Jak zničit poušť

Stopy války v Perském zálivu na životním prostředí

Oba válečné konflikty v Perském zálivu „obohatily“ dějiny o nezáviděníhodný prvek – použití masové destrukce přírody a životního prostředí jako formy zbraně. Ačkoli záměrně zapálené naftové vrty a kanály s hořící ropou nebyly nijak účinnou obranou, významně poškodily okolní přírodu a zapsaly se na zdraví lidí. A to nejen na zdraví útočících vojáků a obránců, ale především civilních obyvatel.
Dlouhodobý pobyt v intenzivních ropných zplodinách je označován za jednu z příčin takzvaného syndromu ze Zálivu, který postihl velkou část veteránů z první války před dvanácti lety. Záhy po návratu z konfliktu jim začaly vypadávat zuby a vlasy, stěžují si na bolesti kloubů a na chronickou únavu. Někteří nemají v pořádku krevní obraz a častěji, než odpovídá statistickému průměru, je ohrožuje výskyt rakoviny. Zatímco však vojáky kontrolují lékaři, nikdo nevěnoval statistickou péči tomu, jak hořící ropa zasáhla do života civilních obyvatel. Škody na jejich zdraví byly nepochybně mnohem větší.

Ukradené slunce.

„Zimou se choulíte v kabátě pod pražícím sluncem, které není kvůli hustému dýmu vidět,“ vzpomíná veterán z české protichemické jednotky Jaromír Mareček na tehdejší pobyt v iráckém smogu. „Všude kolem jsou saze, nic nemůžete doprat. I státní vlajka změnila barvy na červenomodrošedivou,“ dodává.
Zatímco v první válce hořely stovky vrtů, v této pouze sedm. Ján Valo, tehdejší velitel protichemické jednotky, přesto varuje před podceňováním: „Pro vojáky, kteří se nacházeli v bezprostřední blízkosti, to zanedbatelný počet nebyl.“
Škody, které způsobila k válečným účelům zneužitá ropa v současném konfliktu, ještě nelze vyčíslit. V té předchozí podle odhadů zbůhdarma shořelo 67 milionů tun ropy a rovněž letos se okolní poušť pokryla mastným popelem s příměsí agresivních chemických látek. Typická barva pouštního písku zmizela pod nánosem černi. Je to velký zásah do přírody, nic už nebude jako dřív. Přestože se záhy po uhašení požárů písek ve větrech přeskupí a poušť bude vyhlížet jako předtím, nenadálý přísun cizí organické hmoty významně pozmění zdejší přírodní společenstva. Profesor Jan Jeník upozorňuje, že ani zdánlivě mrtvá poušť nikdy není bez života. Houby, bakterie a semena v ní dokážou čekat na vláhu i mnoho let. Jakmile jen trochu zaprší, živé organismy se rázem probudí a i poušť se zazelená. Teprve čas ukáže, které druhy přísun cizorodých látek přežijí. A jak na výraznou změnu prostředí zareagují četní pouštní plazi.

Někteří mrtví se nepočítají.

Zdaleka nejhorší dopady přináší „ekologická“ válka na civilní obyvatelstvo. Zástupci OSN varují, že v Iráku hrozí hladomor. Mnozí muži se vydávají za vojáky, aby byli vzati do zajetí a dostali napít. Orgány OSN už rezignovaly na to počítat mrtvé a raněné civilisty. Prvních jsou na stovky, druhých na tisíce. Na jejich léčení scházejí iráckým lékařům léky a operace provádějí za vědomí pacientů, protože nemají anesteziologické prostředky. Nejvíc jsou ohroženy děti. Opakování tragických osudů civilního obyvatelstva z první války může zabránit jen humanitární pomoc v patách vítězících vojsk.
V první válce oficiálně zahynulo asi 2500 až 3500 iráckých civilistů. Opravdové ztráty však přišly až po skončení bombardování. Organizace Greenpeace shromáždila materiály, z nichž vyplynulo, že vzápětí po ukončení konfliktu přišlo o život 110 tisíc civilních osob. „Zpožděná úmrtnost“, jak dokládá dvojice vědců Levy-Sidel z Oxfordu, byla způsobena nedostatkem léků, ale především vody a zhroucením sanitárního systému. Vypukly epidemie, které nejhůř snášely děti. Zemřelo jich 70 tisíc. Celkově počet mrtvých civilních obyvatel převýšil i armádní ztráty, jež se odhadují na 100 tisíc padlých Iráčanů. Dodatečně mrtví se však do vojenských statistik neuvádějí, aby stratégové skryli, že „sofistikovaná“ válka, jejíž „chytré“ zbraně jsou zaměřeny jen na vybrané strategické cíle, je rovněž brutální.
Do statistik se nedostali ani lidé, kteří předčasně zemřeli kvůli podlomenému zdraví po dlouhodobém pobytu ve smogu hořících ropných polí. Potkává-li to veterány, ani některým z těch, kteří byli smogem zasaženi v této válce, se to nevyhne.

Pobřežní genocida.

Jestliže váleční pozorovatelé nejsou s to spočítat mrtvé a raněné obyvatele, není divu, že žádný válečný reportér nepodává zprávu o stavu mokřadů. Přesto se právě v nich před dvanácti léty udála světově významná ekologická tragédie.
V minulé válce Saddámovi vojáci neváhali do Perského zálivu záměrně vypustit šest až osm milionů barelů ropy a vzniklá ropná skvrna byla 48 kilometrů dlouhá a čtrnáct kilometrů široká. Lov garnátů, který býval tak důležitý pro místní ekonomiku, klesl po válce na pouhé procento předválečné produkce. Zátoky a pobřežní bahnité mělčiny byly zaneseny ropou. Zanikl v nich veškerý život. Protože zdejší živočichové byli potravou pro ptáky, zmizel život i na pobřeží. Patnáct tisíc čtverečních kilometrů lovišť pro sto tisíc brodivých ptáků bylo zcela znehodnoceno. Pobřeží lemovaly desetitisíce mrtvolek. Mnohá ptačí společenstva se z toho ani po letech nevzpamatovala. Jestliže je toto místo ohroženo i současným válečným konfliktem, nemá do budoucna naději.

Voda nad ropu.

Poušť neoplývá studánkami, a tak je zásobování sídel vodou závislé na dálkových vodovodech. Ty se proto staly strategickým prostředkem obrany - zničit přívod, když město obsadí nepřítel. Jenže vojska lze vodou, byť s obtížemi, zásobit a nedostatek vody postihl především domácí irácké obyvatelstvo. Obklopeno všudypřítomnou ropou nemá co pít.
V nouzi začali lidé užívat i vodu z řek. Ty se však staly stokami, protože bomby narušily kanalizace i čistírny. Takový stav tu panuje už od předchozí války, protože režim neměl síly zařízení opravit. Poválečné sankce OSN mu ani nedovolily dovézt náhradní díly. Není příhodnější situace pro vznik epidemií.
Rychle se pohybující vojska nemají čas po sobě uklízet. Proto je směr postupu lemován skládkami odpadů a dírami se splašky. Mezi tím se povaluje zničená vojenská technika, včetně trosek 5000 iráckých tanků a obrněnců z minulé války. Mnohý zničený tank se navíc stal soukromou radioaktivní pastí pro zvědavce. Veterán Ján Valo naměřil radioaktivitu u trosek tanků i po letech. Kde se tam vzala?

Dvojitý dopad.

Protitanková munice spojeneckých vojsk je vyrobena z ochuzeného uranu. Už sám tento fakt vyvolává mýty - na jedné straně je přeháněna nebezpečnost manipulace s tímto střelivem pro útočící vojáky, na druhé straně podceňován radioaktivní účinek v místě dopadu. Neškodnost munice armádní činitelé rádi dokládají svými radiometry, které nic neukazují. Ve skutečnosti tomu je právě naopak - střela v místě dopadu je nebezpečným radioaktivním zářičem s ekologickými a zdravotními následky. Na pravou míru to pro týdeník EURO uvedl profesor Jiří Matoušek z Masarykovy univerzity: „Armádní radiometry jsou určeny k zjišťování kontaminace z jaderných výbuchů, kde dominují zářiče beta a gama. Nejsou však schopny zaznamenat přítomnost zářičů alfa, které vznikají shořením jádra z ochuzeného uranu.“ Střela z ochuzeného uranu je vysoce účinná. Snadno prorazí pancíř díky své velké rychlosti a velké specifické hmotě uranového jádra. To se při průniku pancířem dokonce samo ostří a uvnitř tanku vzplane, takže dokáže zapálit munici a shodit věž i s dělem. V okamžiku nárazu se však uranová střela stává vysoce radioaktivní. Vojáci, kteří přežili výbuch poblíž tanku, nemohou mít důvod k radosti - nepochybně se nadýchali aerosolů se zářiči alfa, které na ně mohou mít zhoubný vliv. Vítr může nebezpečné částečky přenést i na desítky kilometrů, a tak si před nebezpečím nemohou být jisti ani civilní obyvatelé. Kdo částečky vdechne nebo spolkne, je ohrožen. Ty v něm léta září, v moči lze spolknutý uran prokázat i osm let od expozice. Uran je navíc nebezpečným jedem a nikdo si nemůže být jist, co mu škodí víc.
Jedinou útěchou tak pro lidi v Iráku i tamní přírodu zůstává, že každým dnem klesá pravděpodobnost užití chemických nebo bakteriologických zbraní.