„Tím“ mám na mysli samozřejmě současnou neutěšenou hospodářskou situaci našeho státu. Hlavní problém vidím v tom, že sociální demokraté bohužel nebyli, nejsou a patrně nikdy nebudou národohospodáři. Jejich posledním národohospodářem byl profesor Macek, jehož pamatuji ještě z prvních poválečných let mého studia na tehdejší Vysoké škole obchodní v Praze.
Principy hospodaření ve státě jsou stejné jako principy hospodaření v rodině či domácnosti. Posloužím radou pana Micawbera z Dickensova Davida Copperfielda: „Přijmout do roka dvacet liber, vydat do roka devatenáct liber, devatenáct šilinků, šest pencí - výsledek štěstí. Přijmout do roka dvacet liber, vydat do roka dvacet liber, žádný šilink, šest pencí -výsledek bída.“ Čili nelze utratit víc, než vyděláme. Pokud nechceme nebo nemůžeme pokrýt zvýšené výdaje půjčkou nebo druhým zaměstnáním, musíme vzít kus papíru, sepsat všechny výdaje a začít škrtat. Přitom doporučuji skončit s malým přebytkem na nepředvídané výdaje. Tato metoda se mi v životě osvědčila. Není mi známo, že by naše vláda udělala něco podobného. Místo toho rozhazuje další miliardy (v poslední době se v televizi objevila zpráva o plánované výstavbě justičního paláce za několik miliard korun), a pokud šetří, činí tak na úkor občanů.
Nechci nikomu radit, ale kdybych v odpovědné funkci zavinil podobnou situaci a nechtěl abdikovat, vyhlásím všeobecné šetření, snížím si plat na celostátní průměr a vyzvu k podobnému kroku všechny své kolegy na odpovědných místech.
Nechápu jednu věc. Proč se naši politikové nepoučí ze zkušeností první republiky? Vždyť tehdy jsme měli finance, školství, justici a celou řadu dalších oborů na úrovni, kterou nám záviděla většina tehdejší Evropy. Stát si tehdy
ponechával některé podniky, které mu vydělávaly peníze (které pak nemusel získávat v podobě nepřímých daní od občanů), nebo alespoň neprodělávaly. Přitom k tehdejším Československým státním drahám bylo velmi obtížné se dostat. Kdo získal zaměstnání „u dráhy“, příslušně si toho považoval a podnik podle toho fungoval. Rozhodně si nepamatuji na hrozbu stávky strojvůdců ve třicátých letech.
Dušan Simandl, Praha 6
