Špidlova stojedničková mašina se sype za jízdy
Jenom pětkrát – při vyslovení důvěry vládě a čtyřech hlasování o rozpočtech - bude Vladimír Špidla v parlamentu potřebovat těsných sto jedna hlasů, prorokovalo se v létě, když vznikal jeho kabinet. Omyl. Špidla nená rád kompromisy, a tak je dnes jeho eurokoalice obklopena zleva i zprava tolika nepřáteli, že se na svých sto jedna duší musí spoléhat častěji, než se čekalo.
Tím hůře, když tahle stojednička je čím dál větší fikcí. Nejen proto, že unionisté, lidovci a částečně i sociální demokraté utrpěli v senátních a komunálních volbách minulý týden porážku a v partajích se zvedla vlna kritiky na dosavadní generály i ma jejich eurokoaliční sny. Poslankyně Hana Marvanová těsně před redakční uzávěrkou minulý čtvrtek dopoledne týdeníku EURO sdělila, že nemůže aktivně v prvním sněmovním čtení podpořit vládní návrh státního rozpočtu a nezúčastní se hlasování. Stojednička tedy nefunguje. Respektive funguje s vypětím všech sil a ohleduplnosti jenom tak, aby nepadla většinová vláda Vladimíra Špidly.
Vysvětlení Hany Marvanové, že sice nemůže hlasovat proti svému svědomí, když se jí nelíbí schodek chystaného rozpočtu ve výši 111 miliard, ani fiskální výhled, který nepočítá s ukončením zadlužování, že však zároveň nechce vyvolat konflikt a způsobit rozpočtové provizórium, zní rozumně. Zářijová lekce Špidlově neústupnosti při (ne)schvalování povodňového balíčku stačila. Eurokabinet je dnes tak slabý, že by jej povalil i menší úder.
Je sice komické, když kvůli ideálům jedné poslankyně a „demisnímu“ koaličnímu dodatku tráví tři unionističtí ministři Petr Mareš, Vladimír Mlynář a Pavel Němec bezesné noci, v nichž si balí vládní kufry a loučí se s kariérami. Více však koalici aktuálně ohrožuje faktická smrt Unie svobody.
Politický patolog by mohl stanovit diagnózu: Dlouhodobé rozštěpení mezi totální idealismus a totální pragmatismus, těžká schizofrenie, vyčerpání, sebevražda. US-DEU se už před červnovými volbami stala hříčkou svůdců z ČSSD i z KDU-ČSL. Návnada byla lákavá: zatněte své pravicové zuby, a byť jste prohráli volby, můžete s námi vládnout. Kdo by odolal? Idealistické Já Unie v podobě Hany Marvanové se vzepřelo, až když byla ruka v rukávě. Pragmatické Já Unie představované Ivanem Pilipem jen posvětilo morganatický koaliční svazek a jelo dál. Jenže pak Marvanová skrečovala povodňový balíček a US-DEU přešla za trest pod koaliční protektorát. Za to, jak unionisté předhodili Hanu z Arku lvům, si strana mohla odečíst poslední zbytky voličské přízně.
Ať teď udělá Unie cokoli, bude to špatně. Může jen tiše sedět ve vládě, zvedat ruce a v klidu přežívat, co to dá. Méně státotvorný, ale rovnější, by byl ústup z vlády. Pak by si však měla US-DEU zachovat zbytek cti v těle, neporušit koaliční dodatek a mlčky tolerovat menšinovou, rekonstruovanou vládu ČSSD/KDU-ČSL. Nevyvolala by hlasování o důvěře a nechala by ji hledat ad hoc potřebnou většinu napříč sněmovnou, tu u ODS, tu u komunistů. Ministrům by tak dovolila, aby si zachovali tvář a nemuseli za existenci děkovat komunistům. Ale tím se unionisté nezbaví odpovědnosti za levicový kabinet. Stanou se jeho jakýmsi opozičně smluvním partnerem, jako byla dříve ODS. Tak dlouho jí za to Unie kritizovala, až se nechala vlákat a vmanévrovat do stejné pozice. Ostudné.
Každé radikálnější řešení by nutně vyvolalo předčasné volby. Špidlovo křídlo v ČSSD by bylo zřejmě smeteno pro neschopnost, zle by smršť pocuchala patrně i lidovce. Před branami přitom stojí ODS, lačnící po moci i po satisfakci.
Co s Unií? Smysl této strany se vytratil, její současné voličské preference jí odsuzují do role mimoparlamentního uskupení. Jako živoucí mrtvola nemůže hrát vládním stranám dál rovnocenného partnera, protože je stahuje svou nemohoucností ke dnu.
Někteří unionisté už uvažují o individuálním návratu do lůna mateřské ODS. Lepší satisfakci za takzvaný sarajevský atentát by si asi dosluhující předseda občanských demokratů Václav Klaus nemohl na rozloučenou přát. Pokud by se měl vrátit i dnešní úřadující šéf US-DEU a někdejší předseda Křesťanskodemokratické strany Ivan Pilip, integroval by se tak pod křídla ODS vlastně podruhé v životě. A potvrdil by tak, že dějiny se občas opakují jako fraška.
