miliard korun a jako kdyby pak už žádné runy na banku nebyly. Jenže akcionáři nenavýšili, runy na banku byly, banka šla ke dnu a nikdo ji nechtěl.
Uvažovat o této bance, jako by nebyla ve smrtelných křečích, znamená postupovat, jako bychom se zbláznili. Jenže vyhněte se takové kořisti, když vám ji nabídne Kalouskova komise na stříbrném podnose!
Bylo tu tedy podivné hadí klubko banky, průmyslových skupin, vlastnických a dlužnických vztahů, jehož nejcennější část byla v absolutní mlze vyvedena kdesi na Kajmanech. Byl tu hroutící se systém triků a podvodů, ve kterém se nikdo nevyznal, který nikdo nechtěl a který ovládal pětinu domácích vkladů a třetinu českého průmyslu. Muselo se jednat takříkajíc přes noc, než vypuknou spory, které jakékoliv řešení zmaří. A podstata těch sporů je zřejmá, zásah vlády Miloše Zemana (ČSSD) proti vytunelované IPB někomu něco zkazil.
Dokonce i zpráva Kalouskovy komise upozorňuje na podivný sled událostí, který vedl k tomu, že státní podíl banky, který zbyl po kuponové privatizaci, začal roku 1993 samovolně rychle klesat. Fond národního majetku, vedený Tomášem Ježkem (ODA), se záhadně nepodílel na jednom navyšování základního jmění. Tím se podíl státu naředil na pouhých 36,5 procenta. Ministr hospodářství Karel Dyba (ODS) nedal souhlas České poště, aby se zúčastnila navýšení kapitálu Poštovní banky. Tím z ní udělal kořist pro Investiční banku (IB), která ji pak sloučila do IPB. Kalouskova komise později konstatovala, že „se jednalo o neformálně koordinovaný postup mezi managementem IB, a. s. a státními orgány“.
Klausova role
To však nebylo za Miloše Zemana. To bylo za vlády Václava Klause, kterou mohl Miroslav Kalousek (KDU-ČSL) sledovat na ministerstvu obrany zblízka, byť jenom jako juniorní náměstek pro padáky.
Další katastrofa přišla, když Klausova vláda padla úderem „mrtvého Maďara“ (který chtěl z hrobu předstírat sponzorské dary pro ODS) a IPB se poprvé hroutila. Vláda – tentokrát úřednická vláda Josefa Tošovského – měla na vybranou. Buď nechá banku padnout, ale ani bývalý guvernér centrální banky si nedovedl představit, jak zabránit, aby to nestrhlo lavinu. Nebo ji prodá.
Nakonec našli Nomuru, ale Nomura dobře věděla, že to, co má kupovat, není banka. A tady se dostáváme k jediné věci, kterou jsme před zveřejněním rozhodčího nálezu nevěděli (nebo nám to aspoň uteklo): Česká republika prostřednictvím ministerstva financí (Ivan Pilip – Unie svobody) nakonec souhlasila s tím, že Nomura nebude strategickým investorem, jenom „portfoliovým“ (hledá, co lze levně koupit a draze prodat). Finanční injekci v podobě podřízeného dluhu (počítá se do kapitálové přiměřenosti) neposkytne sama, pouze „vyvine přiměřené úsilí“. Vlastním investorem pak bude jakási nadace Saluka, která bude držet akcie, ale rozhodování bude delegovat na Nomuru. Bude tu tedy bezmocný investor kryjící manažera bez odpovědnosti, který se vypravil jako predátor za kořistí.
Těžko se tedy divit, že představitel Nomury Dillard, který předtím fungoval v Praze jako poradce pro privatizaci plzeňského Prazdroje, ještě před formálním vstupem do IPB vyjednal takovou koupi Prazdroje, kterou může zaplatit akciemi IPB. Stejně tak se dal očekávat trik Nomury, která místo seriózního podřízeného dluhu vytvořila kolečko peněz, které na jedné straně z IPB vytekly, a na druhé straně se tam po několika rychlých etapách (trvalo to 40 minut) vrátily. Vyběhly jako peníze střadatelů a vrátily se jako peníze, kterými se za peníze střadatelů ručí. Prostě zázrak!
Co říká nález
Začtěme se do samotného nálezu. Je to poučné čtení o tom, co jsme prožívali v 90. letech, a jak dětinská byla představa, že jsme mistry světa, u kterých se musí všichni učit. Je to čtení vhodné i k nabízeným úvahám, koho a za co žalovat:
(…) „Tribunál si nevšiml ničeho, co by ukládalo investorovi právní závazek sdělit své dlouhodobé plány do budoucna a cíle v dobách daleko nad rámec bezprostředních účelů své investice do banky, jejíž akcie jsou kupovány. „Podnikatelský plán“ je ve své podstatě označení značně všeobecné a Tribunál, jako je tento, se musí zdráhat hledat pod tímto označením takovýto konkrétní a dalekosáhlý obsah.“
(…) „A ačkoli pan Pavel Racocha (vrchní ředitel sekce bankovního dohledu v ČNB) dosvědčil, že kdyby býval znal celý příběh, koupi akcií Nomurou by neschválil, Tribunál v tomto prohlášení neshledává nic, co by činilo z úplného sdělení dlouhodobých plánů a cílů do budoucna pro investora právní závazek.“
Dva klíčové články kolem hlavního sporu si přečtěme vcelku:
231. Co se týče skupiny argumentů, které údajně nějakým způsobem prokazují tvrzenou absenci dobré víry ze strany Nomury/Saluky při akvizici akcií IPB, zdá se, že se Odpůrce opírá o celou řadu okolností. Mezi nimi je hlavní ta okolnost, že Nomura Europe při nákupu akcií IPB nesdělila českým úřadům skutečnost, že skutečným důvodem nákupu nebyla investice do bankovních činností IPB, nýbrž usnadnit formou prodejní opce akvizici českých pivovarů, v nichž měla IPB rozhodující podíl, a že tímto zatajením se Nomura dopustila jednání v rozporu s dobrou vírou a porušila zásadu zneužití práv, a tudíž nebyla investorem bona fide. V obecnějších termínech (viz odst. 184 výše) Odpůrce tvrdil, že Nomura Group během událostí, které se sporem souvisejí, jednala podvodným a nečestným způsobem. Kruhové financování Nomury, transakce České pivo, prodejní opce a založení fondu Tritton představovaly jednání v rozporu s mezinárodními bonos mores. Toto pokračující nejednání v dobré vůli a zneužití procesu by mělo vést k tomu, aby Saluce, jež ani nikdy nebyla bona fide držitelem investice, která by mohla být poškozena, nebyla ochrana podle Dohody přiznána.
232. Tribunál není toho názoru, že by investor – a zejména portfoliový investor – vykazoval absenci dobré víry tím, že při uzavírání transakce spočívající v prodeji akcií nezpřístupní prodejci akcií nebo regulačním úřadům hostitelského státu své konečné cíle. Prodejce akcií a regulační orgány si musí být vědomy skutečnosti, že portfoliový investor, a zejména portfoliový investor, jenž patří do velké mezinárodní finanční skupiny, bude provádět investice v rámci její širší strategie, jež významně přesahuje koupi akcií jedné určité společnosti. Podle názoru Tribunálu je nepřiměřené i nerealistické investorovi ukládat při provádění určité investice, ať již formou koupě akcií či jinou formou, povinnost své konečné cíle zpřístupnit. Konečné cíle by v každém případě byly často značně spekulativní a jen těžko formulovatelné, a navíc podléhají změnám v čase. Investor může dle vlastního uvážení do větší či (v případě absence jasné zákonné povinnosti učinit opak) menší míry zveřejnit své dlouhodobé plány, ale to se od uvalení povinnosti, jež by znepřístupnění považovala za známku „zlé víry“, značně liší.
