Jak zastavit vodu

Česko přichází o to nejcennější, o vodu. Zadržet ji mají opatření za miliardy. I tak ale nastává doba suchá

Nad línou Dyjí se převalují chuchvalce mlhy. Přestože je to jen pár minut, co spadly poslední kapky, rtuť teploměru rychle stoupá ke třicítce. Karol Maurer zůstává klidný. Vranovskou přehradu zná od narození. Ví, že déšť a zvýšený přítok se na její výšce vody projeví až za dva dny. Tohle pravidlo ovšem teď, kdy je ryska hladiny o šest metrů níž než obvykle a přichází další vlna tropických dnů, nemusí platit.

„Sucho ovlivňuje každou vodní elektrárnu,“ pokyvuje hlavou Maurer, zatímco prochází kolem tří zastavených Francisových turbín. Jako správce vranovské vodní elektrárny ví o desítky let starých „babičkách“ téměř všechno.

Aby zachoval minimální průtok v Dyji, turbíny se nyní můžou rozběhnout jen na dvě hodiny denně. Zatímco obvykle produkují 5,7 megawattu energie, nyní jen 4,1. „Jdeme dolů, máme omezený výkon. Protože je hladina v přehradě nízko a vodní sloupec není tak vysoký, výkon elektrárny je nižší,“ vysvětluje Maurer.

Dopady sucha jsou cítit i v okolních vesnicích. Před obecním úřadem v Příštpu, stejně jako v ostatních vesnicích na Třebíčsku visí ve vyhřáté vitríně výzva z okresu. Zakazuje se zalévání hřišť, zahrad či napouštění bazénů povrchovou vodou. „… jelikož průtoky ve vodních tocích klesly pod hranici minimálního průtoku a hladiny v korytech jsou na stavu sucha,“ píše se v oznámení.

Vypnutý velín. Historické přístroje vodní elektrárny jsou vypnuté už dlouho, klid ale panuje i v novém velínu s počítači. Málo vody nedovolí vyrábět tolik elektřiny jako na jaře.

Podobná situace panuje i v dalších částech republiky. A nejde o novou věc. Vody v Česku - kvůli sérii srážkově slabých zim a nedostatku jarních dešťů - ubývá už několik let. Co spadne z mraků, pak rychle odteče.

Vláda sice před několika dny projednala koncepci ochrany před dopady sucha a některá úsporná opatření při hospodaření s vodou už se rozjela, během nejbližších let se ovšem zlepšení čekat nedá. Probíhající klimatická změna a růst průměrné teploty předpovídají, že extrémů bude přibývat. A republika zatím není připravena.

Administrativa je katastrofa

Když se ministři v pondělí 24. července na jednání vlády prokousali k bodu 11, nečekaly se žádné potíže. Na koncepci ochrany před dopady sucha dlouhodobě pracovali experti ministerstev zemědělství a životního prostředí. Na tyhle „notičky“ se navíc čekalo několik měsíců.

I díky evropským dotacím by se v příštích čtyřech letech mohlo proinvestovat až 37,5 miliardy korun. Nejen na stavbu nových přehrad. Peníze se použijí na propojení jednotlivých povodí, občerstvení přírody, aby opět dokázala zadržet vláhu, či jako podpora oživení půdy. Za poslední půlstoletí se totiž její schopnost nasávat vodu kvůli necitlivému hospodaření a využívání umělých hnojiv snížila téměř o polovinu.

Modelová vlkost půdy

„Vzhledem ke stavu české krajiny podtrhujeme, že není na co čekat, je třeba se věnovat právě těm opatřením, která lze co nejrychleji realizovat, mají pokud možno co největší efekt, jsou co nejméně ekonomicky náročná a ke krajině maximálně šetrná,“ reaguje Dominika Pospíšilová z ministerstva životního prostředí. Co konkrétně má tedy na mysli? „Například revitalizace vodních toků a niv, protipovodňová opatření, obnova přirozených rozlivů, výstavba poldrů a protipovodňových hrází odsazených od vodních toků,“ odpovídá Pospíšilová.

Že nemusí jít o nic jednoduchého, natož rychlého, dokazuje příběh Jiřího Malíka. Bývalý zástupce vedoucího Správy chráněné krajinné oblasti Broumovsko v minulých letech pracoval na projektu, díky němuž měly na dvoukilometrovém úseku Bučnického potoka u Teplic nad Metují vyrůst tůně, malý rybník či meandry. Malík chtěl dokázat, že voda v krajině zůstane, aniž by se postavila jediná betonová přehrada.

„Administrativa je katastrofa,“krčí dnes rameny. Výkup státních pozemků podél toku a komplikovaná jednání s pozemkovým fondem celý projekt předčasně ukončily.

Zlatá šedá voda

I proto je zjevné, že mnohem jednodušší pro stát bude dotovat projekty, které zůstanou kompletně v rukou soukromníků. Třeba modernizaci zemědělských závlahových systémů. Jak se píše ve vládní koncepci, zařízení dnes obhospodařující zhruba 65 tisíc hektarů pocházejí už z60. a 70. let. Jsou tedy velmi zastaralá a nehospodárná.

Ministerstvo zemědělství počítá, že s rostoucím suchem bude poptávka po závlaze stále stoupat. Varianta, že se pěstitelé masově přeorientují na sóju, čirok či proso, které nejsou citlivé na nedostatek vody a zvládají vysoké teploty, není reálná. Chybějí odběratelé.

Resort proto spustil speciální dotační program. Jak upřesňuje mluvčí ministerstva Markéta Ježková, farmáři mohli žádost podávat do předminulého pondělí. Až do roku 2021 půjde na zlepšení polních závlah v průměru 200 milionů ročně.

Zvláštní dohled se nevyhne ani těžkému průmyslu. Například železárnám, kde je voda třeba k výrobě koksu i při válcování plechů. „Nejvyšší spotřebu provozní vody má ocelárna, hodinová spotřeba v roce 2016 dosáhla 949 kubíků“říká Barbora Černá, mluvčí ostravských hutí ArcelorMittal. Celková hodinová spotřeba celého podniku pak čítala 2625 kubíků (což odpovídá například celodennímu účtu pražského sídliště Barrandov).

Přestože má huť dvě vlastní čističky, upravená a znovu využitá voda z nich tvoří jen čtvrtinu veškeré spotřeby. Někdy nestačí ani zásoby ze Žermanické přehrady, jež v 50. letech vznikla právě pro potřeby hutí. Krize nastala na přelomu let 2015 a 2016, kdy se voda z nádrže téměř ztratila. Hutě proto čerpaly z řeky Ostravice, v záloze mají připraveno i nasávání z Odry a Opavy. Aby se do budoucna snížila náročnost industriálních provozů, ministerstvo průmyslu nabízí dotační program pro podnikání a inovace. Aktuálně se v něm rozděluje 20 miliard na energeticky úsporné projekty.

Recyklovat vodu nemusí jen průmysl. Stále častěji se tohle řešení prosazuje i v domácnostech. Řeč je o šedé vodě, tedy odpadu z umyvadel, van či dřezů, který neobsahuje moč či fekálie. Po mírné úpravě je možné šedou vodu využít ke splachování na záchodech či k zalévání zahrad. Nejde o zanedbatelné množství. Podle údajů Pražských vodovodů a kanalizací člověk denně spotřebuje 106 litrů, necelá třetina připadá právě na splachování a venkovní kropení.

Další možností je využití dešťové vody. Její sběr od loňska podporuje i ministerstvo životního prostředí. Pod okapy či do země se vracejí velké zásobníky. Zachycená voda poslouží stejně dobře na zahradách i na toaletách. Resort proto chystá rozjezd už druhého programu Dešťovka, v němž rozdělí čtvrt miliardy korun.

Sedm tun žížal na hektar

Jak by jednou mohla vypadat ideální česká krajina, se na 1200 hektarech západního Broumovska snaží vymyslet již zmiňovaný Jiří Malík. Poté, co neuspěl s Bučnickým potokem a projekt předal státnímu podniku Lesy ČR, se teď snaží najít komplexní řešení.

Déšť nestačí. Přestože v Příštpu pršelo několik hodin, vody je stále nedostatek. Ve studnách i v potocích

„Vodu chceme zadržet v celé ploše povodí. Upravíme koryto potoka, aby nebylo hluboké, založíme mokřady, tůně a rybníčky. Součástí bude i plán, jak zemědělství zbavit chemie, místo hnojiva počítáme se 7,5 tuny žížal na hektar pozemku,“ odhaluje Malík své vize.

Podle něj se takhle ze zeminy stane houba a přirozená zásobárna vláhy, která navíc bude fungovat i jako ochlazovač místního klimatu.

Chce ukázat, že zadržet v Česku vodu nemusí být tak drahé, jak se nyní počítá. Stačí prý jen oživit zapomenuté a starší metody.

Dostali jsme se do situace, v níž bude třeba kombinovat všechna dostupná řešení. A to co nejdřív. Stačí několikahodinový déšť, aby člověk zapomněl, že ještě včera panovaly tropy, ovšem příroda tak krátkou paměť nemá.

Dále čtěte:

Dotační eldorádo. Bioplynové stanice loni shrábly osm miliard

Itálii trápí sucho. Řím zvažuje vodu na příděl

Sucho ničí pražské stromy. Magistrát připravuje strategii pro boj s klimatickými změnami