Odlišnosti v povaze a efektech hospodářských politik vyspělých zemí se prohlubují
Evidence makroekonomického vývoje vyspělých zemí naznačuje, že růst odlišností ve vývoji ekonomik a s nimi spjatých hospodářských politikách je zjevný.
Vyskytují se zejména mezi jižními a skandinávskými zeměmi Evropské unie. Specifickou povahu má i nastavení cílů a nástrojů makroekonomické politiky u americké ekonomiky. Stručný výčet uplatňovaných hospodářských politik a jejich vlivů v předkrizové a krizové fázi aktuálního hospodářského cyklu vypovídá o míře odolnosti vyspělých zemí vůči současné krizové situaci.
Měnová a fiskální politika uplatňovaná v USA v předkrizovém období let 2001 až 2007 měla výrazně expanzivní nastavení s nemalým procyklickým účinkem. Růstová fáze hospodářského cyklu byla podpořena nastavením rekordně nízkých úrokových sazeb a doprovázena narůstajícím převisem výdajů nad příjmy veřejných rozpočtů a nadměrně uvolněnou sociální politikou v otázkách bydlení.
Dopady intervencionismu Hospodářská politika reagovala na negativní dopady do finančního sektoru a do reálné ekonomiky v průběhu krize extrémním uvolněním měnové, fiskální i sociální politiky. Šlo o rámec proticyklické strategie hospodářské politiky měnových a vládních autorit.
Zvláště velký intervencionismus se prosadil u strategicky důležitých odvětví bankovního sektoru a v automobilovém průmyslu.
Cílem bylo co nejdříve oživit ekonomický růst a jeho pomocí zvýšit příjmy z výběru daní, které přispějí ke konsolidaci veřejných rozpočtů. Avšak tento záměr se nedokázal prosadit. Důsledkem sice bylo oživení ekonomiky, ale nepříliš velké a nestabilní, jen pomalé snižování nezaměstnanosti, a to za enormní cenu v podobě nárůstu státního dluhu nad sto procent HDP.
Je pravděpodobné, že uplatnění výrazně uvolněné hospodářské politiky bude mít i střednědobé a dlouhodobé důsledky. Je třeba počítat s tím, že vzhledem k narůstání množství peněz v ekonomice existuje zvýšené riziko inflace ve střednědobé perspektivě.
Lze očekávat, že pochybení v měnové a fiskální politice v předkrizové a krizové fázi hospodářského cyklu uhradí ve značné míře obyvatelstvo při zdražených nákupech a příští generace při splácení státního dluhu.
Jedno poučení z této krize je takové, že nedošlo k penalizaci tvůrců aktivistické hospodářské politiky na straně jedné a akcionářů a managementu bank na straně druhé. Ti byli zodpovědní za uplatňování rizikových a spekulativních přístupů ve svých obchodních praktikách a ve svých postupech překročili hranici morálního hazardu.
Potíže jižní Evropy Zcela jiným příběhem je makroekonomický vývoj v řadě jižních evropských států, ke kterým patří Řecko, Španělsko, Portugalsko a Itálie. Byla u nich evidována velmi malá odolnost vůči finančním a hospodářským krizím či nestabilitám. Již v předkrizové fázi hospodářského cyklu byly v některých jižních zemích signalizovány makroekonomické problémy. Ty se týkaly především trvale nízké konkurenceschopnosti, slabého zastoupení specializovaných segmentů průmyslu v ekonomice, nízkého růstu výkonu ekonomiky i nadměrné vnitřní i vnější makroekonomické nerovnováhy, zatěžující rozpočet i vnější ekonomické vztahy.
K hlavním příčinám slabého výkonu ekonomiky patřila jednotná měna, jež neumožňovala reagovat na změněné vnitřní a vnější ekonomické podmínky pružným režimem kurzové politiky posilujícím konkurenceschopnost.
Nízká byla rovněž zodpovědnost tvůrců fiskální politiky, kteří nastavili fiskální politiku nadměrně expanzivně. Tato politika působila ve svých důsledcích procyklicky a nevytvářela potřebné zázemí a polštář pro zvládání krizových situací.
Makroekonomický vývoj se v průběhu víceleté krize nadále zhoršoval jak u indikací reálné ekonomiky, tj. u poklesu ekonomického výkonu a růstu míry nezaměstnanosti výrazně nad deset procent, tak i u indikací růstu deficitu a kumulovaného zadlužení zemí převyšujícího v nemalé míře sto procent HDP.
Na rozdíl od USA byl v Evropské unii vytvořen jiný rámec systému nastavení hospodářských politik v průběhu dluhové krize.
K hlavní ose priorit tohoto rámce patří konsolidace veřejných financí, a to za pomoci několikaletého snižování meziročních deficitů veřejných rozpočtů a nákladů dluhové služby. Tomuto záměru napomohlo především zprostředkování nákupu státních dluhopisů Evropskou centrální bankou. Tyto nákupy byly a jsou orientovány především na země, jimž v důsledku nižšího ratingu hrozil růst úrokové sazby státních dluhopisů či dluhový kolaps.
Další makroekonomický vývoj v těchto zemích je obtížné předpovídat. Vzhledem k tomu, že společná měna je významným politickým projektem, zachování eurozóny je velmi pravděpodobné. Otevřenou otázkou však je, jakým způsobem bude žádoucí fiskální vývoj usměrňován a jakým způsobem bude do tohoto procesu začleněn tržní sektor.
Jeden z alternativních postupů by mohl být spjat s fúzemi či přesuny majetků domácích korporací do rukou majetkově silných multinacionálních korporací. Tento v podstatě tržní přístup pomocí přímých zahraničních investic by zřejmě byl méně nákladný a více transparentní v porovnání s administrativními postupy řízení oddlužovacích procesů jednotlivých států. Možná je však i kombinace obou uvažovaných způsobů, a to centrálně koncipovaného i toho realizovaného trhem. Úspěšný a odolný Sever V jiném rámci hospodářských politik se pohyboval makroekonomický vývoj ve skandinávských zemích. Předkrizová růstová fáze hospodářského cyklu byla využita ke snižování kumulovaného dluhu země do rozmezí 30 až 40 procent HDP a byl tak vytvořen dostatečný fiskální prostor pro zvládání krizových situací. Přitom ekonomický růst i konkurenceschopnost v podobě výrazného převisu vývozu nad dovozem byly v porovnání s průměrem OECD či eurozóny vysoce nadprůměrné.
Odolnost skandinávských zemí vůči finanční krizi a recesi byla potvrzena v průběhu let 2009 až 2012, kdy se tyto země pohybovaly na předních místech jak ve výkonu ekonomiky (zejména Švédsko), tak i v nízkém zadlužení státu v blízkosti 45 procent HDP v roce 2012, v přebytcích běžného účtu platební bilance, nízké inflaci i v nepříliš vysokém růstu nezaměstnanosti. Přitom dobré zázemí pro tento příznivý makroekonomický vývoj vytvářelo pokračování prakticky orientovaných korekcí hospodářské politiky.
Reformní kroky ve strukturální politice se dařilo uplatňovat zejména ve švédské ekonomice, kde se snížily jak výdaje veřejných rozpočtů pod 50 procent HDP, tak i daně z příjmu korporací k úrovni 22 procent. Skandinávským zemím se též daří spolupráce veřejného a soukromého sektoru, a to v duchu zákonů a bez korupce. Postavení skandinávských zemí v indexech kvality vládnutí, ekonomické svobody a v efektech výzkumné a inovační politiky se udržuje konstantně na špičkových pozicích v mezinárodním porovnání. Úspěchy skandinávského modelu v mezinárodním srovnání jsou přisuzovány též odklonu od ortodoxních složek levice a pravice, jenž ve svých důsledcích vytváří větší prostor pro iniciativní návrhy na praktická řešení napříč politickým spektrem. Je více důvodů, proč hlouběji studovat skandinávský model formování hospodářské politiky. Hlavní roli v něm hraje podpora ekonomického růstu pomocí kvalitního vzdělání a výzkumu a stabilizace makroekonomické vnitřní a vnější rovnováhy zabezpečované pravidly pro formování hospodářské politiky v průběhu hospodářského cyklu. l
O autorovi| Slavoj Czesaný • Národohospodářská fakulta VŠE v Praze
