Národní galerie
V neděli 5. února oslavila 210. výročí svého založení Národní galerie. Léta páně 1796 se totiž skupinka vlastenecky orientovaných šlechticů rozhodla založit spolek ku povznesení výtvarné kultury Čech. Nadace, kterou založili, financovala jednak činnost Akademie výtvarných umění, jednak spravovala veřejně přístupnou Obrazárnu.
Společnost vlasteneckých přátel umění v Čechách, jak zněl plný název tohoto osvíceneckého sdružení, ovšem nebyla národní organizací v etnickém smyslu. Otcové zakladatelé se považovali za Čechy, své češství však chápali jako příslušnost k zemi, nikoliv k jazykovému národu. Na konci 18. století tomu těžko mohlo být jinak. Pozoruhodnější je, že Společnost přežila jako vlastenecká, „jazykově utrakvistická“ i skrze století devatenácté. V době prohlubujícího se nacionalismu a narůstajícího odcizení mezi Čechy a Němci zůstala jednou z mála organizací, která byla oběma národům společná.
Po vzniku Československa se Společnost rozhodla věnovat své sbírky státu jako základ plánované Státní galerie. Nabídku na jejich předání vládě předložila již roku 1927. Vinou nejrůznějších průtahů a odkladů však nakonec k převzetí došlo až o deset let později. A možná by se tak vůbec nestalo, nebýt toho, že ministrem, jenž měl věc na starost, se na čas stal předseda Společnosti.
Cena sbírek byla tehdy odhadována na 60 milionů korun. Jen pro srovnání – dnes tolik ceněná Francouzská sbírka, zakoupená státem v roce 1923, nestála ani polovinu. Společnost si kladla v podstatě jedinou podmínku, aby popisky u jí věnovaných exponátů byly i v budoucnu vyvedeny nejen v češtině, ale též v němčině. Kvůli odporu ministerstva obrany se však tento závazek nakonec do zákona nedostal.
V atmosféře 30. let je to asi pochopitelné. Dnes už ne tak docela. Minulý týden vydala galerie výpravnou publikaci představující sto významných děl v jejích sbírkách, jsou mezi nimi i obrazy věnované Společností. Kniha vyšla česky, anglicky a francouzsky. Schade.
