V českém znalectví neexistuje způsob oceňování kulturních památek
Průmyslový palác byl podpojištěn, zaznělo necelý týden poté, co 16. října jeho levé křídlo lehlo popelem, na konferenci pojišťovacích makléřů. Bez znalosti konkrétní smlouvy a dokud nebude případ došetřen a zahájena obnova secesní památky, jsou podobné soudy předčasné. Jeden z největších požárů v hlavním městě za poslední roky však upozornil na neméně žhavou problematiku pojišťování budov s památkovou podstatou.
V českém znalectví totiž neexistuje způsob oceňování kulturních památek, aby bylo možné zjistit pojistnou částku pro účely pojištění. „Přestože není postup při jejich oceňování výslovně stanoven zákonem, jedná se o disciplínu se staletou historií, takže dospěla k určité standardizaci pojmů a očekávání jak pojišťoven, tak klientů,“ říká nicméně Jiří Krch, ředitel společnosti American Appraisal, která se oceňováním majetku a podniků zabývá. Rozdíl mezi standardní a uměleckou hodnotou přitom může znamenat i násobek pojistné částky.
„Obecně začíná oceňování památek pro pojištění zkoumáním druhu konstrukce, použitých materiálů a podobně,“ popisuje Krch, „potom se hledají ekvivalenty prací a konstrukcí dostupných na trhu.“ U nemovitých památek se přitom některé klasické stavební postupy a řemesla ze života vytrácejí a začíná být problém je na trhu vůbec sehnat. Části budov, například vnitřní výzdoba v podobě fresek, mohou být i na pomezí uměleckého díla. „V takových případech se většinou vychází z ceny restaurátorských prací, a je tudíž možné je ocenit,“ říká Krch.
Nové jako staré
Ocenění majetku, na jehož základě se stanoví pojistná částka, je dle zákona 37 z roku 2004 o pojistné smlouvě zcela věcí majitele, respektive pojistníka či pojištěného, a nikoliv pojišťovny. „Pojistitelé v žádném případě nepostupují jako oceňovatelé majetku,“ vysvětluje ředitel úseku neživotního pojištění České podnikatelské pojišťovny (ČPP) Václav Hönig. ČPP podle něj umí pojistit jakoukoli pojistnou částku, na které se po zvážení rizik s klientem dohodne. „V této souvislosti nás zákon opravňuje hodnotu pojištěného majetku přezkoumat. V paragrafu 33 zákona 151 o oceňování majetku z roku 1997 je detailně matematicky popsaný způsob ocenění,“ dodává Hönig.
Ten však nerozlišuje mezi strojírenskou halou a stavbou s uměleckou hodnotou. Historicky často nevyčíslitelnou hodnotu ale pojistitel nemůže a neumí zhodnotit. „Pojišťovna se musí zabývat i jednou velmi významnou okolností, která byla vidět při problémech s rekonstrukcí Karlova mostu: v žádném případě se nemůže zavázat k tomu, že v případě události zabezpečí obnovu do úrovně historické hodnoty majetku, jaká byla v době, kdy vznikal a existoval,“ upozorňuje Hönig, „což je dáno jednoduchou větou v pojistné smlouvě: Oprava, pokud bude nutná, bude prováděna soudobou technologií.“
Obrazně řečeno dnes není možné přidávat do malty vajíčka, aby výsledek rekonstrukce Karlova mostu beze zbytku odpovídal historické stavbě. „Podobně došky na větrem zničené střeše, které někdo dělá sekyrkou a suší na půdě, mohou být nahrazeny strojově vyrobenou deskou, která se vizuálně přiblíží replice původní krytiny,“ dodává šéf české pobočky pojišťovací makléřské společnosti Marsh Dominik Štros. Tím se dle něj zabezpečí funkčnost a vizuální vjem objektu jako před pojistnou událostí. Opět ale platí, že každá pojistná událost je posuzována individuálně a u konkrétní škody je možné se s pojišťovnou domluvit na použití původních řemeslných postupů. „Cenový rozdíl by ale neměl být výrazný, a pokud by se jednalo o násobky, pojistitel by naprosto legitimně tlačil na rekonstrukci moderními technologiemi,“ dodává Štros.
Až se zima zeptá...
V České republice existuje přibližně 45 tisíc nemovitých kulturních památek. Naprostá většina z nich je v soukromém majetku či v majetku územně správních celků, jako jsou kraje nebo městské části. Dle zkušeností Dominika Štrose se odpovědnost k historické hodnotě objektů začala projevovat dříve u soukromých majitelů než ve státním sektoru. „Je to jako u každého člověka o vztahu k riziku. U soukromých vlastníků památkových objektů ovlivňuje přístup k pojištění i skutečnost, že mohou objekty využívat k zárukám pro další rozvoj svých obchodních a finančních aktivit. V tu chvíli jsou k řádnému pojištění objektů tlačeni i bankami,“ říká Štros. Ze zákona tuto povinnost totiž nemají.
Na zvýšení zájmu o pojištění mají dle Štrose jednoznačně vliv i výjimečné události jako povodně v letech 1997 a 2002. „Kromě rizika povodní se v Česku v posledních pěti šesti letech střídají i další – například tíha sněhu,“ vysvětluje Štros. Dva roky sníh není a pak během dvou týdnů nasněží tolik, že padají střechy. Nebo vichřice. A nemusí jít jen o ty největší typu Kyrill nebo Emma.
Podobně se přezkoumáním stavu pojištění svého majetku začal zabývat v roce 2005 Národní památkový ústav (NPÚ). „Tehdy v dubnu vyhořela sýpka na Pernštejně, který ale nebyl pojištěn,“ říká provozně-ekonomický náměstek generálního ředitele NPÚ Stanislav Kubeš, „a kdyby se objekt uváděl do původního stavu, činila by oprava řádově 28 milionů korun.“
Pojišťovací zázrak
NPÚ ze zákona spravuje prostřednictvím patnácti pracovišť se sídlem ve všech krajích celkem 110 památkově chráněných objektů, které jsou v majetku státu. Z nich je 86 národních kulturních památek, jako je Karlštejn, Hluboká či Konopiště. Rozsah spravovaného majetku je následující: 632 budov, 293 staveb, 161 udržovaných zahrad, 211 udržovaných parků. V oblasti movitého majetku je to řádově 850 tisíc mobiliárních jednotek a 580 tisíc kmenových knih a 237 tisíc svozových knih v zámeckých knihovnách.
„V roce 2004 vydával NPÚ na pojištění okolo pěti milionů korun. Včetně jednorázových akcí. Co ale bylo za tyto prostředky pojištěno? Motorová vozidla, tři pracoviště měla pojištěny všechny budovy a zbytek jen některé,“ popisuje tehdejší situaci Kubeš. Většina hradů, zámků, skanzenů lidové architektury ani kostelů nebo klášterů pojištěna nebyla. „Na základě veřejné obchodní soutěže se nám od 1. února 2006 podařilo uzavřít pojistnou smlouvu na veškerý majetek v celkové hodnotě 166,5 miliardy korun včetně flotily služebních motorových vozidel za částku, která lehce přesahuje pět milionů korun ročně, což byla jedna z podmínek tendru,“ říká Kubeš.
„Logicky se nabízelo podle mě jediné správné řešení u institucí podobné velikosti, to znamená pokusit se sjednotit a využít synergických efektů,“ dodává k tomu Kamil Faldýn ze společnosti Marsh, kterou NPÚ při přípravě zadání zakázky oslovil. Pojištění majetku NPÚ považuje jak Kubeš, tak zástupci Marshe za malý zázrak. „Sedm z deseti největších pojistitelů na českém trhu se dalo dohromady, aby vůbec našlo kapacity,“ dodává šéf Marshe Štros.
NPÚ se dle Kubeše podařilo pojistit jak budovy, tak movitý majetek v rámci živelného pojištění. Zvýšila se spoluúčast, která se pohybuje od 20 do 100 tisíc korun za jednotlivý případ. „Dále jsme pojistili například rizika odcizení, zahrnující i vandalismus, pojištěna jsou elektronická zařízení, obecná odpovědnost za škodu či cizí věci převzaté nebo užívané. Nově jsme zavedli riziko přerušení a omezení provozu, které máme pojištěno na ušlý zisk a fixní náklady ve výši deseti milionů korun ročního limitu plnění,“ vypočítává Kubeš.
Jak vidno, pojistit lze v podstatě cokoliv a záleží jen na způsobu, jakým majitelé k zajištění svého majetku přistoupí. Což platí nejen o soukromém sektoru, ale i o státních či rozpočtových organizacích.
(box)
Průmyslový palác
Otazníky kolem rekonstrukce
Areál pražského Výstaviště je majetkem hlavního města Prahy. V roce 2001 ho za působení Jana Kasla v čele magistrátu a Jiřího Paroubka na postu ekonomického náměstka získala do patnáctiletého pronájmu společnost Incheba Praha za 60 milionů korun ročně. Po povodních odsouhlasili pražští radní v roce 2003 – již za primátorování Pavla Béma – prodloužení nájmu na 60 let a snížení nájemného na 10 milionů ročně (do roku 2012, poté bude postupně zvyšováno na 30 milionů). S dodatkem, že Incheba do areálu investuje do roku 2015 miliardu korun, z toho 300 milionů do roku 2007. Skutečnost, že tak dosud neučinila, ospravedlnil šéf Incheby Alexandr Rozin tím, že město mělo zároveň vykoupit pozemky pod příjezdovými cestami od Pražských tepláren, což nesplnilo.
Dle informací současného pražského radního pro oblast kultury, památkové péče a cestovního ruchu Milana Richtera byl areál Výstaviště do roku 2001 pojištěn městem prostřednictvím příspěvkové organizace Výstaviště Praha na 100 milionů korun. „Poté na základě nájemní smlouvy z 15. února 2001 pojištění uzavřela Incheba,“ říká Richter, který smlouvu s Inchebou vloni „zdědil“ po svých předchůdcích. Incheba podle něj měla pojištěnu každou budovu v areálu na 2,5 miliardy se spoluúčastí 50 tisíc korun, roční pojistné prý platila ve výši dvanácti milionů korun (vedoucím pojistitelem je Uniqa – 70 procent, vedlejším Česká podnikatelská pojišťovna). Podle odborníků na pojišťovnictví není na skutečnosti, že majetkové pojištění platí nájemce, nic neobvyklého. Dle stanoviska advokátní kanceláře Kříž a Bělina přitom platí ustanovení paragrafu 10 odstavce 3 zákona číslo 37 o pojistné smlouvě. Podle něj má právo na pojistné plnění z pojištění pojistník (tedy Incheba) pouze s písemným souhlasem pojištěného, tedy se souhlasem osoby, na jejíž majetek se pojištění vztahuje (tedy hlavního města Prahy).
Radní hlavního města na svém zasedání 21. října schválili návrh dodatku ke smlouvě s Inchebou, podle něhož by měla Incheba rekonstrukci zničeného křídla zaplatit z pojistného plnění. „Pokud budou náklady nižší, půjde zbytek plnění městu,“ podotýká radní Richter. Pokud vyšší, doplatí je Incheba ze svého a rozdíl se započítá do již zmíněné miliardy na plánovanou stavbu nového pavilonu, jenž by po vypršení nájemní smlouvy přešel automaticky do majetku města. Dodatek zkracuje termín do konce roku 2012.
Pražští radní chtějí mít rekonstrukci Průmyslového paláce plně pod kontrolou. „Průvodní dokumentaci k rekonstrukci musí schválit město. Jeho znalec ohodnotí cenu stavby na základě stavebních dokumentů, Incheba bude povinna postupovat podle platného zákona o zadávání veřejných zakázek. Nastavíme několik stupňů kontroly a jakékoli nesplnění podmínek dodatku budeme považovat za závažné porušení smlouvy,“ upozorňuje Richter. Incheba se zatím konkrétněji k dodatku nevyjádřila, k jeho podpisu ji navíc nikdo nemůže nutit. Pokud ho ale neschválí, bude město dle Richtera na Inchebu tlačit i soudní cestou, aby od nájemní smlouvy na areál Výstaviště odstoupila úplně.
Vyšetřování příčin vzniku požáru nebylo dosud ukončeno, spekuluje se jak o možné technické závadě na elektroinstalaci, tak o úmyslném založení.
V celém příběhu o ohni a pojistném tak zatím zůstávají nejspíš jedinou jistotou slova radního Richtera, že město bude trvat na obnově paláce do původní podoby. „Pojistné podmínky specifikují přesně pravidla, na co lze prostředky z pojistného plnění použít, a ta jsou pro klienta závazná. Ve stručnosti lze shrnout, že klient je povinen vynaložit tyto peníze na obnovu původního pojištěného objektu,“ naznačuje pravděpodobnost naplnění Richterových slov i vyjádření pojišťovny Uniqa.
popisky:
(Pernštejn)
Varování. V roce 2005 vyhořela na zámku Pernštejn sýpka. Odhadovaná škoda: 28 milionů korun. Objekt tehdy ještě nebyl pojištěn a peníze na obnovu se jen těžko hledaly ve státním rozpočtu.
(strom)
Nepojištěn. Pod tímto dubem na okraji Peruce nedaleko Loun se údajně sešel Oldřich s Boženou. Dub je sice chráněnou památkou, pojištěný však není. „Podobné stromy mají sice nesmírnou historickou hodnotu, jeho obnova však v případě zničení není možná, a je třeba vysadit strom nový,“ vysvětluje Stanislav Kubeš z Národního památkového ústavu, proč nemá ústavpojištěné chráněné porosty.
(žleby)
Pojištěn. Obnova střechy na státním zámku Žleby, kterou 25. června poničila vichřice, je hrazena z pojistky uzavřené Národním památkovým ústavem.
(prům palác)
Co vstane z popela? Secesní Průmyslový palác z roku 1891 na pražském Výstavišti je od roku 1964 veden jako chráněná památka. Ani případné zmrtvýchvstání ocelové konstrukce mu ale historickou hodnotu nevrátí.
