Kdysi jsem četl příběh o zamyšlení starého pána nad souborem jeho vlastních fotografií od novorozeneckého věku až po současnost. Došel k pozoruhodnému poznání, když nejvíce podobností našel mezi prvním a posledním snímkem: nemá na nich ani zuby ani vlasy. Mně sice holička má stále co stříhat a mám čím a do čeho kousat, ale stíhá mě pocit, jako by se chtěla opakovat doba.
První politický jev, který jsem ve svých rodných Kralupech v osmatřicátém vnímal a zapamatoval si, bylo skandování nacionalistů na Masarykově mostě: „Ať žije generál Syrový!“ Snad se nedožiju toho, že se bude na Václavském náměstí skandovat třeba „Ať žije generál Pavel!“ Nezasloužili bychom si to. Asi ani on. Kéž by se v souladu s klasiky historie opakovala jednou jako tragédie a podruhé jako fraška. Jenže ona má tendenci se opakovat jako ještě větší tragédie.
Zvlášť pokud na ni zapomeneme. Začínáme k tomu mít našlápnuto. Chybějí osobnosti, které by dokázaly migrační, ukrajinskou, měnovou i další případné krize zvládnout. Týká se to vedení většiny evropských i světových institucí. Místo čelných představitelů EU jedná o strategických problémech německá kancléřka. Předsedové Evropské komise, rady i parlamentu si to nechávají líbit. Není to zase tak velké překvapení. V roce 1999 si EU nechala vypracovat rozsáhlou prognózu Evropa 2010.
Obsahovala pět scénářů s názvy: „Evropa převezme liberální model USA“, „EU se rozpadne“, „Prosadí se myšlenky nové sociální demokracie“, „Dojde k odklonu od spotřební společnosti“ a konečně „V EU budou vládnout velké státy“. Došlo k poslednímu scénáři. Dostáváme se do paradoxní situace. Musíme držet nad vodou unii, které moc nevěříme, a přitom životně potřebujeme, aby její orgány racionálně rozhodovaly a dostávaly nás z krizí. Když už ne racionální úvahou, tak alespoň z pudu sebezáchovy.
Autor je sociolog
Čtěte také:
Sobotka: Evropa nesmí během migrační krize pomáhat za cenu sebeohrožení