Čeká vás pohovor, anebo se jen poohlížíte po novém zaměstnání? Splňovat podmínky, které si společnost klade, dnes už rozhodně nestačí. Kandidát, který chce ve výběrovém řízení uspět, by měl oproti svým konkurentům vyčnívat. A to v dobrém slova smyslu.
„Lidé, které jsem přijímala nebo jsem s nimi pracovala ve společnosti Google, byli hrdě svérázní. Měli zajímavé koníčky, hluboké znalosti a vášně mimo svou práci,“ přibližuje pro CNBC Ann Hiattová, ,veteránka‘ ze Silicon Valley s patnáctiletou praxí, která nedávno založila poradenskou společnost, v níž aplikuje zkušenosti s inovacemi, ambicemi, růstem a prozíravým vedením.
Za sebou toho má mnoho. Od roku 2006 zastává pozici personální ředitelky a výkonné obchodní partnerky společnosti Google. Předtím pracovala ve společnosti Amazon jako výkonná obchodní partnerka Jeffa Bezose. Díky tomu, že s nejúspěšnějšími a nejvlivnějšími světovými lídry strávila tolik času, dokáže vycítit vhodného pracovního kandidáta na kilometry daleko. Nyní se své poznatky s potenciálními zájemci o zaměstnání rozhodla sdílet.
Zapamatováníhodný příběh
Být nadšenec se spoustou koníčku podle Hiattové nestačí. Lidí, kteří rádi zahradničí nebo čtou knihy, je na světě víc než dost, vyprávět o svých zájmech je proto zpravidla ztráta času. Mnohem smysluplnější je poutavým způsobem přiblížit, jak a proč ke svému hobby dotyčný přišel. „Například kandidátka, která byla vášnivou horolezkyní, mluvila o tom, že je to smysluplná činnost, protože její otec vždy snil, že vyleze na Mount Everest, ale nikdy k tomu nedostal příležitost - takže je to nyní jeden z jejích životních cílů,“ uvádí personální manažerka Googlu. Na takovýto či podobný jedinečný zážitek podle ní potenciální nadřízený jen tak nezapomene.
Stydět by se uchazeči neměli mluvit ani o tom, co ještě neumí, ale rádi by se to naučili. Snaha o rozvíjení a zlepšení svých dovedností a ambiciózní cíle, které by chtěl dotyčný uskutečnit, zapůsobí více, než přílišné zdůrazňování toho, v čem jsou dobří. „Pro mě je to červený praporek, který mi říká, že rádi zůstávají ve svém ranku a hrají na jistotu, místo aby hledali nové výzvy a zkušenosti,“ tvrdí poradkyně.
Plusem je podle Hiattové také používání slov pro týmovou práci, jako je ,my‘ a ,můj tým‘. „Vyzdvihování týmových úspěchů, a ne jen těch osobních, je mnohem sofistikovanější a vzácnější dovednost,“ vysvětluje a dodává, že týmovým hráčem se během pohovoru může stát de facto kdokoliv, pakliže to náborový manažer nemá jak ověřit. „Když však příliš často říkáte ,já‘, okamžitě to naznačuje, že se můžete snadno nechat rozptýlit snahou udržet si skóre vlastních vítězství a získat individuální zásluhy.“
Neúspěchem k úspěchu
Na škodu pak není zmínit ani projekty, které nebyly tak úspěšné, jak se zprvu předpokládalo. „Společnost Google je známá tím, že projekty, které nefungují, brzy zruší. Své neúspěchy jsme oslavovali, protože to byla příležitost učit se a být lepší,“ konstatuje Hiattová. Zaměstnanci by podle ní neměli být svými nezdary znechuceni, ale naopak si z nich vzít lekci a načerpat energii a motivaci pro budoucí cíle: „Bude to vnímáno jako přínos, nikoli jako selhání.“
Poslední věc, kterou by chtěl manažer slyšet, je dle Hiattové opakování popisu práce, kterou popsal v motivačním dopisu. „Ve společnosti Google jsem pracovala tři roky, když jsem vstoupil do kanceláře bývalého generálního ředitele Erica Schmidta s cílem udělat další krok ve své kariéře. Řekla jsem mu, že jsem připravena stát se šéfem personálního oddělení,“ vzpomíná. Současně s tím mu představila plán, jak by tato funkce mohla vypadat a jak by mohla rozvíjet své schopnosti, které by společnost posunuly na další úroveň.
„Neříkám, že byste měli jít na pohovor s nadhozením úplně jiné pracovní pozice. Jde jen o to ukázat, že máte vizi, jak by vaše role mohla vypadat za rok nebo dva,“ uzavírá.
