Redaktor deníku Le Monde komentuje Sarkozyho předsednictví
Francouzské předsednictví bylo přijato loni 16. prosince v Evropském parlamentu i na listopadovém setkání zástupců národních parlamentů (COSAC) s náznaky sympatií. Velká část Evropanů je zřejmě prezidentovi Nicolasi Sarkozymu vděčná za to, že uměl dát unii schopnost jednat během letní ruské intervence v Gruzii, aby zklidnil válečnické zanícení Moskvy, dále pak v krizovém období, které zasáhlo svět po zhroucení finančních trhů a následném všeobecném hospodářském zpomalení. Francie, která se po odmítnutí ústavní smlouvy v roce 2005 stáhla z Evropy, znovu převzala – podobně jako Německo Angely Merkelové v roce 2007 – svojí zodpovědnost za to, aby EU vybředla ze své ústavní krize a nalezla odpověď na jiné velké úskalí, které světu hrozí: oteplování klimatu.
Bez evropského ducha Dohoda o naplňování této klimatické strategie dosažená na konci prosince v Evropské radě uzavřela předsednictví, které i přes vnější události dodrželo vytýčené priority. Byla zpřesněna evropská imigrační politika, přijala se nová rozhodnutí na cestě k evropské obraně předcházející příštímu summitu NATO, jenž se uskuteční za přítomnosti nového amerického prezidenta Baracka Obamy a bude organizován společně Francií a Německem. Sarkozy, který má někdy potíže s tím, aby zvládl dopady své hyperaktivity na vztahy s ostatními evropskými státníky, byl spíše příjemným překvapením pro francouzské obránce Evropské unie. Ačkoli dodržel svůj slib pomoci dojednat a ratifikovat novou Lisabonskou smlouvu, jeho prezidentská kampaň byla poznamenaná často až agresivním přístupem k Bruselu, Evropské centrální bance a také k Německu, kde vzbuzoval vždy hodně nedůvěry. Sarkozy, jehož rodinné kořeny jsou spojené se střední Evropou, se nezdál být obdařen velkým evropským duchem.
Evropský státník
Jeho předsednictví uspokojilo. „Evropa mě změnila,“ prohlásil Sarkozy před Evropským parlamentem, s nímž úzce spolupracoval. Tak jako kancléřka Merkelová v roce 2007, vybudoval si ve Francii a snad i v Evropě pověst státníka, kterou však bude muset ještě kultivovat.
Čekají jej dvě zkoušky. Nejprve to bude české předsednictví. Prezident Sarkozy vyvinul hodně úsilí k tomu, aby znovunavázal se zeměmi střední Evropy vztahy, které zpřetrhal jeho předchůdce Jacques Chirac. Jestliže Sarkozy všechny ujišťuje, že hodlá pracovat pro úspěch Topolánkovy vlády, nikdo si nedělá iluze o tom, že by Topolánek – nemluvě o prezidentu Václavu Klausovi – sdílel francouzské přání silné intervence států za účelem podpory ekonomik v současné těžké situaci. Francouzská hlava státu tak může být přitahována možností pokračovat ve svých plánech učinit z eurozóny, která se tváří v tvář krizi dobře držela, centrum evropské odpovědi na ní.
Druhou zkouškou je obnova francouzsko-německých vztahů. Přes vnější úsměvy se Nicolas Sarkozy a Angela Merkelová vzájemně iritují a podezírají se z přemrštěných národních zájmů. V obou zemích se zvedají hlasy proti tomuto stavu a jeho negativním důsledkům pro Evropu. Bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing na to otevřeně poukázal, stejně jako bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer. Německo navíc vstupuje do důležitého volebního roku, který vyvrcholí zářijovými parlamentními volbami. Tato období obvykle nebývají příznivá ani pro velké laskavosti, ani pro velká otevření.
Překlad: Martin Shabu
BOX
Zadřený motor
Vztahy Francie a Německa, které jsou označovány za motor evropské integrace, se během francouzského předsednictví zadrhly. Předmětem několikaměsíčního diplomatického sporu obou sousedů se stal projekt Středomořské unie, která měla sdružovat severoafrické státy od Izraele přes Maghreb (Maroko, Západní Sahara, Alžírsko, Tunisko, Libye a Mauritánie) a jižní Evropu. Původní koncept organizace předpokládal nezávislé fungování na Evropské unii. Po sérii jednání dospěly Berlín a Paříž ke shodě. Kancléřka Angela Merkelová přesvědčila svého protějška Nicolase Sarkozyho o nutnosti zapojit do projektu všechny členy EU a nevytvářet nová regionální centra. Mezi další problematické otázky se zařadila finanční injekce na ozdravení ekonomik evropské sedmadvacítky. Merkelová, kterou letos čekají všeobecné volby, nechtěla oproti Francii prohlubovat očekávaný rozpočtový deficit.
