Za hospodářské krize se začínají vymáháním nezaplacených pohledávek zabývat i společnosti, které měly v době růstu jiné priority. A až s poklesem zakázek a chybějícím cash flow se snaží řešit i tuto oblast. Aby však nesplacené pohledávky nepůsobily společnosti zásadní problémy, je nutné řešit nejen proces vymáhání, ale i ten, který jejímu vzniku předchází. Proto se vyplatí řádná prevence.
Lustrace klienta
Prvním krokem u klienta, jehož objednávky nejsou zanedbatelné a mohly by ohrozit nebo narušit fungování společnosti, je jeho lustrace. Informace o něm lze zjistit z veřejně dostupných zdrojů – obchodního či insolvenčního rejstříku nebo z centrální evidence exekucí. V obchodním rejstříku lze nalézt poznámky o exekučních příkazech, změny v statutárních orgánech a tak dále. V insolvenčním rejstříku pak nejen aktuální, ale i již ukončená insolvenční řízení. Je možné v něm zjistit, že dlužník po podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení pohledávku uhradil, i další záležitosti. V centrální evidenci exekucí lze nalézt například pravomocná usnesení soudu o jejich nařízení. Tyto informace mohou podnikateli pomoci zjistit, zda obchod s klientem uzavřít, či naopak neuzavřít.
Dalším krokem, který by podnikatel neměl zanedbat, je řádná smluvní dokumentace k případu. Častým omylem podnikatelů je, že k prokázání nároku v soudním sporu stačí faktura. Ta však, co se týká oprávněnosti a výše nároku, neprokazuje vůbec nic. O tom například svědčí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Ko 190/99 z 21. prosince 1999: „K doložení splatné pohledávky vzniklé ze smlouvy je třeba, aby věřitel prokázal vedle existence smlouvy též poskytnutí plnění dlužníkovi. Pouhé předložení faktur nepostačuje.“ Za důkazní minimum lze považovat objednávku a potvrzený dodací list.
Další kroky
Před vlastním vymáháním pohledávky by měl podnikatel provést nebo si nechat provést analýzu její dobytnosti. V některých případech je totiž již na začátku vymáhání evidentní, že dlužník nevlastní žádný majetek, který by mohl být postižen výkonem rozhodnutí a z něhož by mohl být podnikatel uspokojen.
Dále je nutné zajistit si exekuční titul, na jehož základě bude možné podat návrh na výkon rozhodnutí nebo na exekuci. Výčet možných exekučních titulů lze nalézt například v § 274 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu nebo v § 40 zákona č. 120/2001 Sb. exekučního řádu. Pokud nemá podnikatel zajištěn exekuční titul notářským nebo exekutorským zápisem s doložkou vykonatelnosti, lze jej získat podáním příslušné žaloby k soudu anebo k rozhodčímu orgánu, což se v poslední době stále více využívá. Uvažuje-li podnikatel o řešení případu prostřednictvím rozhodčích orgánů, které mohou být rychlejší a flexibilnější než soudy, měl by na to myslet již ve smluvní dokumentaci s dlužníkem. V ní musí být uvedena rozhodčí doložka. Dle § 2 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: „Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).“
Poslední rozhodnutí
Po získání exekučního titulu podnikateli zůstává poslední rozhodnutí – zda nárok vymáhat výkonem rozhodnutí soudu dle § 251 a následného zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, nebo podle § 28 zákona č. 120/2001 Sb. exekučního řádu. U exekučního řízení je nutné upozornit na novelu exekučního řádu č. 286/2009 – návrhy na nařízení exekuce se podávají přímo k příslušnému exekutorovi.
Tato novela je účinná od 1. listopadu 2009.
