Některé společnosti dokážou vyřešit problém likvidity i převzít riziko z nezaplacení
Pravidla pro práci s obchodními pohledávkami se formují od dob, kdy se začalo prodávat na dluh – v dnešní terminologii poskytovat odklad splatnosti nebo dodávat na fakturu. Nejsou složitá a jejich principy jsou v podstatě známé. V praxi se však na některá zapomíná. Mnozí si na ně vzpomenou, až když jim některý zákazník či partner nezaplatí. Riziku nezaplacení se při odkladu platby nedá nikdy zamezit stoprocentně. Do obchodní transakce je však třeba vstupovat s tím, že pro jeho eliminaci bylo učiněno maximum.
Dopady
Před doporučeními pro práci s pohledávkami je třeba zmínit, co pro firmu může znamenat ta neuhrazená. Prostředky neplánovaně vázané v pohledávkách zhoršují likviditu. To se pak odráží v nižší schopnosti platit včas závazky, na což mohou dodavatelé či jiní partneři zareagovat zhoršením platebních či cenových podmínek. V extrémních případech může nedostatek likvidity vyústit až v insolvenční řízení končící v nejhorším scénáře úpadkem.
Další dopady nejsou natolik dramatické, ale je jich mnoho. Tvorba opravných položek, náklady s administrací problémových pohledávek, vyšší potřeba financování a související úrokové výdaje ovlivňují hospodářský výsledek a zhoršují obraz podnikání z hlediska finančních analytiků. Nižší bonita pak ztěžuje dostupnost bankovních úvěrů, což utahuje smyčku platební neschopnosti se zmíněným katastrofickým scénářem.
Pět doporučení
Existuje pět doporučení, která brání vzniku špatných pohledávek. Za prvé nezajištěný odklad splatnosti je možné poskytnout pouze partnerům, o kterých existují pozitivní informace, nejen pokud jde o jejich schopnost platit, ale i o platební morálku. Lze je získat z různých zdrojů – od veřejně publikovaných účetních výkazů až po zkušenosti jiných dodavatelů. Analýzy na základě těchto podkladů však vypovídají pouze o historii firmy, nikoli o její budoucnosti, kdy bude pohledávka splatná. Za druhé je třeba maximální výši dluhu přizpůsobit důvěryhodnosti partnera. To souvisí s vyhodnocením jeho platební schopnosti a morálky dle prvního doporučení. Za třetí je nutné zajistit co nejlepší právní vymahatelnost pohledávky. V praxi to znamená zajistit dostatečnou dokumentaci, jež prokazuje, že jste oprávněný věřitel z dané pohledávky. Může jít například o kupní smlouvy, dodací listy, předávací protokoly či uznání dluhu. K urychlení případného vymáhání pohledávky se často používá směnka dlužníka. Za čtvrté je třeba, pokud je to možné, si zajistit pohledávku majetkem obchodního partnera. K tomu lze využít jeho movitého i nemovitého majetku. Za páté lze vyzkoušet i zajištění pohledávek ručením třetí strany. Tou v tomto případě nejčastěji bývá majetkově spřízněná firma, banka, faktoringová společnost nebo úvěrová pojišťovna.
Schopnost dosáhnout lepší pozice prosazením uvedených doporučení je přímo úměrná vyjednávací síle budoucího věřitele. Řečeno jinak – čím silnější dodavatel, tím si může klást přísnější podmínky k ošetření svých pohledávek.
Vyhledávaný pomocník
Dnes jsou často vyhledávaným pomocníkem při ošetřování pohledávek některé faktoringové společnosti. Ty dokáží klientům nejen vyřešit problém likvidity, ale i se efektivně postarat o inkaso pohledávek, popřípadě převzít riziko z nezaplacení. Faktoring je z tohoto hlediska nejkomplexnější finanční nástroj zajišťující financování i správu pohledávek. Uvážíme-li jeho přidanou hodnotu, nejde o drahý finanční nástroj. To je poněkud přežitá představa, se kterou se lze občas setkat.
Pro faktoring je naopak typické, že jeho uživatel platí pouze za skutečně využívané služby. Je určen všem výrobním i obchodním firmám, jejichž roční obrat dosahuje minimálně dvaceti milionů korun a které mohou do tohoto způsobu financování zapojit aspoň pět odběratelů.
