EURO 14/2008
Po přečtení komentáře Petra Nováčka Jak vykouzlit většinu (EURO 14/2008) si nemohu odpustit dvě připomínky. První se týká nesprávné interpretace mechanismu alokace mandátů, druhá možnosti změny počtu poslanců na lichý počet.
Nováček píše: „Lidovci v Praze nevybojovali sice ani pět procent, nicméně Cyril Svoboda se stal poslancem na rozdíl od Petra Pávka ze Strany zelených (SZ), ačkoli ta v Libereckém kraji získala téměř desetinu hlasů“. Tento argument se stal oblíbeným ukazatelem nespravedlnosti volebního systému. Poukazuje se na to, že KDU-ČSL získala v Praze mandát při zisku 4,84 procenta všech odevzdaných platných hlasů voličů, zatímco SZ nedosáhla na mandát v Libereckém kraji, přestože tam získala 9,58 procenta. Zapomíná se ale na skutečnost, že v Praze bylo odevzdáno 656 495 platných hlasů, zatímco v Libereckém kraji pouze 215 510. Když opustíme iluzorní svět percentuálních výsledků a porovnáme absolutní počty hlasů, zjistíme, že KDU-ČSL získala mandát v Praze za 31 820 hlasů, zatímco SZ jej v Libereckém kraji nezískala, protože zde měla jen 20 646 hlasů. Optikou absolutních čísel, která ostatně mají na rozdíl od percentuálních srovnání napříč jednotlivými volebními kraji skutečnou vypovídací hodnotu, je zřejmé, že k žádné nespravedlnosti nedošlo. Naopak problematické by bylo, kdyby dnes v Poslanecké sněmovně seděl Petr Pávek místo Cyrila Svobody.
Druhá poznámka směřuje k návrhu Nováčka na změnu počtu mandátů na 199 ve snaze zajistit, aby vždy nějaká vládní většina vznikla. Myšlenka změny počtu poslanců na lichý se stala oblíbeným tématem novinářů hned poté, co ji krátce po sněmovních volbách 2006 vyslovil politolog Tomáš Lebeda. Málokdo si ovšem uvědomuje, nakolik problematická taková změna může být. Je logické, že připravuje-li nějaká politická strana takto významnou úpravu, bude se přinejmenším snažit, aby sama sobě neuškodila. V tomto případě k určení dopadu případné úpravy počtu poslanců mohou posloužit výsledky voleb z roku 2002 a 2006, kdy se volilo stávajícím způsobem. Přepočteme-li skutečné výsledky voleb na situaci, kdy by se volilo 199 nebo 201 poslanců, zjistíme následující skutečnost. Kdyby se v roce 2002 snížil počet poslanců na 199, KSČM by ztratila jeden mandát (vládní koalice by tak měla 101 mandátů, zatímco na opozici by zbylo pouze 98 mandátů). Při této variantě by se totiž o jeden mandát snížil počet křesel přidělovaných ve Středočeském kraji, kde poslední mandát získala právě KSČM. Při zvýšení počtu mandátů na 201 by si jeden mandát navíc připsala ČSSD, neboť by se o mandát více rozdělovalo v Olomouckém kraji. Poměr vlády a opozice by tak byl 102:99. Zajímavější výsledky by přinesla změna počtu poslanců v roce 2006. Při 199 poslancích by jeden mandát - v Praze, kde by se rozdělovalo 24 namísto 25 mandátů - ztratila ODS (stávající vládní koalice by tak měla 99 mandátů, zatímco ČSSD s KSČM by jich měly stovku), naproti tomu při změně na 201 mandátů by jeden mandát navíc - v Olomouckém kraji - získala ODS (vládní koalice by tak měla 201 mandátů, opoziční ČSSD s KSČM celkem 100 mandátů). Z výše uvedených modelů vyplývá, že v roce 2002 by změna počtu poslanců vedla k nepatrnému posílení pozice koaliční vlády. V případě posledních sněmovních voleb z roku 2006, ke kterým by se zcela jistě v případě snahy změnit počet poslanců upírala větší pozornost, by však změna počtu poslanců sehrála významnou roli v tom, jak bude vypadat vládní koalice. Protože každá politická strana bude mít snahu případnou úpravou počtu poslanců zlepšit své pozice, nebo alespoň nenahrávat hlavnímu soupeři, je zřejmé, že případný kompromis na změně počtu poslanců by bylo velmi složité nalézt.
Jakub Charvát
student Ústavu politologie FF UK
