Evropský plán rozpočtové unie nejenže způsobil další vážnou hádku ve vládní koalici, přidělává vrásky i sociálním demokratům. Každopádně Unie umožnila občanům České republiky nahlédnout do zahraničně ekonomických plánů našich hlavních stran.
Foto: Profimedia.cz
Spor, který se ještě před dvěma týdny jevil jako jedna z mnoha koaličních roztržek, nabral na obrátkách, poté co si občanští demokraté vzpomněli na institut referenda, které se podle nich má používat jen v mimořádných situacích. A ta prý právě teď nastala. Vláda tak hlasy občanských demokratů a Věcí veřejných a proti vůli TOP 09 odhlasovala obecné usnesení, podle něhož má o přistoupení Česka k rozpočtové unii rozhodnout všelidové hlasování. Premiér Petr Nečas následně upřesnil, že by se vlastně ani teď žádné referendum konat nemuselo, ale počkalo by se až na rozhodování o přistoupení Česka k eurozóně, tedy v nedohlednu.
Občanští demokraté – a véčkaři – tedy zvolili taktiku nechat unijní plán takříkajíc „vyhnít“. Tuto hru ODS na chytrou horákyni však záhy prohlédl prezident Václav Klaus. „Jsem přesvědčen, že se vláda nemá schovávat se svým názorem a že má rozhodnout sama. Nejsme Švýcarsko, které si dělá referenda o všem možném i nemožném,“ vzkázala hlava státu největší vládní straně prostřednictvím Lidových novin. Na to Nečas reagoval: „Za nic se neschováváme. Vláda jasně rozhodne, až budeme mít konkrétní návrh smlouvy.“
Pro Klause a značnou část občanských demokratů není ani tak podstatný obsah připravované smlouvy, která má donutit členské státy k vyrovnanému hospodaření. Klaus a ODS jen říkají, že si škrty v rozpočtu dokážeme naordinovat sami, a to dokonce bolestivěji, než se o to pokouší Brusel. Pokud jde o boj za naši suverenitu, má Hrad na své straně Věci veřejné a komunisty.
Klausova poslední velká hra
Vypadá to celkem jasně. Prezident má možná jednu z posledních příležitostí, jak se ukázat nejen v Česku, ale tak trochu i před celou Evropou coby muž, který nemění názory. Jestliže s Lisabonskou smlouvou dokázal Unii napínat do poslední chvíle, ale nakonec byl donucen podepsat, tentokrát bude s vysokou pravděpodobností bojovat až do konce. Jedinou vadou na kráse z pohledu prezidenta je, že politika Pražského hradu tentokrát nebude mít celounijní dopad, protože Česko – na rozdíl od Lisabonské smlouvy – nemůže blokovat rozpočtovou unii, pouze českou účast v ní. Smlouva bude platit, pokud ji podpoří aspoň 12 států platících eurem.
Klaus má teď v rukou dva nástroje proti smlouvě. Jeden je formální – tedy avizovaný „nepodpis“ příslušné mezinárodní smlouvy. V tomto případě se už teď rozvířil ústavně-právní spor, zda obě komory parlamentu mohou hlavu státu k podpisu takříkajíc donutit, zatímco Hrad trvá na tom, že podle ústavy prezident sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy a jestliže tedy nepodepíše, pak dokument v žádném případě nemůže platit.
Za druhé – a to se zdá být důležitější – Václav Klaus má stále páky na to, aby ovlivnil směřování ODS, o což se zjevně snaží. Kromě jiného jde i o prestižní souboj s Karlem Schwarzenbergem, v němž momentálně šéf diplomacie tahá za kratší provaz. Klaus se bude snažit prokázat, že neúčast na eurosmlouvě nijak ekonomiku Česka neovlivní už proto, že investory či ratingové agentury bruselské dohody beztak příliš nezajímají. Proto by tedy bylo nejlepší počkat a krize tak nějak sama časem vymizí.
Jediné, čemu se Česko nejspíš nevyhne, je dvoj- až trojkolejnost zahraniční politiky, rozdělené na Hrad, Strakovu akademii a Černínský palác.
Obtížná volba sociálních demokratů
V zapeklité situaci se ocitla sociální demokracie, jejíž šéf Bohuslav Sobotka nejdřív zvolil podobnou taktiku jako Nečas. Největší opoziční strana by referendum přivítala, ovšem musel by se nejdříve schválit nikoli jednorázový ústavní zákon, ale obecný plebiscit. ČSSD musí být jasné, že ODS ani TOP 09 na něco takového nepřistoupí.
Pak ovšem musejí jít sociální demokraté s kůží na trh. Sobotka se nechal slyšet, že jeho strana je pro rozpočtovou stabilitu a omezování zadlužování v Evropě, na základě této dohody si ale také přeje zavedení celoevropské daně z finančních transakcí, zrušení daňových rájů a harmonizaci firemních daní. S těmito opatřeními, z nichž se každý pravověrný ekonomický liberál musí osypat, ovšem Brusel nepřichází.
Sociální demokraté, věrni svému proevropskému programu, nyní paradoxně obhajují rozpočtovou unii, na níž přitom není vůbec nic socialistického, jak o Evropě léta tvrdí třeba Klaus. Navíc dohoda, jak se obávají ekonomové a politici zprava i zleva, stejně globální krizi neodvrátí.
Ve výčtu českých politických stran ještě zmiňme komunisty. Ani ti však s žádným originálním řešením nepřicházejí. Rozpočtovou dohodu odmítají, přičemž jejich důvody nejsou ani tak ekonomické, jako tradičně spíše národovecké.
V Evropě asi v tuto chvíli neexistuje relevantní politická strana či lídr se záchranným plánem, naši politici nás každopádně ujistili, že z Česka příchod vizionářů rozhodně nehrozí.
