Komunistické úvěry bývají vysoce úročeny
Topí-li se člověk, bývá mu jedno, že jeho zachránce je zrovna komunista. Tak nepřímo vábil ve sněmovně minulou středu Miroslav Grebeníček sociální demokraty k vládnímu spojenectví se svou KSČM. Obraz použil možná efektní, ale ďábelsky falešný.
Od topení k utopení má ČSSD daleko. Stanislav Gross utrpěl v krajských i senátorských volbách bezesporu drtivou porážku. Kdyby se to stalo Vladimíru Špidlovi, asi by se nikdo nedivil, že však pohořel dlouho očekávaný mesiáš, je rozčarování sociálních demokratů tím větší. Skutečně smrtící se zdá být pro naplňování rozhazovačného programu Grossovy partaje i to, že ztrátou Senátu, respektive posílením lidovců se dostala do sevření, přestože modročerné paktování v mnoha krajích překvapivě skřípe a ČSSD alespoň někde nevyjde zřejmě úplně naprázdno.
Jenže právě smrt je v politice pojmem relativním. Mrtvolný puch vydávali po listopadu 1989 komunisté, a přesto - aniž by vykročili vstříc demokracii a slevili z militantního revolucionářství - se dnes spokojeně roztahují v poslaneckých lavicích. Naopak unionisté si pochvalují teplá vládní křesílka, ačkoli už mají po funuse (všiml si toho i Mirek Topolánek, když při středečním oslovování šéfů parlamentních stran Pavla Němce dočista vynechal). Nejsilnějším příkladem vitality jsou občanští demokraté, kteří v roce 1998 silou vůle a Václava Klause odrazili hrozící perspektivu desetiprocentního outsidera a vrátili se na výsluní. Pravda, Klaus šel před osmi lety do předčasných voleb hlavně proto, že se mu vlastní strana nejen propadla, ale přímo rozpadla pod rukama, a to včetně poslaneckého klubu. Neměl na vybranou. Tonoucí ODS na rozdíl od současné ČSSD také nikdo, natož nějaká protisystémová partaj, nemával před zmlsanýma očima buřtíkem nadstranické programové spolupráce výměnou za vlastní záchranu. Nezapomínejme, že na pozlátko pseudokoalice s Milošem Zemanem skočil Klaus až poté, co voliči v červnu 1998 znovu mohutně zaduli do jeho plachet.
ODS dnes samozřejmě netlačí sociální demokraty do předčasných voleb z nezištné filantropie. S devětadevadesátiprocentní pravděpodobností by je Topolánek vyhrál. Proto spěchá, za osmnáct měsíců může být všechno jinak. Přesto by Lidový dům neměl v době nalomené stojedničkové koalice variantu předčasných voleb předem lehkomyslně škrtat. Je to totiž nejčistší způsob řešení vzniklé situace a nelpění na moci by mohli ocenit i voliči.
Neplatí totiž ani druhá část Grebeníčkovy vábničky. O tom, že není jedno, jestli Československo topící se v moři nacistické říše vytáhli na břeh vojáci s americkou nebo sovětskou hvězdou na uniformě, se národ přesvědčil už před šedesáti lety. Samozřejmě nikoli hrdinní rudí pěšáci, ale jejich generálové a generalissimové zařídili, že se Češi na čtyřicet let rozpustili v komunistickém impériu. Režim založený na nerozborných přátelstvích zařídil i to, že si tehdejší sociální demokracie zprvu dobrovolným spojenectvím s KSČ v Národní frontě nekoupila nic víc než jen násilné připojení. Tedy smrt. Přesto část dnešní ČSSD - po odstranění Špidly a debaklu Grosse čím dál silnější - vytrvale pošilhává po pohodlné stojedenáctihlavé většině, kterou by strana dala ve sněmovně dohromady právě s komunisty. Mají svým způsobem pravdu, i když krátkozrakou. KSČM by se zřejmě netlačila přímo do vlády, ministerská křesla by přenechala sociálním demokratům. Tak by si na své přišla celá plejáda neukojených, a proto frustrovaných jedinců, jimž místa v čele resortů před dvěma lety i letos v červnu zasedli lidovci nebo unionisté. Realizován by z velké části mohl být i růžový program. Strana by seděla na privatizaci zbývajícího státního majetku a sněmovnou by protlačovala vše, nač by jí komunisti kývli.
Každou půjčku je však třeba splácet, na což sociální demokraté často zapomínají. A úvěry poskytnuté komunisty bývají úročené zvláště vysoko. Zatímco ČSSD by se zkompromitovala nekontrolovaným, ideálů zbaveným spravováním země, KSČM by rostla. Že si stále umí v intencích bývalé státostrany přisvojovat národní minulost od Nerudy po Čapka a z vymyšlené pozice mluvčí všeho lidu deklasuje soupeře, přesvědčil Grebeníček ve sněmovně při projevu k výročí 17. listopadu. Pokud její lidé ještě nezakořenili ve státních úřadech nebo různých radách a komisích, osmnáct měsíců by jim k tomu jistě bohatě stačilo. Partaj by se předzásobila informacemi, pomocí neviditelného vlivu by znásobila kontakty v podnikatelském prostředí. Zároveň by nemusela ani o píď zcivilizovat svou ideologii a propagandu. S takto zatíženým svědomím by sociální demokraté volby v roce 2006 pravděpodobně stejně prohráli. Nakonec i s komunisty.
Prorudé sympatie už dlouho vyjadřuje místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach, který v uplynulém týdnu, pouhý den po Grebeníčkově zpupném vystoupení jako první ohlásil úmysl kandidovat na březnovém sjezdu proti Grossovi. Boj o tvář sociální demokracie tím dostává nový rozměr.
