Konkurenceschopnost
Podtitul: Udržitelný rozvoj ekonomiky není možný bez dlouhodobých cílů
Mnohé národní státy se snaží vytvářet ve vybraných oblastech ekonomiky vhodné podmínky pro investory. Tím vstupují do soutěže mezi firmami a tím pádem také samy mezi sebou. Avšak zatímco definovat podnikovou konkurenceschopnost je poměrně snadné, v případě státu jde o mnohem složitější proces. Podnik je v zásadě konkurenceschopný, pokud dokáže udržovat či zvyšovat svůj podíl na trhu, současně plní své závazky a investuje do rozvoje. Konkurovat může cenou, kvalitou nebo schopností nastavovat podmínky či trendy na trhu. Vyjádření podstaty národní konkurenceschopnosti je daleko méně jednoznačné, o to však důležitější. Zejména ve vztahu k prudkému ataku ekonomik jihovýchodní Asie a Číny, které už zdaleka nepatří nálepka pouhé montovny s extrémně nízkou přidanou hodnotou.
Příliš mnoho parametrů Investice do vědy a výzkumu v „Říši středu“ vyrovnávají tempo s nejvyspělejšími zeměmi světa. OECD definuje národní konkurenceschopnost jako umění produkovat zboží a služby, které obstojí v mezinárodní konkurenci, a zároveň schopnost udržovat nebo zvyšovat reálný HDP. Druhá část definice je zajímavá. Klade otázky, na které se jen těžko hledají exaktní odpovědi. Stává se národní hospodářství nekonkurenceschopným, když roste pomaleji než jiné ekonomiky? Nebo stačí pouhá stagnace – ale ve srovnání s kým? Jak dlouhé musí být období poklesu, aby nastala ztráta konkurenceschopnosti? Parametrů je mnoho, navzájem se ovlivňují a většinou jejich trendy nesledují současně stejný směr. Z dalších jmenujme například fiskální zdraví, měnovou stabilitu, vývoj zadlužení veřejných rozpočtů k HDP, výši reálných mezd, cenu práce, ale také mobilitu pracovní síly, stav pracovního práva, zdraví populace, dostupnost vzdělání a tak dále. Tyto takzvané měkké parametry převažují nad tvrdými čísly, navíc je těžké určit jejich skutečnou váhu, kterou ve vztahu k národní konkurenceschopnosti vlastně mají. Určitou naději na úspěšnou definici národní konkurenceschopnosti nabízí obrácený pohled na problém. Co je cílem jejího udržení? Řekněme že přilákání a následné udržení zahraničního kapitálu a zpětných investic, což je dáno atraktivitou země pro investory.
Degradace Míru atraktivity však vidí každý investor vlastníma očima, nikoliv pohledem domácí politické reprezentace. A právě snaha státu přilákat investice často působí kontraproduktivně. Umožňuje totiž podnikům efektivní ovlivňování role státu tam, kde jsou jeho pravomoce výlučné, tedy při tvorbě a udržování tržních pravidel. Stát, který se sám zapojil do soutěže, jen těžko rozlišuje, kdy ještě koná na základě reakce na vnější okolí, a kdy už jde o zmocňování se monopolních výhod. Investoři se pochopitelně snaží takto nalomený stát dál přetvářet směrem ke změkčování nastavených pravidel. Prostřednictvím nižších daní, odvodů, méně rigidního pracovního práva, ale i pravidel odpisů, kapitalizace a podobných totiž vede snadná cesta ke zvýšení zisků – na rozdíl od investic do výzkumu a vývoje či získávání většího tržního podílu na úkor konkurenčních firem. Ve společnosti se tím nastavuje obecné smýšlení, které národní konkurenceschopnost degraduje pouze na technické podmínky a pravidla hry.
Liberální limity Liberální podmínky sice umožňují rychlý rozvoj, ten však není uvolněným prostředím podmíněn. „Neexistuje žádná jednoznačná korelace mezi celkovým zdaněním či úrovní státních výdajů v dané zemi a její celkovou konkurenceschopností nebo mírou růstu,“ uvedla ekonomka Eva Klvačová ve své práci nazvané Domnělé a skutečné bariéry konkurenceschopnosti EU a ČR. Příkladů v Evropě nalezneme velké množství. Pro českou ekonomiku, která dohání výpadek z období komunistické diktatury, je liberální přístup jasně výhodný. Narážíme však na jeho limity. Právě ve vztahu k novým konkurenčním hrozbám potřebuje ČR více než co jiného jasnou dlouhodobou strategii rozvoje, která popíše priority pro dosažení makroekonomických cílů a důsledně je bude prostřednictvím kvalitní legislativy vynucovat. Její podoba je věcí diskuse. Osobně bych se přikláněl k přirozené roli České republiky coby „Německa pro východ Evropy“, k roli Česka, které bude zdrojem know how a principů, jež na východě dojdou realizace, podobně, jako je tomu nyní ve vztahu Německo-Česko. Jde ale jen o jeden z mnoha návrhů, které by měly zaznít. Bez jasné strategie na mezinárodním trhu nelze uspět.
Tabulka: Česko uprostřed pole Žebříček konkurenceschopnosti zemí v roce 2010 1. Singapur (3) 2. Hongkong (2) 3. USA (1) 4. Švýcarsko (4) 5. Austrálie (7) 6. Švédsko (6) 7. Kanada (8) 8. Tchaj-wan (23) 9. Norsko (11) 10. Malajsie (18) … 14. Rakousko (16) 16. Německo (13) 25. Belgie (22) 29. Česko (29) 32. Polsko (44) 42. Maďarsko (45) 49. Slovensko (33) 52. Slovinsko (32) 53. Bulharsko (38) 56. Chorvatsko (53) 57. Ukrajina (56) 58. Venezuela (57) Poznámka: v závorce umístění v roce 2009 Pramen: IMD World Competitiveness Yearbook, ČTK
