Průběžný penzijní systém udělal z lidí žebráky závislé na státu
S reformou důchodového systému to bývá jako s vlaštovkami. Téma se objeví vždy na jaře a na podzim se zase vypaří kamsi do neznáma. Letos byl impulsem k obnovení debaty o penzijní reformě kromě nadcházejících parlamentních voleb i verdikt Ústavního soudu. Ten na základě stížnosti jednoho z nespokojených občanů označil český důchodový systém za nespravedlivý k lidem s nadprůměrnými příjmy a od 30. září ho 2011 zrušil paragraf, dle nějž se procentní výměra důchodů počítá.
Teď je řada na politicích, aby se postarali o nápravu. Pokud by měli vyhovět výhradám ústavních soudců a současně zachovat výši výplat nynějším důchodcům, vzrostl by deficit penzijního účtu o desítky miliard korun ročně. A to je v kontextu neustále narůstajícího státního dluhu, jenž aktuálně čítá víc než 1,3 bilionu korun, nemyslitelné. Bezprostřední reakce politiků na verdikt Ústavního soudu bohužel naznačují, že se budou spíše snažit zamést problém na nějaký čas pod koberec než o skutečnou reformu. To však není dlouhodobě možné.
Demografické údaje předznamenávají, že současný průběžný penzijní systém postupně krachuje, a s ním míří do záhuby i veřejné finance. Pouze na starobní důchody loni stát vyplatil 243,6 miliardy korun, což představuje pětinu veškerých výdajů státního rozpočtu. Počet důchodců narostl za posledních deset let zhruba o desetinu. Na jeden starobní důchod vydělává v průměru 2,37 poplatníka. Demografové navíc očekávají, že podíl seniorů na české populaci se v budoucnosti ještě výrazně zvýší. Hrozící kolaps zatím oddaluje jen zvyšující se věk pro odchod do penze. Spornou útěchou může být, že dříve než my zbankrotují jiné evropské země.
Důležitým pojmem, s nímž se v souvislosti s důchody operuje, je solidarita – ať už bohatých s chudými, či mezigenerační. Hovořit ve spojení s pojištěním o solidaritě je skutečně na místě. Jak ale upozornila ústavní soudkyně Dagmar Lastovecká: „I solidarita má své hranice a nemůže být natolik vychýlená, aby ji někteří lidé pociťovali jako nespravedlnost.“ Nynější penzijní systém však přirozenou mezigenerační solidaritu zcela zničil. Vždyť lidem po zaplacení sociálního pojištění nezbývají na podporu starších či nemohoucích spoluobčanů peníze ani chuť. A možná ještě horší je, že z důchodců učinil žebráky závislé na státní blahosklonnosti. Lidé zkrátka začali spoléhat na stát namísto na sebe a vlastní rodinu. To může mít pro Evropu, potažmo západní civilizaci, fatální důsledek.
Jaké je tedy řešení? Z aktuálních čtyř neoficiálních návrhů, jak vyhovět rozhodnutí Ústavního soudu, jsou tři jen dočasnou záplatou. Jediná varianta, která má i do budoucna smysl, počítá s individuálním spořením na důchod, ať už s dobrovolným či povinným, v soukromých nebo státních fondech. Pokud by se politici na tomto sytému přece jen dohodli, což není pravděpodobné, přechod na něj si vyžádá desítky miliard korun. Ty zatím chybějí. Na rezervním účtu, který by měl v budoucnu pokrýt výpadek části příjmů při změně důchodového systému, je dle aktuálních informací ministerstva financí 21 miliard korun. To rozhodně stačit nebude.
Někteří odborníci považují za ideální důchodový systém ekonomiku, která spoléhá zejména na rodinné vazby. Na to, že se děti postarají o své staré rodiče. Jako nejlepší penzijní fond pak doporučují soukromý majetek, na nějž nenechavá ruka státu nebude moci sáhnout. Zajímavou alternativou by mohl být i individuálně vedený účet, na němž by se sčítaly příspěvky odvedené do systému každým z nás. V každém okamžiku by si lidé mohli nechat vytáhnout informace, jak velký by byl jejich důchod v libovolném věku. Každý by si mohl vybrat sám.
Problém je v tom, že politici, kteří budou muset změny zákonů provést, zřídkakdy myslí dále než na jedno volební období dopředu. Až budou mít na podzim teplé místečko v Poslanecké sněmovně na další čtyři roky jisté, myšlenky na reformu důchodového systému možná opět zmizí – stejně jako vlaštovky – kamsi do neznáma.
