Je to jeden z nejlepších druhů byznysu v Česku. Stát každý rok ze zákona vyplácí stovky milionů, s nimiž si jeho příjemci mohou dělat prakticky cokoli. Řeč je o financování politických stran, které se teď chystá zprůhlednit vládní protikorupční výbor v čele s vicepremiérkou Karolínou Peake. Více světla chce do partajních financí vnést i sociální demokracie.
Foto: Jakub Stadler
Hned na začátku je třeba poznamenat, že každoročně vyplácené sumy končící ve chřtánu partajních sekretariátů sice leckoho rozčilují, ale jak praví otřepaná fráze, demokracie něco stojí. Stát se na financování stran podílí ve velké většině vyspělých zemí světa. Strany peníze potřebují a cestu k nim si vždycky najdou. Je pak spravedlivější, když jim je podle nějakých pravidel vyplatí státní rozpočet, než aby hlavní váha financování spočívala na sponzorech. Ti z logiky věci ze své investice chtějí něco mít, čímž se urychluje cesta od demokracie k oligarchii.
Pravdou je, že náš stát je ke stranám štědrý. Pravidla financování stran se výrazně změnila v době opoziční smlouvy mezi Milošem Zemanem a Václavem Klausem, a to se zdůvodněním, že je třeba snížit závislost na sponzorech. Právě kauza falešných sponzorů, za nimiž ve skutečnosti stál privatizátor Třineckých železáren Milan Šrejber, Klause stála premiérské křeslo a rozložila ODS.
Dotace i pro Zemana a Bobošíkovou
Částky ze státní pokladny pro strany se tehdy více než zdvojnásobily, až současná vláda je mírně snížila. Největší „pálky“ stát vyplácí při sněmovních volbách. Podle volebního zákona šlo až do roku 2010 o 100 korun za každý odevzdaný hlas. Vítězná ČSSD si tak přišla na 115 526 700 korun, druhá ODS na 105 779 200. Na výplatu těchto peněz mají nárok všechny subjekty, které překročily hranici 1,5 procenta získaných hlasů. Zkrátka tak nepřišli ani lidovci (22 971 700 Kč), Strana Práv Občanů Zemanovci (22 652 700 Kč), Suverenita Jany Bobošíkové (19 214 500 Kč) a Strana zelených (12 783 100 Kč). Jen těsně na dotaci nedosáhla extremistická Dělnická strana sociální spravedlnosti.
Dalším zdrojem státních peněz jsou mandáty v Poslanecké sněmovně a Senátu, za každý se donedávna vyplácelo ročně 900 tisíc korun, po úsporných opatřeních Nečasova kabinetu to bude „jen“ 855 tisíc. Stejně tak se mírně snížil příspěvek za křeslo krajského zastupitele z 250 na 237 tisíc. Strany, které získaly nejméně tři procenta hlasů ve sněmovních volbách, navíc dostávají příspěvek na činnost. U subjektů s pěti procenty tato částka dříve činila 10 milionů, nově je to jen osm milionů ročně.
Způsob financování je trnem v oku menším politickým uskupením. Pokud nemají mandáty v parlamentu či krajích, jejich jediným příjmem je zmíněná částka za sněmovní volby, což se nedá srovnávat se stamilionovými příjmy velkých stran. Návrh Karolíny Peake a ministra vnitra Jana Kubiceho tuto disproporci neřeší, zabývá se jiným problémem, a to je způsob hospodaření, kdy často není jasné, jak strany s penězi hospodaří. Jak nedávno konstatovala nevládní protikorupční organizace Transparency International, ani štědré financování státem stranám nestačí a hledají způsob, jak načerno do svých pokladen přisypat další peníze.
Vzniknout má speciální úřad, který na rozdíl od bezzubého zákona bude moci ukládat i konkrétní sankce. Šéfa úřadu by měl jmenovat na pět let prezident na návrh Senátu. Úřad by měl mimo jiné shromažďovat informace o všech příjmech stran, dávat pokuty i zastavit vyplácení státního příspěvku. Neprošel naopak návrh na rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu i na oblast financování stran.
Omezení kampaní zřejmě nemá šanci
Zda se podaří úřad zřídit, však není vůbec jisté. Podle ODS jde o příliš nákladné řešení a navíc podle ní může být zpolitizován. Sociální demokraté a komunisté jsou zase skeptičtí k tomu, že by podobná instituce v reálu skutečně mohla financování stran ohlídat. V koalici nejsou jednotné ani názory na případné zavedení limitu předvolebních kampaní. Nápad kritizuje zejména ODS, podle níž je snadné je obejít. Naopak TOP 09 by nejen podpořila omezení kampaní, ale i zkrátila státní dotace stranám.
Sociální demokraté v Senátu předložili vlastní novelu zákona o politických stranách. Podle návrhu Jiřího Dienstbiera by strany mohly na volební kampaně vydat maximálně 80 milionů korun v období jednoho roku před dnem voleb, což by platilo pro sněmovní, krajské a evropské volby. V případě senátních voleb by šlo o tři miliony korun na každého kandidáta, samotný uchazeč o křeslo v horní komoře by mohl přidat maximálně 300 tisíc. Podle ČSSD by si strany musely zřídit speciální účet, z něhož by výdaje hradily. Po skončení kampaně by předložily účetní zprávu, která by byla zveřejněna na internetu. ČSSD také navrhuje zákaz přijímání darů od právnických osob, u fyzických by je omezila na jeden milion.
A jaké částky se v politice točí? ODS ve volebním roce 2010 přiznala sponzorské dary v hodnotě téměř 233 milionů korun, což je nejvíce v její historii. Občanští demokraté přesto v tomto roce hospodařili se ztrátou přes 222 milionů, protože náklady na jejich kampaň se vyšplhaly na téměř 542 milionů. Sociální demokraté přiznali, že na kampaň vydali 270 milionů. ČSSD si vzala úvěr ve výši 325 milionů.
Komunisté jsou „za vodou“
Ve srovnání s ostatními parlamentními stranami mají výhodu komunisté, kteří jednak získávají peníze za stranické příspěvky od své stále početné členské základny, ale hlavně mají natolik přesvědčené voliče, že nemusí dělat žádnou velkou kampaň. I proto se KSČM dosud finanční skandály vyhýbaly a jejich pokladna, na rozdíl od ostatních, po supervolebním roce 2010 vykázala zisk. I proto komunisté podporují limity na kampaně.
V současné době musí strany každoročně předkládat finanční zprávy, v nichž kromě celkových údajů o příjmech, výdajích, půjčkách a podobně zveřejňují i všechny dárce. Tyto zprávy jsou k dispozici ve Sněmovně, zda je strany zpřístupní například na internetu, je jen jejich věc.
Případné černé financování se však z těchto veřejných listin vyčíst obvykle nedá. V praxi jde o to, že velká část – u některých stran většina – příspěvků nejde centrálně přes hlavní stranickou kancelář, ale prostřednictvím místních či oblastních sdružení anebo přímo jednotlivým kandidátům. Pokud tyto peníze nejsou ve zprávě přiznány, jde o porušení zákona, která lze ale velmi těžko dokázat. Vládní a opoziční návrhy by mohly tyto nekalé praktiky omezit, zcela vymýtit je však nejspíš nelze.
