Kdo nesouhlasí s encyklopedickými hesly o své osobě, tomu soudy pomohou jen stěží
Může vás na internetu kdokoli beztrestně pomlouvat a hanit? Teoreticky ne, v praxi je to však snadné. Netýká se to pouze diskusních fór a debat pod články v internetových denících, ale také poměrně solidních a uznávaných informačních zdrojů, jako je on-line encyklopedie Wikipedia. Pokud někdo, například politik či jiná celebrita, nesouhlasí s textem, který tam o něm pojednává, udělá nejlépe, bude-li se snažit s jejími editory dohodnout po dobrém. Je totiž pravděpodobnější, že mu vyjdou vstříc tito počítačoví nadšenci, než to, že se mu podaří domoci práva pomocí soudního řízení.
Důvěryhodnost informací obsažených ve webových encyklopediích a vůbec celý proces tvorby těchto děl utrpěly šrám v nedávné kauze, kdy se spolupracovník starosty Prahy 5 Milana Jančíka z ODS rozhodl smazat všechny negativní informace, které byly ve Wikipedii o tomto kontroverzním politikovi uvedeny. Nelíbilo se mu totiž, že stránka mimo jiné obsahovala informace o podezřelých kauzách, v nichž se jméno smíchovského starosty objevilo. Wikipedie však na podobné případy myslí. „V systému se uchovávají všechny verze článků, takže pokud někdo něco úmyslně smaže, dá se to zpětně dohledat,“ říká Miroslav Langer z Wikimedia Česká republika. „Pokud někdo vymaže celý článek o žijící osobě nebo jeho podstatnou část, bývá to navíc signál, že to asi udělal člověk, o kterém tento článek pojednává,“ dodal. Avšak případy, kdy si lidé stěžují na obsah článků, prý nenastávají často. Každá informace totiž musí být ověřena ze dvou nezávislých důvěryhodných zdrojů. Negativní zprávy o žijících lidech bez uvedení zdroje se navíc obvykle ihned mažou. A jestliže kritická fakta vycházejí například z reportáží deníků či časopisů, pak by se měl dotčený člověk podle Langera obrátit s námitkami spíše na tyto tiskoviny.
Šedá zóna
Pokud by však někdo měl pocit, že jeho pověst byla závažně poškozena, nebo dokonce kvůli pomluvám na webu přišel k majetkové újmě, může se obrátit na soudy. V takovém případě ale bude mít podle oslovených právníků poměrně těžké pořízení. To vychází už z podstaty trestného činu pomluvy, která je nejednoznačná, a řada odborníků proto léta bojovala za vyškrtnutí tohoto skutku ze zákona. „Je to pomluva na internetu jako každá jiná. Řeší se to ovšem těžko. Buď můžete autora žalovat občanskoprávní cestou, kde si můžete opatřit důkazy o tom, kdo to udělal, anebo můžete podat trestní oznámení pro pomluvu a doufat, že ho najde policie,“ říká právník a soudní znalec v oblasti informačních technologií Vladimír Smejkal. Policie se podle něj k těmto případům staví spíše liknavě a bez její pomoci nemá běžný člověk prakticky šanci zjistit, kdo o něm pomluvy rozšiřuje. Identitu uživatele lze totiž snadno utajit. Stačí pouze, aby negativní informace na web vkládal z internetové kavárny nebo přes takzvaný anonymizér. „Je to začarovaný kruh, šanci uspět máte většinou jen, pokud znáte pachatele,“ říká Smejkal.
Problematická je navíc v tomto případě i sama otázka, kdo nese za zveřejnění pomluv na internetu právní odpovědnost. Žádný předpis to totiž jednoznačně nestanoví. Například podle advokáta Radka Pokorného z kanceláře Pokorný & Wagner by soud zřejmě analogicky aplikoval tiskový zákon. „Pohybujeme se v určité šedé zóně. Pokud je jednoznačné, kdo to napsal, pak primární odpovědnost vždy nese autor. V případě volně editovatelných periodik typu Wikipedie má ale redakce odpovědnost za to, aby byl pachatel v případě potřeby identifikovatelný podle IP adresy počítače. Je také povinna problematický text odstranit, pokud se ukáže, že je závadný,“ říká odborník na právo informačních technologií Martin Maisner z advokátní kanceláře Rowan Legal. Míru spoluzodpovědnosti redakce a provozovatelů internetové domény stanoví až soud. Maisner k tomu doplňuje: „Každopádně by se ale jednalo o velmi dlouhý a komplikovaný spor.“
