Nevyjde-li Topolánkově vládě změna volebního zákona, mnoho se nestane
Když se čeští politici neumějí po volbách dohodnout na pevné vládní většině, hovořívají nejprve o „patové“ situaci a poté zpravidla o nutnosti změnit volební zákon. Nyní se nalézáme ve druhé fázi. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil připravil pro vládu návrh volební reformy. Zatím má tři verze, jejichž společným jmenovatelem je snaha do budoucna zabránit volebním remízám a usnadnit vznik většinových vlád.
Na rozdíl od zákona č. 204/2000 Sb., jímž chtěli Miloš Zeman a Václav Klaus v rámci „opozičně-smluvní“ dělby moci brutálně zvýhodnit velké strany, což jim z podnětu prezidenta Václava Havla Ústavní soud nikoli zcela zatrhl, zdá se být Pospíšilův návrh ohleduplný k menším politickým stranám. Pokud to tak zůstane, ODS pod Topolánkovým vedením by potvrdila, že se i do budoucna smířila s koaliční spoluprací s menšími stranami a že ji vnímá jako partnerství, nikoli jako v devadesátých letech coby nutné zlo. Mirek Topolánek se až dosud partnerského přístupu k lidovcům a zeleným držel a s rovnoprávnější volební úpravou souhlasil. Otázkou je, zda získá potřebnou podporu ve vlastní straně, neboť její část ho při každé příležitosti nabádá, že malé strany jsou vyděrači, jímž neradno ustupovat.
Znevýhodnění malých stran by mělo být potlačeno úpravou takřečené volební geometrie, konkrétně sloučením nynějších čtrnácti volebních krajů do osmi z toho důvodu, aby každý měl plus minus milion oprávněných voličů. Dnešní nepoměr znamená, že zatímco KDU-ČSL získala v červnových volbách 2006 7,3 procenta hlasů a třináct poslaneckých mandátů, Strana zelených za 6,2 procenta obdržela jen mandátů šest. Lidovci v Praze nevybojovali sice ani pět procent, nicméně Cyril Svoboda se stal poslancem na rozdíl od Petra Pávka ze Strany zelených, ačkoli ta v Libereckém kraji získala téměř desetinu hlasů. Dosáhnout toho, aby všechny poslanecké mandáty měly víceméně stejnou váhu, lze i tím, že by se přepočítávaly hlasy na mandáty nejprve v rámci celé republiky a nepřidělovaly hned, jako je tomu dosud, do jednotlivých volebních krajů, jak navrhuje jedna z Pospíšilových variant. Pohříchu žádná z nich prozatím nepočítá se super velkorysým řešením, totiž že by jako při volbách do Evropského parlamentu tvořila celá Česká republika jen jeden volební kraj. Pak by měly šanci získat křesla v Poslanecké sněmovně i dosud mimoparlamentní straničky, kdyby získaly na kandidátky celostátně přitažlivé osobnosti. A s tím by dnešní nejen koaliční strany včetně ODS měly problém!
Takzvaná volební geometrie je důležitá, leč atraktivnější budou asi tahanice ohledně „volební matematiky“, jež má zaručit „bonus pro vítěze“. Možností je opět několik. Lze například hlasováním voličů zvolit jen 190 poslanců a zbývajících deset mandátů automaticky přidělit vítězi voleb. Touto změnou by tratily malé strany, ale současná koalice by díky bonifikaci ODS disponovala 104 mandáty. Zhruba stejnou většinu by dnes měla ve sněmovně koalice, při zavedení takzvaného degresivního bonusu, jenž by - dejme tomu - při třicetiprocentním volebním výsledku zvýhodňoval vítěze voleb deseti, při čtyřicetiprocentním pěti a při padesátiprocentním nulou mandátů. Odborníci však preferují ještě jinou variantu, totiž přilepšení vítězné straně na úkor strany druhé v pořadí. Tato varianta by sice byla k malým stranám nejspravedlivější, leč těžko ji podpoří ODS či ČSSD, z nichž kterákoli může v příštích volbách skončit na potrefeném druhém místě.
ČSSD a KSČM už naznačily, že změnám volebního zákona nejsou nakloněny, protože by to voličům zkomplikovalo orientaci. V tom mají pravdu. Skutečně trvá až deset let, než si občané volební pravidla náležitě osvojí. Změny volebního zákona v kratších cyklech mohou vést k neodhadnutelným volebním výsledkům, a tedy k opaku politické stability. Poslanecká sněmovna a Senát by nový volební zákon musely schválit ve stejném znění, což vzhledem k odlišné stranické skladbě obou komor a odlišným zájmům malých a velkých stran bude nesnadné. Zase tolik se toho však nestane, jestliže tahle reforma Topolánkově vládě nevyjde. V Itálii získává vítěz voleb bonus, a k pevným a stabilním vládním většinám tam přesto mají daleko. Co takhle místo reformy pouze snížit počet poslanců na lichých 199 a nějaká ta vládní většina vyjde i se současným volebním zákonem? Na tak malé, byť ústavní změně by se české parlamentní spektrum dohodnout mohlo.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
