Írán podle Davida Gladiše
Když v roce 1979 první islámská revoluce v moderních dějinách smetla krutou vládu šáha Pahlavího, mohl se její inspirátor ajatolláh Chomejní konečně vrátit z exilu. Na letišti ho čekalo několik milionů nadšením opojených lidí. Reportér BBC se tehdy Chomejního při výstupu z letadla zeptal: „Co cítíte?“ Ten se jen rozhlédl kolem a suše odpověděl: „Nic.“
Podobná necitlivost je od té doby pro domácí i zahraniční politiku Íránu typická. Vnitřní politické uspořádání je značně složité a rozhodně není „obyčejnou“ jednoduchou diktaturou. Slavný politolog Francis Fukuyama dokonce mluví o teo-demokracii. Všichni, od Nejvyššího vůdce přes poslance až po starosty, jsou zde totiž přímo či nepřímo voleni všemi lidmi. Zvolen však může být jen ten, kdo je znalý islámu a nijak nezpochybňuje způsob, jakým zde tuto víru vykládají. Nevhodní jsou z volebních kandidátek vyškrtnuti. I tak si ale voliči vybírají z mnoha tvrdě si konkurujících kandidátů a v nedávných prezidentských volbách zvolili toho, který slíbil současný striktní islámský režim upevnit.
Hlavní město země, Teherán, bylo před sto lety jen větší vesnicí, ale dnes je s deseti miliony obyvatel jedním z největších měst světa. Je jasné, že infrastruktura se nestačí přizpůsobovat, počínaje telefony a konče třeba semafory, na kterých někdy blikají tři oranžové, jindy se střídá zelená-oranžová-zelená nebo třeba dvě zelené s červenou.
Stejnými barvami září i Národní muzeum klenotů, hlavní zajímavost města. Kvůli drahokamům perských vládců se několikrát válčilo. A není divu: třeba vystavený slavný Paví trůn je z 26 733 vzácných kamenů a Globus dokonce z 51 366 vážících 34 kilogramů.
Ze smogu a chaosu Teheránu naštěstí můžete snadno utéct díky fenomenálně levné dopravě: pět set kilometrů překonáte autobusem za jeden americký dolar, moderním letadlem za deset a taxíkem za třicet.
Íránská krajina je pestrá: od hor přesahujících pět tisíc metrů přes rýžová pole na pobřeží Kaspického moře až po bažiny u ústí Eufratu a Tigridu do Perského zálivu.
Pouště ale pokrývají většinu země a dvě z nich – Dašte Lút a Dašte Kevír – jsou dokonce větší než Česká republika. Díky obchodním stezkám se ale i v nehostinném podnebí udržela řada oáz a karavanních měst. Po nich odpradávna putovalo nejen hedvábí, ale také ideje jako třeba křesťanství, manichejismus nebo islám a také znalosti výroby papíru, střelného prachu, špaget, papírových peněz, hudebních nástrojů či skla.
Zajímavosti většiny íránských měst lze shrnout třemi slovy: mešity – bazaary - lidé. Bazaary, tedy zastřešené trhy a obchody v křivolakých uličkách, jsou dva tisíce let starým perským vynálezem. Dodnes si udržují silnou exotickou atmosféru vytvářenou orientálními vzory a barvami, vůněmi koření, čaje i hnijícího masa, zvuky kladívek řemeslníků i muezzina z minaretu. Z tohoto pohledu je dobře, že Írán zůstává v mezinárodní izolaci a nepronikly sem ještě příliš moderní způsoby života. Ovoce a zelenina, které si v bazaarech můžete koupit, mají ještě takzvanou původní velikost. V Evropě jsme už zapomněli, jaké rozměry měly jahoda, broskev nebo meruňka, než jsme je upravili křížením a začali přehnojovat. A jakou chuť měly.
Írán množstvím architektonických památek připomíná Česko. U nás i v té nejmenší zapomenuté vesnici v horách můžete najít krásný kostel, v Íránu zase blankytně modrou vznosnou mešitu.
Přestože Írán má v zahraničí image nenávistného a agresivního státu, ve skutečnosti nejsilnější dojem z jeho návštěvy na vás udělá přátelskost a pohostinnost. Ať jsou to většinoví Peršané nebo menšinoví Kurdové či Arabové, není doslova dne ani hodiny, aby vám někdo z nich nenabídl nezištně pomoc. Někdy je té pomoci až moc, zvláště cestuje-li člověk sám, protože Íránci cítí povinnost ho neustále bavit. V dálkovém autobuse musíte ochutnat jídlo všech cestujících a během zastávky všichni stojí před jediným záchodem a čekají na váš příchod – jako host máte i zde přednost.
Zábavnou zvláštností zdejšího správného chování je nabízenou věc či službu nejdříve několikrát zdvořile odmítnout, než ji můžete přijmout. Finta je v tom, že nesmíte odmítnout málokrát (abyste neurazili) ani mockrát (aby si to nabízející nerozmyslel). Mimořádná zdvořilost se projevuje i v běžné mluvě. Člověk, se kterým jsem strávil několik hodin v jednom autobuse, mi po dvou měsících napsal dopis začínající slovy: „Nejdražší milý příteli, stále v hloubi srdce vzpomínám na naše vřelé setkání, které pro mne bylo tím nejpříjemnějším potěšením a radostí…“ Nebylo jednoduché přesvědčit manželku, že jsme spolu jen konverzovali o běžných věcech.
(Více fotografií můžete zhlédnout na www.HedvabnaStezka.cz.)
