Hodnota špičkových fotografií vzroste za deset až patnáct let i stonásobně
Mít na krku zavěšenou leiku, to je něco jako odznak elitního klubu. Rolls-Royce mezi fotoaparáty. Synonymum pro značku s nekompromisně dobrým jménem. Stejně jako v případě rollsu se ovšem i vůči leice objevují výtky: kvůli její údajně zastaralé koncepci, archaickým ovládacím prvkům a příliš vysoké ceně. Investice do přístroje z legendární řady M s některým se základních objektivů představuje zhruba 150 tisíc korun a v Česku se jich prodá asi deset kusů ročně.
Adorace na úvod snad nejlépe přibližuje jistou výjimečnost české fotografické galerie, která nese jméno leiky v názvu. Leica Gallery Prague tvoří jeden z vrcholů pomyslného trojúhelníku; další jsou v New Yorku a Tokiu, kromě nich existuje už jen výstavní síň v německém sídle firmy.
Česká Leica Gallery v prostorách Nejvyššího purkrabství Pražského hradu otevřela výstavou proslulé dokumentaristky Mary Ellen Mark, nedávno představila originálního fotografa celebrit Antona Corbijna. Právě nyní vystavuje Edwarda Steichena, fotografa patřícího k pilířům světové fotografie, tvůrce legendárního cyklu Lidská rodina. V plánu jsou Helmut Newton či Sebastião Salgado.
Sečteno: dramaturgie Leica Gallery odpovídá světovému jménu. Jenže v kompromisním a provinčním českém prostředí to není samo sebou.
Ředitelka galerie Jana Böhmerová považuje za jeden z receptů úspěchu důsledné lpění na ženském kolektivu. Dokonce i bílý angloamerický ovčák, kterého je možné v zákulisí galerie zahlédnout, je ženského rodu.
Cesta k leice
Jana Böhmerová se do Česka vrátila po letech prožitých v Německu a ve Švýcarsku. Měla za sebou kariéru volné fotografky a fotoeditorky v reklamní agentuře a v Praze se pustila do zásilkového obchodu s fotoaparáty. „Na každém koleně jedno dítě, a když někdo telefonoval, krmila jsem je ovocem a sladkostmi, aby nebylo slyšet povykování. Brzy se mi ale podařilo získat zastoupení Leiky pro Českou republiku a spolu s ním přišla výstava Magic moment,“ vzpomíná Jana Böhmerová. Prezentace souboru fotografií autorů, kteří používají fotoaparát značky Leica, koncipovala firma jako jeden z mnoha projektů, jimiž fotografickou kulturu léta podporuje. Pro Böhmerovou to však byla první zásadní zkušenost (i když její společnost Amadeus Prague již pořádala menší výstavy českých fotografů).
Pak přišla událost jménem Salgado. Černobílý soubor Exodus brazilského fotografa Sebastiãa Salgada zhlédlo na podzim roku 2001 v pražském Mánesu pětatřicet tisíc lidí. „Už tehdy jsme Leiku požádali, aby se za nás zaručila, a dodala tak celému projektu na důvěryhodnosti. Právě u Salgada jsem si také uvědomila, jak je ve výstavnictví důležitá kontinuita a že mne neuspokojuje udělat jednou za tři roky dobrou výstavu. Hledali jsme prostor pro galerii a zároveň se pokoušeli získat oficiální status Leica Gallery. Nakonec jsme se rozhodli pro reprezentativní Nejvyšší purkrabství Pražského hradu,“ říká Böhmerová.
Leica má k fotografii poměrně konzervativní přístup a pečlivě hlídá, komu propůjčí své jméno. Dva roky sledovala výstavnickou činnost firmy Amadeus Prague a nakonec se rozhodla nepřidělit status neziskové organizaci, která galerii provozuje, ale smluvně ho svázat přímo se jménem Jany Böhmerové. Tím je zaručena osobní odpovědnost. Přijít o status je možné například za předpokladu, že by galerie dělala dluhy či neplatila fotografům zápůjčné. „Nedomnívám se však, že bych o něj mohla přijít, pokud bych uspořádala nějakou příliš konzervativní výstavu,“ podotýká ředitelka.
Diskuse vznikla kolem požadavku Böhmerové vystavovat i fotografy, kteří s leikou nepracují. Nynější podoba smlouvy to umožňuje. Bylo by ovšem omylem domnívat se, že Leica provoz svých galerií financuje. „Měsíčně přispívá částkou tisíc eur, to pokryje o něco více než jeden plat. Pomáhá nám však především v propagaci, prezentuje naši galerii na svých internetových stránkách a pořádá tu některé své akce. Samotný provoz galerie je však potřeba financovat z grantů, z prodeje pohlednic, publikací a výrobků Leiky a rovněž ze sponzorských peněz.“
Tlačenice
Pro sponzory ale fotografie zůstává velkou neznámou. Projevují zájem například o vlastní prezentaci na vernisážích, ale dopad fotografie a její schopnost oslovit veřejnost prozatím spíše podceňují, myslí si Jana Böhmerová. Stačí však připomenout, že výstavu Annie Leibovitz zhlédlo v Praze 70 tisíc návštěvníků, na Salgadův Exodus přislo do Mánesa 35 tisíc lidí. Na výstavě fotografů z okruhu časopisu National Geographic v Karolinu nebylo k hnutí a retrospektivu Josefa Koudelky ve Veletržním paláci provázely tlačenice. Tohle žádné jiné médium ve výstavních síních nesvede a po úspěchu Salgadovy výstavy mnoho sponzorů nevěřícně kroutilo hlavami.
Testem schopností managementu galerie bude výstava Helmuta Newtona. Jeden z tvůrců kultu ženské krásy druhé poloviny dvacátého století, autor proslavený především nezaměnitelnými černobílými akty a spolupracovník elitních módních časopisů, je celebritou a uspořádat jeho výstavu znamená dotknout se vrcholu branže. A také to stojí nesmírnou spoustu peněz. Poplatek za zapůjčení výstavní kolekce, takzvaný exhibition fee, představuje 60 tisíc dolarů. Velmi drahé je pojištění printů o velikosti 195 x 160 centimetrů i jejich transport speciálními automobily.
„Nestačí si ovšem říci, že seženeme těch šedesát tisíc dolarů a máme výstavu jistou,“ upozorňuje Jana Böhmerová. „Než jsme dostali do Prahy Salgada, trvalo to dva roky. O Newtona bojujeme rok. Od nakladatele, který vydává Newtonovy knihy, jsem získala fotografovo privátní telefonní číslo. Nemohu mu ale jen tak zavolat do Monte Carla, to je velmi neprofesionální. Museli jsme sehnat kontakt na švýcarskou galerii, která ho exkluzivně zastupuje. O všem se jedná s galerií, ale přesto existuje podmínka, že s uspořádáním každé výstavy musí Newton osobně souhlasit. Letos v lednu jsme ho konečně získali. Nabídl nám tři výstavní soubory, ale já jsem už od začátku měla zájem o kolekci, která se jmenuje Sex and Landscapes. Myslím si, že k představení Newtona v České republice je nejvhodnější, protože reprezentuje jeho charakteristický styl. Jsem ovšem ráda, že vůbec vznikl nějaký prostor k diskusi. V případě Salgada jsem chtěla vystavit jeho soubor Workers, jeden z nejlepších cyklů, které kdy ve fotografii vznikly. Salgado ovšem striktně určil, že má zájem vystavit Exodus,“ říká Jana Böhmerová.
Fotografie jako investice
Leica Gallery Prague umí zprostředkovat prodej většiny vystavených děl. Prodejní galerií v pravém slova smyslu však není. „Každý samozřejmě chce, aby se jeho fotografie i prodávaly. Já to příliš nezdůrazňuji, nechci, aby pod každou fotografií visela cenovka a prodávalo se přímo ze zdi. Ale jestliže někdo projeví zájem, dostane veškeré informace a kontakty na galerii, která fotografa prodává.“
Čeští fotografové musejí obvykle na uspořádání své výstavy tvrdě pracovat, často si sehnat sponzory, pronajmout galerii a starat se o propagaci. Ve světě je tomu zvláště v případě špiček přesně naopak a prodej fotografií spolu s exhibition fees tvoří významnou součást jejich příjmů. Koupit fotografii Helmuta Newtona nepochybně znamená mít doma na zdi něco extra. Zájemce o print z cyklu Sex and Landscapes si ovšem musí připravit třicet tisíc dolarů.
Anton Corbijn, který se v osmdesátých letech proslavil fotografiemi irské skupiny U2 pro legendární album Joshua Tree, sice dnes patří mezi velmi drahé tvůrce, ale oproti Newtonovi je přecejen dostupnější. Cena jeho děl v signovaných a číslovaných sériích se pohybuje v rozmezí od 2,5 do 7,5 tisíce eur. Velmi dobře se prodával například Corbijnův portrét kytaristy Rolling Stones Keitha Richardse, stylizovaného do podoby indiánského válečníka.
Zájem je ale i o české fotografy. „Lidé v zahraničí nakupují fotografie především jako investice, zajímají se obvykle o konkrétní kategorie tvorby či okruhy tvůrců,“ podotýká Böhmerová. „I na českém trhu se orientují velmi dobře. Často projevují zájem o tvůrce, které považuji za nejlepší i já sama. Jsou to například Bohdan Holomíček, Pavel Štecha, Viktor Kolář či Ivan Pinkava. Sběratelé předpokládají, že některé jejich akvizice dosáhnou za deset či patnáct let stonásobného zhodnocení, a praxe to potvrzuje,“ říká Jana Böhmerová.
Co chystá Leica Gallery Prague Kromě výstavy Helmuta Newtona připravuje galerie fotografickou retrospektivu šesti let Letních shakespearovských slavností. V létě vystaví specialitu v podobě soukromé sbírky portrétů herečky Isabely Rosseliniové. Ta už roky shromažďuje své vlastní fotografie od slavných tvůrců, například Petera Lindbergha či právě Helmuta Newtona. Poté, co galerii navštívila, jí tuto kolekci sama nabídla. Následovat má další fotografická událost v podobě prezentace Salgadova cyklu Workers, souboru fotografií, v němž tvůrce dokumentuje ty nejtěžší a nejbizarnější podoby práce v různých místech světa. „Představíme také výsledky soutěže Europress Photo Awards a rezervovali jsme si i výstavu člena agentury Magnum Reneho Burriho,“ konstatuje ředitelka galerie Jana Böhmerová.
Jana Bömerová Svá kritéria pro výběr dobrých fotografií si vytyčila už v profesi fotoeditorky ve švýcarské reklamní agentuře: „Původně jsem pracovala jako volná fotografka, ale tahle profese mě začala nesmírně bavit. Zároveň jsem při ní došla k poznání, že nikdy nemůžu být tak dobrá jako spousta fotografů, jejichž snímky se mi dostaly do rukou.“ Dnes říká, že se v Praze ocitla vlastně nedopatřením. Když se totiž před deseti lety v zahraničí provdala, rozhodla se ukázat svému manželovi krásu české metropole. „On se však tehdy do Prahy okamžitě zamiloval, rozhodl se, že v ní chce žít, a během čtrnácti dnů tady našel byt.“
Anton Corbijn „Corbijn používá jako hlavních prvků své obrazové mluvy samotu, vzpomínku a nostalgii.“ Takovými slovy charakterizoval úvodní text k pražské výstavě tvorbu jednoho z nejoriginálnějších a zároveň nejvyhledávanějších fotografů celebrit světového showbusinessu. Osmačtyřicetiletý Holanďan se v osmdesátých letech prosadil fotografiemi kapel U2 a Depeche Mode. Od té doby portrétoval desítky slavných herců, filmařů či hudebníků, mezi jinými Bruce Springsteena, Jodie Fosterovou, Clinta Eastwooda či Davida Lynche. „Nikdy se nesnažím šokovat extravagantnostmi,“ říká Corbijn, který je také režisérem videoklipů a milovníkem fotografií Josefa Sudka.
