Zaměstnavatel musí pracovníkovi, jehož vysílá na zahraniční cestu, hradit pojištěníPro zaměstnavatele je rozhodně levnější pracovníka řádně pojistit, něž být později vystaven případným nákladným soudním sporům. To se netýká jen služebních cest zaměstnanců. Je třeba pojistit i cizince, které zaměstnáváme v tuzemsku.
Zaměstnavatel musí pracovníkovi, jehož vysílá na zahraniční cestu, hradit pojištění
Pro zaměstnavatele je rozhodně levnější pracovníka řádně pojistit, něž být později vystaven případným nákladným soudním sporům. To se netýká jen služebních cest zaměstnanců. Je třeba pojistit i cizince, které zaměstnáváme v tuzemsku.
Co vlastně pojišťovat při služební cestě - mé, či mých zaměstnanců? Zdálo by se, že na cestách přece spíše můžeme poškodit majetek cizí, a ten si má pojistit jeho majitel. Jenomže my si na cesty vozíme svůj majetek nejcennější - zdraví. A k tomu ještě třeba auto, počítač, fotoaparáty a spoustu drobností, jejichž cenu si leckdy ani neuvědomujeme. Od roku 1990, tedy zlomu v chápání souvislostí (nejen politických, ale hlavně vlastnických) docházelo u jednotlivců rychleji či pomaleji k postupnému uvědomování si nových souvislostí - musím se při cestě do ciziny pojistit na léčebné výlohy a bylo by dobré být pojištěn jaksi šířeji.
Léčebné výlohy
Dlouhodobě u nás lidé nebyli zvyklí se na cesty pojišťovat. V minulém režimu to ostatně ani nebylo možné. V první etapě šlo tedy vlastně o zápas s určitou lidskou setrvačností - naučit potenciální pojištěnce, proč je vůbec dobré se pojišťovat. A samozřejmě šlo také o to, aby pojistné nebylo nijak vysoké, leč plně krylo veškerá možná rizika zdravotních problémů. Zaměstnavatele totiž rozhodně přijde levněji pracovníka řádně pojistit, než být posléze vystaven vleklým a nákladným soudním sporům. Prvním, kdo pojištění léčebných výloh v zahraničí nabízel, byla Česká pojišťovna, tehdy ještě státní. Pak začaly s podobnou nabídkou přicházet i ostatní komerční pojišťovny, ale první masový pojistný produkt, který „povinné“ nabídce České pojišťovny začal konkurovat, bylo Cestovní zdravotní připojištění Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR. Čím se tato nabídka lišila a proč k ní vlastně došlo? Vzhledem k tomu, že VZP tehdy pojišťovala většinu obyvatel ČR ve veřejném (tehdy ještě „všeobecném“) zdravotním pojištění, nabídla jim další službu, která rozhodně neměla mít menší objem pojistné ochrany, menší možnosti a měla se plně vyrovnat tomu, co dosud bylo na trhu nabízeno. VZP deklarovala, že chce maximálně vyjít vstříc individualitě klientů a pestrostí nabídky pokrýt všechny jejich potřeby. Tomu přizpůsobila cenu pojištění a učinila ji dostupnou všem sociálním skupinám. Nižších sazeb dosáhla tím, že jí nemuselo jít prvotně o zisk, protože VZP ČR měla v podstatě vyrovnaný rozpočet, v němž objem komerčních příjmů byl téměř zanedbatelný (ve srovnání s příjmy ze všeobecného zdravotního pojištění). Dosáhla tím skutečně zpřístupnění pojistek. Svou úlohu jistě sehrála i jasná představa o tom, jaké věci se mohou odehrávat v zahraničí a jak mohou finančně zatížit celé rodiny klientů. Ať má na celou věc kdokoli jakýkoli názor, faktem zůstává, že VZP tehdy velmi výrazně přispěla k přiblížení a vysvětlení významu cestovního pojištění širokému spektru svých klientů. Ostatní pojišťovny reagovaly velmi rychle tím, že snížily pojistné sazby při zachování rozsahu pojištění. Dnes už prakticky každá zdravotní pojišťovna nabízí podobný produkt, nikoli vlastní, ale od některé komerční pojišťovny.
Podle čeho si pojištění či pojišťovnu vybírat?
Produkty jednotlivých pojišťoven jsou všechny srovnatelné. Liší se rozsahem pojistného krytí, což ale klienti nejsou schopni prostudovat a porovnat. Mohou být i různé spoluúčasti u jednotlivých druhů ošetření. Například pojistné limity na stomatologické výkony jsou podstatně nižší než na jinou ambulantní péči a je zde daleko vyšší pravděpodobnost finanční spoluúčasti pacienta - ostatně, to tak trochu kopíruje i situaci ve veřejném zdravotním pojištění. Na prvním místě proto bude cena pojištění za jeden den, protože je samozřejmě rozdíl, jestli vyjedete na dva měsíce do zahraničí při denní sazbě osmdesát, nebo třicet korun. Přičemž pojistné krytí je skutečně srovnatelné. Nedal bych se ani zmást „speciálními“ nabídkami typu, že pojišťovna v případě složitějšího onemocnění zaplatí cestu příbuzného za vámi. To jsou naprosto nefrekventované a nevyužívané služby. Takže zbývají dvě další hlediska - dostupnost nejbližší pobočky pojišťovny (abyste si vůbec dokázali pojištění vyřídit - přece nepojedete sto kilometrů do kanceláře pojišťovny) a v případě častějších cest pak ještě existence nabídky jednoduchého dlouhodobého pojištění, třeba přenosnou kartou - ovšem tady se už začínají pojišťovny dost lišit cenou. Důležité je vědět, co od pojistky vlastně chci. Jestli se jedná o služební, pracovní cestu nebo standardní turistickou cestu do lokality, kde je zdravotní péče snáze dostupná, nebo tam, kde je lepší při nějakém problému kontaktovat asistenční službu. Což by mělo být dalším kritériem výběru pojišťovny. V současné době je za nejlepší asistenční službu považována AXA Assistance, což je dceřiná společnost největší světové pojišťovny. Zkušenosti s ní jsou docela dobré. Pro ty, kdo pak sázejí na jistotu velké pojišťovny, by pak mohlo být vodítkem, že v tomto druhu pojištění u nás jsou jen tři skutečně velké pojišťovny - Allianz, Česká podnikatelská pojišťovna spolupracující se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a Česká pojišťovna.
Pojištění dlouhodobé
V podstatě existují možnosti celoročních pojistek, jak individuálních, tak i pojistek pro skupiny zaměstnanců, kdy je buď jasně definováno, kdo, kdy a kam cestuje, nebo celoroční přenosné pojištění, kdy s jednou kartou mohou v průběhu roku cestovat různí zaměstnanci firmy. A pochopitelně existuje i možnost paušálních zálohových plateb, kdy se v případě nevyužití určité částky vracejí. Pojištění eventuálních léčebných výloh se zcela určitě vyplatí. Dá se totiž říct, že cena zdravotních úkonů v západní Evropě je zhruba desetinásobně vyšší než u nás. Rozdíly mezi jednotlivými státy EU nejsou tak výrazné jako mezi ČR a jimi. A nesmíme zapomínat, že pojištění není jen pro nemocné - zlomená noha je ten nejbanálnější případ, k němuž může dojít doma na zahrádce stejně jako v hotelovém pokoji v Austrálii. Ale zatímco doma z toho kouká jen krátkodobá pracovní neschopnost a pak určitá doba pajdání o berlích, v cizině podobný banální úraz může vyvolat totální kolaps rodinného rozpočtu.
Má pojišťovat zaměstnanec, nebo zaměstnavatel?
Stále je dost velké procento zaměstnavatelů, kteří vysílají své zaměstnance na zahraniční služební cesty, ale zdráhají se jim platit zdravotní pojištění. To v pořádku rozhodně není - zákoník práce hovoří o tom, že zaměstnavatel musí toho, koho vysílá na zahraniční cestu, plně zabezpečit po všech stránkách, a tudíž mu i hradit pojištění v potřebném rozsahu. Ale když to neudělá, tak by měl zaplatit eventuální výdaje. Máte-li totiž podepsaný pracovní příkaz, že vás poslali třeba do Japonska, musí eventuální zdravotní péči hradit logicky ten, kdo vás tam poslal - zaměstnavatel. Zaměstnavatelům doporučujeme zvážit následky, jimž je asi dobré předcházet. Zaměstnancům musíme doporučit, aby si sami pro jistotu prověřili, jak jsou pojištěni, případně se pojistili sami, aby jim při nějakých závažných zdravotních problémech v zahraničí nevznikly potíže.
Bankovní karta
Mnoho lidí (jak soukromých osob, tak i zaměstnavatelů) se domnív
