Badatelé z Vojenského historického ústavu upřesnili počet obětí sovětské okupace. Od 21. srpna 1968 do odchodu vojsk v roce 1990 zahynulo 410 civilistů
Náš syn to dokázal. Pár dnů po okupaci emigroval do Kanady a v kamarádově torontské firmě si buduje kariéru. Alespoň v tomhle přesvědčení žili rodiče Jaroslava Páníka až do své smrti v roce 1981, respektive 1983. Pravda ovšem vypadala úplně jinak.
Volha s prchajícím Páníkem dojela ve středu 28. srpna 1968 pouze do jihočeských Lhotic.
Osmatřicetiletý muž, který jako politicky nespolehlivý musel do praporů PTP a poté jej ještě komunisté poslali na několik let do vězení za vyzvědačství, se obával „nových pořádků“, a tak se rozhodl utéct. Měl kam. Jeho přítel a veterán druhoválečného odboje Albín Münzer emigroval do Kanady o dvacet let dřív a v Torontu vybudoval prosperující firmu.
Letenka na Páníka čekala ve Vídni. Hranice do Rakouska zůstávaly pro prchající Čechoslováky ještě otevřené, Páníka na Západ vezl ve volze taxikář Luboš Stojec. Na letiště nikdy nedojeli. Krátce po sedmé večer je na křižovatce u Lhotic naboural sovětský obrněný transportér. Vojáci nedali osobáku přednost. Oba muži zemřeli po převozu do budějovické nemocnice.
Páníkova sestra Hana ovšem rodičům o neštěstí nikdy neřekla. Bála se, že by tenhle šok nepřežili. Potají koupila hrob a uspořádala komorní pohřeb. A když se otec s matkou ptali, proč jim syn alespoň občas nenapíše, Hana odpovídala, že je nechce vystavit popotahování od StB.
Dívka pod koly? Cisterny jely dál
Jaroslav Páník a Luboš Stojec jsou dva ze 137 Čechů a Slováků, kteří zahynuli v prvních týdnech po srpnové okupaci. I když se dlouho dobu mluvilo o číslu 108, Vojenský historický ústav přišel s novými zjištěními.
Jeho badatelé Ivo Pejčoch a Prokop Tomek sestavili k 49. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy publikaci Okupace 1968 a její oběti.
„Těch 137 obětí je mnohem přesnější číslo, ale úplně finální ještě asi ne. Několik jednotlivých případů možná ještě přibude,“ myslí si Pejčoch.
Ze statistik vyplývá, že v prvních týdnech po vpádu „spřátelených armád“ zahynulo nejvíc civilistů, když do nich začali vojáci bez rozmyslu střílet nebo je srazila těžká vojenská vozidla. A tak třeba ve stejný den jako Páník zahynula i sedmnáctiletá Anna Ulická ve slovenských Sučanech. Z chodníku ji strhla sovětská cisterna, dívku přejely ještě další dvě. Kdyby cestu konvoji nezkřížil slovenský náklaďák, tělo by zřejmě bez zájmu přejely i ostatní cisterny v koloně.
Osmatřicetiletý otec čtyř dětí Jozef Levák si zase usmyslel, že okupanty ve Zvolenu 21. srpna zastaví. Lehl si jim do cesty. Sovětský velitel konvoje však neváhal a rozkázal, aby muže přejel tank.
„Nemáme představu, čím důstojníci,masírovali‘ své vojáky, roli hrál i alkohol,“ snaží se Pejčoch najít vysvětlení pro podobně drastické momenty.
V žáru zmizela babička i vnučka
I když by se mohlo zdát, že pro příbuzné a rodiny obětí i po téměř 50 letech půjde o příběhy, o nichž je těžké mluvit, Ivo Pejčoch má jinou zkušenost.
Lidé, s nimiž vedl rozhovory, prý byli vesměs rádi, že se osudy jejich blízkých připomínají. „Chtějí, aby se na události z roku 1968 nezapomnělo,“ tlumočí badatel.
Pokud má sám Pejčoch vybrat jeden příběh, jenž se ho silně dotkl, pak jde o neštěstí z Desné. V srpnu 1968 tady trávila prázdniny sedmiletá Dagmar Škavová s babičkou Marií Vodákovou.
V první den okupace městem projížděla sovětská zásobovací kolona a žena s vnučkou šly právě poblíž silnice. Řidič jedné z cisterny nezvládl klesání a naboural do sklárny. Unikající palivo po chvíli explodovalo. Holčička ani babička neměly šanci přežít, žár obě ve chvíli sežehl.
místo hlídala StB v obavě „Při každém výročí tragédie z,provokace‘. Pracovníci místní sklárny vyrobili pamětní desku, již však mohli instalovat až po roce 1990,“ píše se v knize Okupace 1968 a její oběti.
Ivo Pejčoch vzpomíná na telefonní hovor s pohřební správou, kde chtěl zjistit víc informací k tragédii. Sluchátko zvedl důchodce. Po pár minutách rozhovoru z muže na druhé straně linky vypadlo, že jako mladší policista smrt babičky a vnučky v Desné před 49 lety vyšetřoval. „Neuvěřitelná náhoda,“ říká Pejčoch.
Směšné tresty
Číslem 137 ovšem počet obětí okupace zdaleka nekončí.
Umíralo se i po 1. lednu 1969. Celkově jde o 410 zemřelých.
Poslední obětí sovětských vojsk v Československu je Josef Vajdák. Rok po revoluci, 16. listopadu 1990, do něj v Teplicích narazil sovětský náklaďák řízený vojínem.
Nicméně jedna z nejbrutálnějších a nejméně pochopitelných tragédií se stala 3. dubna 1981. Jurij Nikolajevič Kononov zběhl od olomoucké posádky, na útěku se vloupal do rodinného domku. Uvnitř kladivem umlátil ženu, jejího čtyřletého syna a o dva roky starší dceru. Vrchní vojenský soud ve Lvově jej později odsoudil k smrti.
Případ byl výjimečný i kvůli přísnosti sovětské justice.
Provinilci z okupačních armád v řadě jiných „prohřešků“ končících smrtí vyvázli jen s několikaletými tresty či podmínkami. Přestože vina byla jednoznačně na jejich straně.
Podle smluv sice případy vyšetřovala Veřejná bezpečnost a československá armáda, poslední slovo měla ovšem pokaždé sovětská strana a její vojenská prokuratura. Záleželo pouze na ní, co se úřady v Praze dozvěděly.
Na základě takzvaných smluv o dočasném pobytu ze 16. října 1968 mohlo v Československu zůstat 75 tisíc sovětských vojáků a 200 letadel. K dispozici měli 33 posádek, čtyři letiště, tři vojenské nemocnice, 19 skladů, šest skladů státních hmotných rezerv a pět výcvikových prostorů.
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz
