Největší katastrofy nastávají, je-li manipulace přitažlivější než dodržování pravidel
Současný vývoj na finančních trzích je neuvěřitelně volatilní a především odráží reakce investorů na dobré a špatné kurzotvorné signály. Záchranné balíčky a individuální sanace problémových subjektů jsou přitom považovány za jednoznačně pozitivní signál. Lze však brát okamžitý burzovní vývoj za kritérium správnosti hospodářsko-politických aktivit státních institucí? Rozhodně nikoli. Státní pomoc je totiž určena především firmám obchodovaným na burzách. Na veřejně neobchodované firmy a odvětví malých a středních firem se proto v podstatě nedostává.
Jen pro vyvolené
Je důležité uvědomit si zásadní věc. Všechny populistické, eticky prohnilé a bezprecedentně ohromující finanční vládní injekce (bailouty), záruky a neomezená pojištění jsou v zásadě jen pro vyvolené. Vždy jsou na úkor někoho jiného a v konečné fázi jde o nestoudnou úhradu ztrát daňovými poplatníky. Ekonomie však zná pojem vytlačovací efekt. Peníze nepadají z nebes. Jejich přerozdělování je hrou s nulovým výsledkem, čímž značně trpí dlouhodobá efektivita alokace kapitálu. V důsledku jde o redistribuci od zodpovědných k nezodpovědným.
Ve světě je stále mnoho finančních institucí, soukromých investorů a fondů, kteří odhadli vývoj trhu a disponují hotovostí. Soukromá, čistě tržní možnost řešení je úmyslně vytlačovaná. Za veškerými státními „záchrannými“ programy je dobývání renty lidmi, kteří by jinak propadli na dno a mnoho let života by strávili bankrotovými řízeními. Nestydí se tvrdě vydírat politiky a strašit veřejnost. Nechtějí, aby někdo koupil zdravá aktiva pod cenou. Finančním dravcům se až příliš upírá, čeho je dnes nejvíc třeba – nemilosrdného oddělování zrna od plev.
Absurdní stav
Současná státní angažovanost jen zpomaluje zreálňování tržních informací a prodlužuje dobu realokace špatně investovaného kapitálu. Řekneme-li to politicky velmi nekorektně, nejdůležitější pro ozdravení ekonomiky není vyčištění zaneřáděných bilancí, ale očištění od lidského „antikapitálu“, který selhal a přivedl svět na pokraj finanční katastrofy. Pokud očištění nebude kvůli státním intervencím dostatečné, jsme na nejlepší cestě zopakovat si dnešní situaci. V zásadě je absurdní hovořit o nebezpečí systémového selhání. Selhávat totiž mohou jen konkrétní lidé či instituce utvářející systém. Nikoli nějaký anonymní systém sám o sobě.
Pokles cen, zamrzávání mezibankovního úvěrování jsou léčivými a logickými příznaky strukturálních problémů v ekonomice a špatného rizikového managementu, který umožnil mnoha subjektům neudržitelnou časovou strukturu aktiv a pasiv. Pákové finanční „perpetuum mobile“ se roztočilo příliš rychle a narazilo na svůj strop – o to více se musí zpomalovat. Takzvaný deleveraging (oddlužování) a s ním související deflace aktiv a dalších cen není v ekonomice žádným apriorním zlem. Je to bolestný návrat od umělé expanze k normálu. Jedno je pozoruhodné. Přestože v podstatě všichni vědí, v čem tkví systémové příčiny dnešní krize, téměř nikdo nemluví o systémových řešeních. Absurdně tím nastává, že se symptomy krize „léčí“ jejími příčinami, čímž se vytváří začarovaný kruh. Manipulační politika centrální banky, státní vliv v hypotečních agenturách, bankovní socialismus, morální hazard se čím dál víc prohlubují, nikoli napravují. Kdyby se to nedělo, dnešní situace by nikdy nenastala. Nikdy!
Dnešní realita
V první polovině 20. století vytvořili dva velcí ekonomové Ludwig von Mises a Friedrich von Hayek teorii ekonomického cyklu, která přesně popisuje dnešní realitu. Tedy, že nadměrné pumpování peněz do ekonomiky a úmyslné manipulace s úrokovými sazbami vedou ke špatným investicím, bublinám na trzích aktiv, čímž se ničí kvalitativní a časová struktura kapitálu. Jejich následníci tuto teorii rozpracovali a dnešní situace je ukázkovým a značně drastickým vyústěním toho, co se asi stát muselo. Dobře to věděl i bývalý šéf Fedu Alan Greenspan, jeden z nejmocnějších lidí světa v letech 1987 až 2006. Ten se nedávno při slyšení v americkém Kongresu k vlastním chybám dokonce přiznal. Už v roce 1966 ve svém eseji Zlato a ekonomická svoboda popsal, proč kvůli politice Fedu ve dvacátých a třicátých letech americká ekonomika málem zkolabovala. Snad nepopisoval vlastní jednání.
Život naostro
Drsné hádky ekonomů o řešení současné situace vypovídají o jejich zpanikaření. Nikdo totiž neví a nechápe, jak se to mohlo stát. Ekonomická věda se dostala do stavu, v němž je většina analýz založena na agregátním a kvantitativním zkoumání izolovaných ekonomických struktur pomocí více či méně sofistikovaných matematicko-statistických metod. Na jedno se však zapomíná. Zdrojem bohatství je kvalita rozhodování individuálního podnikatele, nikoli kvantitativní tisk peněz. Takto se historicky financují pouze války a především dluhy lidí, kteří mají špatné svědomí a nechtějí přiznat vlastní selhání.
Nesmrtelnost západní civilizace se neodvíjí od politického populismu, který je dnes obecně vychvalován. Ale od přiznání si, že chyby se neodpouštějí, a proto je třeba žít naostro. Jak to tak bývá, největší katastrofy nastávají vždy proto, že nesnesitelná lehkost manipulování s lidskými osudy je pro někoho mnohem přitažlivější než zásadovost a dodržování pravidel.
