S t á t n í i n f o r m a č n í s y s t é m
Sociálnědemokratická vláda se jako třetí v řadě snaží vybudovat státní informační systém, tedy centralizovanou síť dat veřejné a státní správy. Podpůrci této snahy tvrdí, že je to správný krok na cestě do civilizovaného světa otevřených informací. Odpůrci zase zdůrazňují, že při neexistenci důkladné ochrany dat je to cesta do pekel.
Uplynuly dva roky po vzniku Úřadu pro státní informační systém. Založen byl s myšlenkou, že umožní dokonalejší komunikaci mezi systémy veřejné a státní zprávy. Problém je, že úřad pořád nefunguje tak, jak by měl. Chybí příslušná legislativa, a to hlavně díky tomu, že ani politici, ani odborníci nejsou schopni se dohodnout, co je to vlastně ochrana dat.
„Například v Parlamentu se dodnes tématem ochrany osobních dat vůbec nikdo nezabýval, řekl bývalý šéf Úřadu pro státní informační systém Igor Němec (ODS). Přitom minulý měsíc vládu varovala dokonce Evropská komise - pokud Česká republika neschválí zákon o ochraně informací, je její vstup do EU ohrožen. Tento zákon by měl nejen chránit občanská práva, ale také usnadnit výměnu informací mezi Českou republikou, Evropskou unií, NATO a Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Ve chvíli, kdy celý svět stojí na prahu nového tisíciletí, kdy se veškeré údaje uchovávají elektronickou cestou, si nemůže tato země dovolit zůstat pozadu. Je životně důležité, aby se tyto záležitosti daly do pořádku co nejrychleji.
Desetimiliardová duplicita
V České republice existuje jedenáct databází veřejné správy. Nejvýznamnější vlastní ministerstvo financí, ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo vnitra. Pod každý resort spadají doslova miliony údajů prakticky o všech občanech tohoto státu - od nejobecnějších, jako jsou příjmení a rodná čísla, až po velmi specifické, jako jsou kupříkladu finanční či zdravotní údaje. Každá databáze je spravovaná jinou firmou, každá tudíž má rozdílný jak software, tak hardware, systémy nejsou kompatibilní. Jinak řečeno, ministerské či jiné databáze veřejné a státní správy nejsou mezi sebou schopny komunikovat. Tím pádem vznikají velké časové a finanční ztráty, protože údaje se dublují.
Duplicitu měl eliminovat právě Úřad pro státní informační systém. „V době, kdy jsem působil jako ředitel úřadu, stát doplácel deset miliard korun ročně na informační systémy, řekl Igor Němec. Místopředseda vlády pro hospodářskou politiku Pavel Mertlík potvrdil, že roční finanční ztráty se dodnes nijak nesnížily. Peníze, které by se zavedením nového systému ušetřily, by se přitom mohly po-užít například na školení úředníků ve státní správě. Pokud by informační systém skutečně naplno fungoval, bylo by podle Mertlíka možné nynější ztráty okamžitě snížit o několik miliard korun. V ideálních podmínkách by totiž úřad umožnil hladké přenášení těch nejzákladnějších údajů o občanech mezi různými částmi veřejné a státní správy. „Cílem je, aby občan jednou provždy dodal údaje a už se nemusel starat, když je po něm bude požadovat jiná instituce. K tomu, aby tato data mohly využívat různé skupiny, jsou ovšem potřeba přesné legislativní podmínky, řekl nynější ředitel Úřadu pro státní informační systém Karel Berka (ČSSD). Současná legislativa ovšem podobné počínání ne-umožňuje. To je podle místopředsedy vlády Mertlíka (ČSSD) jeden z hlavních důvodů, proč se připravuje novela zákona o informacích. Než se začne uvažovat o tom, jestli občan bude prokazovat svou totožnost pomocí čipové karty, či přes čtečku otisků prstu, musí se nejdřív dát do pořádku zákony.
Ochrana osobních dat prioritou
Odborníci se shodují, že než začne fungovat informační systém, musí v prvé řadě vzniknout také nový úřad nebo komise pro ochranu dat. Taková instituce, která má obdobu ve všech vyspělých zemích, by měla působit jako samostatný hlídač státu, proto by v jeho čele měl stát nestraník nebo člen opoziční strany. Jen tak je možné vyloučit konflikt zájmů. Náměstek místopředsedy vlády pro ekonomiku Jan Mládek soudí, že nyní by měl takový orgán vést člen ODS - zákon, který vznik úřadu umožní, předloží vláda Parlamentu během příštího roku. Podle ministra bez portfeje Jaroslava Bašty (ČSSD) je vznik takové instituce první podmínkou pro to, aby vůbec mohly být jednotlivé systémy veřejné a státní zprávy podle zákona propojené. „Tady musí být nezávislý orgán, který bude kontrolovat, zda stát neshromažďuje příliš mnoho informací o občanech. Nyní platný zákon se pouze zmiňuje o vzniku takové instituce, ale neřeší, jakou formou by měla vzniknout, řekl Bašta.
Jediná skupina obyvatel, které novela zákona o ochraně dat výrazně změní život, bude podnikatelská veřejnost. Status podnikatele se totiž potom podle Mertlíka bude blížit nynějšímu postavení veřejného subjektu. I když například data z obchodního rejstříku jsou už teď dostupná na internetu, v budoucnu by měly být dostupné i údaje o tom, jak podnikatel platí daně a sociální pojistné, takže obchodní partneři si budou moci ověřit, s kým mají tu čest.
Dalším nezbytným technickým detailem je ovšem schválení zákona o elektronickém podpisu. V dnešní době, kdy se čím dál tím více informací přesouvá elektronickou formou, je totiž nezbytné, aby vznikl právně uznaný způsob autorizace těchto informací. Elektronický podpis neboli šifra je jediná cesta, jak umožnit občanům a státní správě v budoucnu elektronicky komunikovat důvěrným způsobem.
Zlatým klíčem je rodné číslo
Podle Mertlíka by novela zároveň měla chránit občany proti zneužití jejich soukromých dat. A to je problém: stačí si vzpomenout na únik občanských databází z ministerstva vnitra v roce 1995, kdy existující seznamy prodali soukromým firmám samotní pracovníci tohoto resortu. Ostatně - mnoho občanů dnes nevychází z údivu, proč se v jejich poštovních schránkách objevují nové a nové a nikdy nevyžádané nabídky od různých firem. Je nutné podotknout, že se to neděje pouze v našem státě, ale také ve vyspělých zemích. V informační době totiž už nic není svaté, ať v České republice, nebo Spojených státech.
Někteří lidé se mohou domnívat, že nové opatření typu novely zákona o ochraně dat bude znamenat jen nový začátek orwellovského státu neboli syndromu „velký bratr . Názor Igora Němce či Karla Berky je, že takové obavy nemají smysl, pokud si lidé neuvědomí, co osobní data vlastně jsou. Například v USA jsou zákony velmi striktní. „Američané si uvědomují, co to osobní data jsou, protože se o tom velmi často diskutuje v tisku. Ale mám pocit, že občané České republiky to naopak vůbec netuší, soudí Igor Němec.
Pokud jste českým občanem, vlastníte rodné číslo. A pokud padne do nesprávných rukou, může o vás kdokoliv zjistit téměř všechno - počínaje bydlištěm a konče tím, co vlastníte. Neuvěřitelné tedy je, že občané jsou zvyklí sdělovat bez odporu rodné číslo komukoliv, třeba na vrátnicích rozličných úřadů. Takže debata o ochraně osobních dat bude velmi složitá. Za současné situace není divu, že mnoho lidí v podstatě těší, že se vládě doposud nepodařilo vytvořit dokonalý státní informační systém. „Takové informace by se klidně daly zneužít i cizí vládou, jako se to stalo za druhé světové války. Tehdy se nacisté dopátrali židovského původu lidí díky údajům, které nechala zpracovat Marie Terezie, připomíná Miroslava Matoušová, pracovnice v odboru spojení a informatiky na ministerstvu práce a sociálních věcí.
Členské státy Evropské unie si proto dávají velký pozor na to, jak nakládají s osobními informacemi svých občanů. V Nizozemsku kupříkladu, které má špatnou zkušenost se svým východním sousedem, centralizace osobních údajů neexistuje. Takové informace se kumulují pouze na obecní, nikoli okresní nebo státní úrovni. Extrémem je Velká Británie, kde dokonce neshromažďují vůbec nic. Naopak ve Švédsku, které nezažilo válku na svém území již tři sta let, má vláda tendence shromaždovat téměř všechny údaje. „Dějiny státu do jisté míry předurčují jeho chování dnes, co se týká vztahu k informacím, řekla Matoušová.
Lukrativní obchod
Ve chvíli, kdy Parlament schválí novelu zákona o ochraně osobních dat a Úřad pro státní informační systém začne fungovat na plné obrátky, nastane zajímavá doba pro počítačové giganty. Vláda totiž nejspíš vyhlásí veřejnou soutěž na dodavatele systému pro zpravování a koordinaci všech databází veřejné správy. Stačí se přitom podívat na jména firem, které současně dodávají techniku pro ty největší databáze, a je hned jasné, kdo se o budoucí státní zakázku bude ucházet. Na ministerstvu vnitra sice zajišťuje informační techniku řada firem, ale největšími dodavateli jsou americké společnosti Hewlett Packard a IBM. Na ministerstvu financí jsou to zase Compaq, Dell, IBM, Sisco a Siemens a na ministerstvu práce a sociálních věcí Compaq a Dell. Předpokládá se, že hodnota takové dodávky či dodávek se bude pohybovat okolo mnoha miliard korun.
