Obyvatelé kampungu Akuarium, chudinské čtvrti na severní přímořské periferii indonéské metropole Jakarty, se dočkali překvapení. Jednoho krásného rána přišli úředníci s policejním doprovodem a rozdali všem papíry s příkazem k vystěhování. Proč? Musí se tady čistit řeka, aby nebyly povodně. Kdy máme odejít? Ještě dnes, do večera.
Kam máme jít? Do nového sídliště asi patnáct kilometrů odtud ve vnitrozemí. Co budeme jíst, když tady se aspoň živíme rybami? To je vaše věc, mějte hezký den. A bylo to. Na druhý den přijely buldozery a obydlí rozbouraly. Šlo to jako po másle, či spíš po všudypřítomné rybině. To bylo před dvěma lety; od té doby se na řečeném místě neděje nic. Obojí - překotná akce a po ní umrtvení - má svoje důvody.
Voda pro třicet milionů
V posledních dvanácti letech zasáhly Jakartu dvě strašlivé povodně. První z nich v roce 2007 zaplavila celý sever města, jímž protéká do Jávského moře hned třináct různých řek. Škody dosáhly pouze půl miliardy dolarů jen proto, že ona oblast je pekelně chudá. Druhá povodeň v roce 2013 byla jen o něco slabší.
Sucho jako příležitost. České zemědělství plodí startupy
Největší potíž spočívala v tom, že voda v ulicích Jakarty v obou případech zůstala, místo aby spořádaně odtekla do moře jako vždy předtím. Kdo hledá příčinu v globálním oteplování, jež má zvedat hladiny světových oceánů, má pravdu jen z menší části. Bezprostředním důvodem je, že se Jakarta - a především její severní část - pomalu do moře propadá. Jestliže tamní mořská hladina stoupá o dva až tři milimetry ročně, pohyb země obráceným směrem je několikanásobně rychlejší -průměrně přes deset centimetrů ročně, přičemž některé oblasti za rok zvládnou až třicet centimetrů.
Pokles půdy je způsoben skutečností, že jen třetina lidí bere vodu z vodovodu. Ostatní, tedy v celé aglomeraci asi dvacet milionů lidí, používají vlastní studny (nebo si vodu kupují od lidí, kteří ji berou ze studny). Když však v podzemí chybí voda, půda na povrchu má logický sklon klesat. Fyzika nelže.
Politici to dlouho přehlíželi. Po roce 2013 se však tehdejší jakartský guvernér Ahok rozhodl, že to tak nenechá. Pozval do města holandské inženýry, kteří měli přijít s návrhy řešení. Přišli s nápadem postavit okolo města síť umělých ostrovů, na nichž by vyrostla luxusní rezidenční zástavba.
Jak se změní Česko? Teplo jako na Jadranu a pořádné sucho, na citrony ale zapomeňte
To má několik háčků. Zaprvé, nikdo neví, jestli by umělá laguna nebyla dokonale toxická (všech třináct řek svádí do oceánu splašky, povětšinou v surovém stavu), a nenadělala tak víc škody než užitku. Zadruhé, lidem se nelíbí, že by se z projektu záchrany města měla stát jen masivní zakázka pro developery. A konečně, Ahok je křesťan a patří k bohaté čínské menšině, zatímco většina chudých obyvatel města jsou muslimští starousedlíci. Podle toho to dopadlo: Ahok nejprve v roce 2017 prohrál volby, vzápětí byl obviněn z hanobení islámu a na dva roky uvězněn. (Z vězení se dostal na amnestii letos v lednu.)
Na prvním místě volby
Mezitím projekt pochopitelně usnul. Katastrofální situace Jakarty se na přetřes znovu dostala až letos začátkem května, kdy prezident Joko Widodo oznámil, že se rozhodl přestěhovat hlavní město jinam -ačkoli neupřesnil, kde že by vládní úřady měly nově sídlit.
Jestli by útěk úředníků před povodněmi a splašky byl tou správnou reakcí, je nejspíš jedno. Prezident totiž jednal ve chvíli, kdy nebylo jasné, jestli v dubnových prezidentských volbách zvítězil on, nebo jeho konkurent Prabowo Subianto.
Potřeboval proto vytvořit dojem, že třímá kormidlo moci pevně v rukou. Lze si představit, že právě to jej vedlo k prohlášení o stěhování vlády.
A co mezitím dělají lidé z Akuaria? Inu, bydlí v provizorních chatrčích a stanech na místě svých bývalých - o něco lepších - chatrčí, živí se rybami ulovenými v polojedovaté vodě a čekají, jestli je dřív smete povodeň, nebo buldozer.
Samá voda
Vody je podle lidských představ buď příliš mnoho, nebo příliš málo. Bývá moc slaná, moc teplá, nebo dokonce moc mokrá, případně není vůbec. A to je nejčastější příčinou toho, proč se města, od tisícových po mnohamilionová, propadají. Zde jsou ve zkratce mikropříběhy několika z nich.
San Joaquin Valley, Kalifornie
Na problémy s vodou jsou v Kalifornii zvyklí; méně už na to, že se jim kvůli nim propadá země. Trable v San Joaquin Valley (mezi San Franciskem a Los Angeles) jsou symbolické. To, co se propadá rychlostí až 50 centimetrů měsíčně, je akvadukt. Důvod, proč tak činí, je příliš rychlé čerpání z aquiferů, zásobáren podzemních vod. Čím více vody Kaliforňané vypumpují, tím více se jim půda propadá pod nohama.
Mexico City
Tady mnoho optimismu nečekejme. Spotřeba vody zde vypadá podle toho, že jde o dvacetimilionovou aglomeraci s nejvyšší hustotou zalidnění na světě. Jejím potřebám zdaleka nestačí jezera, z nichž brali lidé vodu, dokud se město jmenovalo Tenochtitlán (a samo stálo na jezerním ostrově).
Přičtěte k tomu, že Ciudad de México zároveň sedí na obrovském aquiferu či zvodni. Problém s vyčerpávanou vodou a sesedající se zemí se objevit musel. Horší je, že nikdo neví, jak jej řešit. Loni zvolená starostka Claudia Sheinbaumová slíbila 370 milionů dolarů na vylepšení vodovodního systému. Pomůže to? „Tohle už zachránit nejde,“ řekla americkému týdeníku Newsweek architektka z Harvardu Loreta Castrová, jež se na problém poklesu mexického hlavního města specializuje, „dvaadvacátého století se Mexico City nedožije.“
Iqaluit, Kanada
Přímořské hlavní město kanadského teritoria Nunavut, do roku 1987 známé jako Forbisher Bay, leží o nějakých 500 kilometrů jižněji než Norilsk, ale díky studenému Labradorskému proudu je tam zima stejná. Bohužel pro místní to znamená, že je tam příliš teplo: i tady dělá základům domů problémy tající permafrost.
To má za následek, že se pojišťovny zdráhají jakýkoli dům pojistit, pročež se staví málo, což zase žene vzhůru ceny, za třípokojový byt dáte měsíčně 3500 dolarů jako v New Yorku. Tamní radnice navrhuje originální řešení: stavět jen tam, kde tvoří podloží skála. To s sebou sice nese roztažení města (dnes má 7500 obyvatel) po neprakticky rozlehlém území, ale alespoň se vám ložnice nepropadne do podzemí.
Benátky, Itálie
Ať už si myslíte, že Benátky jsou perlou Jadranu, nebo absurdně předraženou kolekcí výkladních skříní prvo i druhořadých luxusních značek, je jisté, že jsou postavené na tak měkkém podloží, že se budou propadat, i kdyby nikdo žádnou chybu neudělal. Tak to však není - i zde způsobilo za druhou polovinu 20. století pokles o zhruba dvanáct centimetrů brutální odčerpávání podzemních vod. Když začali Benátčané pumpovat vodu z vnitrozemí, pokles zpomalil na necelé dva milimetry ročně. Hlavním problémem tak zůstává konzervace dřevěných pylonů, na nichž půl města stojí; neustálé ponořování a vynořování jejich horní částí je rychle ničí.
Kiruna, Švédsko
Nejsevernější švédské město, osmnáctitisícová Kiruna, má k moři nejblíže přes sousední Norsko - ale také se propadá. V tomto výběru však tvoří výjimku, protože to má jen málo společného s vodou. Viníkem je zde těžba železné rudy; firma Luossavaara-Kiirunavaara Aktiebolag (milosrdně používá zkratku LKAB), jíž vděčí Kiruna za existenci, provozuje v bezprostřední blízkosti města důl se 26 miliony tun rudy považované za nejčistší na světě.
Naneštěstí těžba míří přímo na městské centrum. Radnice se rozhodla pragmaticky - odstěhuje město o zhruba tři kilometry na východ do míst, o nichž se dosud nepředpokládá, že by mělo být těžbou zasaženo. Zhruba třicet kulturně nejcennějších budov přímo přenese. Nejvýznamnější z nich, dřevěný novogotický kostel se secesním oltářem, bude nutné rozebrat a na místě sestavit znovu. Akci radnice plánuje na rok 2026, kdy by stěhování - mimochodem důkladně prokonzultované s obyvateli - mělo končit.
Galilejské jezero, Izrael
Ve Svaté zemi mají tentýž problém, jen vypadá obráceně: to, co klesá, je hladina Galilejského jezera, po němž údajně chodil Ježíš. Důvodem je masivní lidská spotřeba; od roku 2013 se hladina pohybuje na dohled tzv. černé čáře, tedy úrovni, pod níž nebude možné vodu čerpat. To by byl velký průšvih pro Izrael i sousední Jordánsko, protože pro obě země je jezero zdaleka největším zdrojem pitné vody.
Izraelské řešení však dává do budoucna chronicky suchým zemím naději (alespoň těm přímořským): jeho nové desalinizační závody jsou tak účinné, že Izrael dnes má více pitné vody, než kolik jí potřebuje. Díky tomu může do jezera pumpovat ročně 1,3 miliardy kubíků, což pokles hladiny alespoň zastavilo. Když umíte zázraku pomoci, jde to lépe.
Norilsk, Rusko
Když město vznikne jako součást gulagu, jako se to při pobřeží Severního ledového oceánu stalo ruskému Norilsku, asi nečekáte, že bude vypadat jako visuté zahrady Semiramidiny. A vskutku, město o necelých 180 tisících obyvatelích má kvůli těžbě palladia, platiny, niklu a mědi nejhorší životní prostředí na světě, nedostanete se tam jinak než letadlem (a na zvláštní povolení), a když už tam jste, je nemožná zima.
Naneštěstí však není zima dost, takže vám ještě k tomu padají na hlavu tamní ohyzdné paneláky. To proto, že taje permafrost, na němž celé město stojí; se základy za sovětských dob se nikdo dvakrát nepáral. Výsledek? Zpráva z roku 2016 říká, že „šedesát procent budov je pohybem základů citelně narušeno“ a deset procent obytných budov muselo být evakuováno.
Jakarta, Indonésie
Indonéské hlavní město se za posledních 30 let ponořilo do Indického oceánu o více než čtyři metry, a drží tak neoficiální titul nejrychleji klesajícího velkoměsta planety. Jeho chudá severní část musí být před vodami Jakartského zálivu chráněna zdí vysokou jeden až tři metry, ani to však stále častěji nestačí. Co s tím? Místní politici zvažují možnost postavit před město luxusní čtvrť na umělých ostrovech po vzoru Dubaje. Federální politici chtějí své úřady přestěhovat na Borneo. (Už to začíná dávat smysl?)
Tokio
Japonská metropole se v první polovině 20. století sesedla o dva metry, převážně v důsledku - jak jinak - mohutného čerpání podzemní vody. V 60. letech vláda razantně zakročila a vodu začala brát z řek Tonegawa, Arakawa a Tamagawa, což jí umožnily nové, kvalitní čističky. Dnes z těchto řek pochází 97 procent veškeré tokijské spotřeby vody. Jen tři procenta obyvatel spoléhají na vlastní studny (a to je řeč o domácnostech; firmy musejí brát vodu z veřejných vodovodů ze zákona). Ejhle, pokles půdy se zastavil.
Kiribati
Republika Kiribati má úplně jiný problém než Švédové. Nejvyšší bod souostroví, na němž leží (na půli cesty mezi Papuou-Novou Guineou a Havajskými ostrovy), je nějakých 85 metrů nad mořskou hladinou, ale nejvíce ze 110 tisíc obyvatel žije na plošších ostrovech, kde každý centimetr výšky znamená metry území. Podle Světové banky může stoupající mořská hladina během padesáti let ostrovy zalít natolik, že se stanou neobyvatelnými.
Do té doby se o neobyvatelnost starají politici. Okolo části ostrova Tarawa nechali postavit zeď, která měla chránit před rozmary oceánu nejen obyvatele, nýbrž i silnici a pod ní vedené inženýrské sítě. Naneštěstí zdi vznikly tak chaoticky, že sílu vln nerozmělňují, nýbrž ji pouze odvádějí na jiná, nechráněná místa. V důsledku toho vznikly větší škody, než kdyby se do stavby vůbec nepouštěli.
Dále čtěte:
Přestali jsme uvažovat selským rozumem, říká ekolog Josef Fanta
V prach se obrátíš. Startovní čárou pro řešení sucha je záchrana půdy
Jak bojovat se suchem? Propojením vodovodů za 22,7 miliardy
