Jako břitva

Za východní hranicí je všechno jinak

Slovenská ekonomika roste třetí rok čtyřprocentním tempem. Ale reálné pracovní příjmy se snižují. Loni o půldruhého, letos se předpokládá o půl procenta. Klesají sociální transfery a rostou nepřímé daně, ale daňový výnos státního rozpočtu zaostává a objem schodku se zvyšuje. Člen výboru Národní rady Slovenské republiky pro finance, rozpočet a měnu Igor Šulaj to vysvětluje tím, že vláda si počíná nekvalifikovaně a nemá dlouhodobou ekonomickou koncepci.
Igor Šulaj je z Banské Bystrice, dlouho pracoval ve zdejší továrně ZŤS, nyní v konkursu. Do parlamentu šel jako daňový a investiční poradce. Sešli jsme se s ním v lobby baru největšího banskobystrického hotelu, socialistického věžáku Lux. Probíhalo tam setkání politických a společenských špiček regionu a Igoru Šulajovi přišel podat ruku banskobystrický hejtman, pak další významný pán, patrně z radnice. Váží si ho tady. Jak by ne. Šulaj je místopředsedou strany SMER a stínovým ministrem financí. Lze si dobře představit, že SMER se bude po příštích volbách podílet na vládě a Igor Šulaj třeba vystřídá „otce“ slovenské daňové reformy Ivana Miloše v klíčovém ministerském křesle.

Tři sazby.

Jak by to dopadlo se slovenskými reformami, kdyby do toho mohl SMER rozhodujícím způsobem mluvit? Možná by bylo všechno jinak. „Odmítáme současné reformy: daňovou, zdravotnictví, sociálního systému,“ říká Igor Šulaj kategoricky. „Je třeba dát pevný základ ekonomice na delší období, o tom měla být diskuse. Výsledky daňové reformy jsme zastihli až v parlamentu. Nejsou založeny na sociálně ekonomických udržitelných důsledcích. Reformy jsou třeba, ale ne, aby tak prudce zasáhly do života prostých lidí jako ty nynější.“
Za „svou“ daňovou oblast Igor Šulaj tvrdí, že místo dnešní jednotné devatenáctiprocentní daně z přidané hodnoty by byly vhodnější tři sazby: deset, patnáct a zhruba dvacet procent. Do nejnižší sazby by spadaly výrobky a služby, které mají sociální povahu - potraviny, léky, dodávky energií. Do prostřední například stavebnictví, které má prorozvojový charakter. Stavební práce pro bydlení by, podobně jako v Česku, měly být zatíženy sníženou sazbou. „Na stavební práce pro bydlení a na dodávky tepla a teplé vody vyjednala vláda v Evropské unii několikaletou možnost zachovat sníženou sazbu DPH,“ upozorňuje Igor Šulaj. „Proč to dojednávala, když se toho nakonec vzdala?“

Nepospíchat.

Podle ekonomů strany SMER může příliš energická snaha plnit maastrichtská kritéria v konečném důsledku zpomalit hospodářský růst. V přechodném období by tudíž bylo možné připustit větší schodky veřejných rozpočtů, aby později bylo snazší plnit konvergenční kritéria. Slovenské ekonomice prý chybějí investiční impulsy. Proto je třeba budovat velké infrastrukturní projekty, které přinesou synergické efekty. Igor Šulaj konkrétně hovoří o dálnici do Banské Bystrice. V tamním kraji je jednadvacetiprocentní nezaměstnanost. Poslanec připomíná situaci v Žilinském kraji, kde dálnici stavějí a nezaměstnanost je tam patnáctiprocentní.
V tomto smyslu by se mohla změnit ekonomická politika Slovenska, pokud by pokračoval současný politický vývoj. Strana SMER Igora Fica by se prala s HZDS o vítězství ve volbách a dost možná, že by spolu sestavovaly příští vládu. Podobnost s názory české sociální demokracie, jejíž hlavní reformátor Bohuslav Sobotka považuje slovenské reformy také za příliš sociálně ostré, je zřejmá. Stejně jako podobnost s názory slovenských odborářů. Jenže levice je rozhádaná a na společném programu se sotva dohodne.

Horký duben.

Než ale dostane SMER příležitost triumfovat, bude buď nutné dva a půl roku počkat do řádných parlamentních voleb, anebo nynější středopravou koalici předčasně svrhnout. Parlamentní cesta je „zarúbaná“. Odchodem poslanců kolem odvolaného ministra obrany Ivana Šimka z Dzurindovy Slovenské demokratické a křesťanské unie a vytvořením nové strany Svobodné fórum sice ztratila koalice v parlamentu politickou většinu, ale jak připomíná Olga Gyárfášová, programová ředitelka nezávislého bratislavského Institutu pro veřejné otázky, zachovala si většinu programovou. Nehledě na to, že i předseda opoziční HZDS Vladimír Mečiar prohlašuje, že v současné době by pro vyjádření nedůvěry vládě nehlasoval.
Na 3. dubna ale prezident Rudolf Schuster vyhlásil společně s prezidentskými volbami i celonárodní referendum. Vyvolala ho masovou petiční akcí Konfederace odborových svazů a bude se v něm odpovídat na otázku, zda je nutné, aby Národní rada SR přijala zákon o zkrácení volebního období, a tedy iniciovala předčasné volby. Pokud bude účast v referendu vyšší než padesát procent, jak požaduje zákon, a pokud budou lidé hlasovat proti vládě („Zhruba dvě třetiny lidí si myslí, že se společnost ubírá nesprávným směrem,“ uvádí Olga Gyárfášová), pak bude na Slovensku brzy horko jako v tropech. Koaliční politici si vykládají ústavu tak, že výsledek referenda není pro parlament závazný, nýbrž pouze doporučující. Ale prezident Konfederace odborových svazů, sociolog Ivan Saktor podotýká: „Nedovedeme si představit, jak by parlament mohl nerespektovat názor více než padesáti procent občanů Slovenské republiky.“ A nevylučuje možnost generální stávky. Jenže vůle Slováků protestovat je patrně mizivá a dosavadní odborářské akce dosáhly účasti maximálně několika tisíc lidí. Kolik by se jich zapojilo do generální stávky, je otázkou.

Komplexní přístup.

Cestovali jsme mezi Banskou Bystricí a Bratislavou, po té silnici, kterou by Igor Šulaj rád viděl jako dálnici. Kritický úsek se nachází mezi Zvolenem a Nitrou a je třeba říct, že aktualizovaný projekt výstavby dálnic a rychlostních silnic v SR, přijatý vládou loni v červnu, počítá s tím, že zde bude do roku 2006 postavena rychlostní komunikace. Zatím je silnice roubená řadou křížů. Nejsou to upomínky na vyhladovělé oběti slovenských reforem, ale na místní řidiče, kteří si s existencí plných čar nedělali těžkou hlavu.
Na Slovensku se žije zostra. Ostré, podle mnohých jako břitva, jsou i reformy. Vládní představitelé zdůrazňují, že je nelze chápat odděleně, jako změny v daních, v sociální politice, na trhu práce, ale jako promyšlený, komplexní soubor kroků, který letos zasáhne i zdravotnictví (ministr Rudolf Zajac má v parlamentu balík zákonů) a vysoké školství. Podle názoru vlády by od příštího akademického roku měly být zavedeny poplatky za studium pohybující se podle druhu školy od tří a půl do dvaadvaceti tisíc slovenských korun ročně. To by společně se silným sociálním a prospěchovým stipendiem mělo vést postupně k tomu, že by vysokou školu mohlo vystudovat o dvě stě procent lidí víc. To jsou ony magické dvě třetiny z těch, kteří údajně mají pro „vysokou“ schopnosti, ale školy na ně nemají kapacitu. Oponenti zase argumentují tím, že vláda vyhání slovenské studenty studovat do Čech. To by měla zaregistrovat i Petra Buzková. Podle mezivládních smluv totiž má mít slovenský student na české vysoké škole stejné podmínky jako student český. Tudíž v Bratislavě za dvacet tisíc, ale v Praze zadarmo. Tedy přesněji za peníze českých daňových poplatníků.

Nepříjemnost.

Komplexnost a promyšlenost reforem má ale své meze. Odborníci označují za nesystémové a improvizované zvýšení spotřebních daní loni v srpnu, po němž zůstala pod minimálními sazbami Evropské unie už jen daň z tabáku. Tato úprava, po níž například cena benzínu i nafty překročila třicet slovenských korun, bývá vydávána za součást daňové reformy. Peter Gonda, makroekonomický analytik Konzervativního institutu M. R. Štefánika, ale upozorňuje, že příčina byla prozaičtější. V průběhu loňského roku se ukázalo, že ministerstvo financí špatně odhadlo příjmy DPH a tím i celkové daňové příjmy. Výpadek činil na konci první pololetí už téměř čtrnáct miliard slovenských korun a bylo třeba hasit.
Inkaso spotřebitelských daní tak sice bylo na konci roku 2003 o necelé dvě miliardy nad plánem, ale výpadek celkových daňových příjmů dosáhl patnácti a půl miliardy, právě kvůli výpadku DPH. Od loňského srpna je spotřební zdanění piva, etylalkoholu, benzínu a nafty na Slovensku o jedenáct až třiašedesát procent vyšší než minimální sazba EU. Nejvyšší rozdíl se týká piva. Spotřební daň na Slovensku činí 50 Sk na jeden hektolitrový stupeň. V Česku nebo v Německu je to, v přepočtu, 35 slovenských korun.
Slovenské sdružení výrobců piva a sladu je názoru, že tento neuvážený krok nahání lidi do osidel výrobců levných kořalek. Pokud je to ale pravda, tak lidé pijí hlavně doma. Slovenské pivnice jsou ve srovnání s Českem prázdné. Dejte si tři piva a posaďte se blízko dveří – okamžitě se stanete pro personál podezřelým. Tak velká útrata není obvyklá a vyplatí se zmizet kvůli ní bez placení. Maloobchodní obrat za loňský rok klesl oproti předloňsku o pět procent, tržby v hotelech a restauracích o devět.

Nejistý výsledek.

Igor Šulaj míní, že se jedná o zřejmý důkaz neúměrnosti loňského zvyšování cen, a klade otázku, zda se ministr financí Ivan Miloš dokáže poučit z chyb. Podle jeho názoru současná jednotná devatenáctiprocentní sazba daně z přidané hodnoty znovu způsobí problémy při naplňování státního rozpočtu kvůli poklesu tržeb. DPH by měla letos zajistit dvaačtyřicet a společně se spotřebními daněmi šedesát procent rozpočtových příjmů, zatímco na obě příjmové daně připadá dohromady jen osmnáct procent. Přes daň z přidané hodnoty tudíž vede cesta ke splnění plánů Ivana Mikloše snížit deficit veřejných rozpočtů z loňských pěti procent na letošní čtyři procenta a v roce 2006 na tři procenta hrubého domácího produktu. Letošní slovenský státní rozpočet počítá s meziročním zvýšením výnosu DPH a spotřebních daní o šestnáct miliard slovenských korun a se snížením inkasa z příjmových daní o dvacet miliard. Pokud by však mělo dojít na Šulajova slova a plánovaného výnosu DPH by opět nebylo dosaženo, byla by to rána pro vládní záměry. Jenže na druhou stranu výpadky v tržbách jsou po zdražení sice obvyklé, ale nikdy ne trvalé, a tak není důvod nevěřit Milošovi, že to má dobře spočítané.
Teoreticky by snížení daní a zjednodušení daňových zákonů mělo vést k oživení podnikatelské aktivity, a tím pádem i k postupnému zvýšení daňového inkasa. Prakticky je to ale velmi nejisté. Okamžité zvýšení výběru příjmových daní by bylo možné očekávat snad jen při existenci velkého objemu šedé, dosud nezdaněné ekonomiky. Olga Gyárgášová hovoří asi o třech stech tisících lidí, kteří se podle odhadů v šedé ekonomice pohybují. To by byla asi desetina práceschopného obyvatelstva. Je přitom otázkou, jak sem započítat Romy, jejich počet odborníci z okruhu Institutu pro veřejné otázky odhadují na 370 tisíc. Slovenský ministr práce, sociálních věcí a rodiny Ľudovít Kaník ale obě čísla odmítá jako spekulativní a pravděpodobně nadsazená. Přesto se zdá, že rozsah šedé ekonomiky je na Slovensku zřetelně vyšší než v Čechách. Například mnoho lidí jezdí pracovat do zahraničí. Prudký pokles nezaměstnanosti po zavedení přísnějšího režimu na úřadech práce je spojován především s tím, že pro tyto lidi už bylo nemožné dostavovat se k přepážce každý týden, a tak se příjmu ze státní kapsy vzdali.

Někdo vydělá, většina ne.

Oficiální vládní materiály hovoří o tom, že celkově jsou pohyby v přímých a nepřímých daních rozpočtově neutrální. Zvýšení životních nákladů vyvolané přesunutím sociálně citlivých položek do devatenáctiprocentní sazby DPH a růstem spotřebních daní i regulovaných cen by díky kompenzačním opatřením nemělo žádnou příjmovou skupinu negativně zasáhnout. Nejvýznamnějším kompenzačním opatřením je pro vyšší příjmové skupiny rovná, devatenáctiprocentní daň z příjmu, pro nižší skupiny všeobecné zvýšení nezdanitelné části základu daně, které pro rok 2004 činí 80 832 Sk. Ministr Kaník sice připouští, že střední vrstva by mohla „zaznamenat i jisté ztráty v rozsahu několika desítek korun“, ale díky zvýšeným dětským přídavkům pro zaměstnané rodiče – až 900 korun na jedno dítě – se podle něj i u těchto skupin dopady překlápějí do plusových čísel.
Opozice a odbory naproti tomu tvrdí, že daňová reforma je vlídná k lidem s vysokými příjmy, ale nemilosrdná k nejnižším a středním příjmovým kategoriím. O opravdové střední třídě, relativně dobře finančně zabezpečené, zatím ale na Slovensku nelze mluvit, uvážíme-li, že pracovní příjmy dvou třetin zaměstnanců jsou pod průměrným hrubým měsíčním příjmem, který za tři čtvrtletí loňského roku činil podle údajů Statistického úřadu SR 13 800 slovenských korun.
Názor o negativním finančním dopadu reforem na většinu obyvatel sdílejí i ekonomové ze soukromé sféry. Institut pro svobodnou společnost například spočítal, že víc než před reformou budou platit všichni daňoví poplatníci s měsíčním příjmem do 21 tisíc korun. Institut pro ekonomické a sociální reformy ve spolupráci s Podnikatelskou aliancí Slovenska spočítal, že daňové zatížení rodiny se dvěma dětmi s hrubým měsíčním příjmem v pásmech od 9540 do 42 459 korun se zvýší asi o dvě procenta společného hrubého měsíčního příjmu manželů. Podle analýzy Konfederace odborových svazů pouze zavedení rovné příjmové daně (bez zohlednění cenových pohybů) ušetří zaměstnanci s průměrným platem měsíčně asi dvaadvacet korun, člověku s platem na úrovni minimální mzdy sto padesát, člověku s padesáti tisíci měsíčně téměř tři a půl tisíce a člověku s měsíčním příjmem sto tisíc korun osm tisíc atd.

Krajní, nebo střední cesta?

Prezident Konfederace odborových svazů Ivo Saktor tvrdí, že odbory mají spočítáno, že vytápění plynem a vaření na plynu v průměrném rodinném domku přijde za rok na pětačtyřicet tisíc, což je při průměrném platu a slovenských cenách neúnosné. Podle něj proto na Slovensku, které je tranzitní plynovodní zemí a plyn je prakticky v každé druhé domácnosti, stále větší počet lidí přestává plynem topit. Igor Šulaj to doplňuje dobrodružným líčením lidí z horehronských „hladových dolin“, kteří s hubeným koníkem, nasazujíce vlastní život, svážejí dřevo z hor, aby v zimě neumrzli.
Tyto historky jsou pochopitelně už hlavně kolorit. Pravda bude někde uprostřed mezi katastrofickými vizemi opozice a chlácholivými slovy koaličních politiků. V každém případě je ale na Slovensku ve všech sférách poměrně rozšířený názor, že země je objektem sociálně-ekonomického experimentu, o němž ani jeho autoři nedokáží s jistotou říci, jak dopadne. Igor Šulaj v této souvislosti mluví o systému A 21 – analytik do 21 let, který vymyslí zákon. Naráží tím na poradce ministra financí Sulíka, který promuje na bratislavské Ekonomické univerzitě a jeho diplomová práce se jmenuje Rovná daň na Slovensku. Tento fakt lze ale hodnotit i tak, že ve svém studiu přirozeně využil poznatky z úřadu, v němž má u čest pracovat.
Mládí lidí, kteří byli zapojeni do prací na reformách, a z toho vyplývající dravost opatření, nesoucích znaky experimentu, ověřování teoretických poznatků, je v činnosti zejména ministerstev financí, práce, sociálních věcí a rodiny a zdravotnictví dobře patrná. K ideálu to má asi daleko. Nabízí se ale otázka, jak daleko má k ideálu česká knedlíková nerozhodnost. Při pozornějším pohledu to vypadá tak, že v české vládě alibisticky sledují dění na Slovensku, převařují tamní poznatky a s určitým časovým odstupem z nich vaří českou střední cestu, která sice nenese velká rizika neúspěchu, ale nehrozí ani úspěchem.

Odmítnutá politika.

Hmatatelného úspěchu už bylo na Slovensku docíleno v nové politice zaměstnanosti. Ta je založena na následující tezi ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny: „Aktivní politika trhu práce a aktivační opatření vůči nezaměstnaným jsou nákladné a jejich efektivnost a účinnost jsou problematické. Státní správa v oblasti sociálních věcí a veřejné služby zaměstnanosti je strukturovaná podle potřeb administrativy, ne podle potřeb občanů a trhu práce. V současné podobě nepředstavuje účinný nástroj řešení sociálních problémů a zajištění vyšší zaměstnanosti.“ Praktickým výrazem rezignace na takzvanou aktivní politiku zaměstnanosti je zpřísnění evidence uchazečů o zaměstnání, motivace nezaměstnaných k přijetí jakéhokoliv, byť i minimálně placeného zaměstnání, liberalizace zákoníku práce.
Ivo Saktor k tomu poznamenává: „Nevytvářejí se nová místa, to je největší problém. Cožpak jde o to, abychom administrativně snížili nezaměstnanost, tím, že donutíme lidi, aby odešli z evidence? Řeknou vám, že se musíte každý týden hlásit na úřadu práce, a vy to tam máte čtyřiadvacet kilometrů. A když něco nabídnou, tak všichni místní podnikatelé vás vezmou jen na minimální mzdu (5570 Sk měsíčně nebo 32 korun na hodinu – poznámka týdeníku EURO). Úřad práce řekne - jste vyučený? Ne, nejsem vyučený, přednášel jsem ekonomii, jsem inženýr CSc. Tak běžte na pilu, nabízejí vám místo za katrem. Když jste ten inženýr, dostanete šest tisíc čtyři sta. Řeknete: já za katrem dělat nebudu, protože mám dvě vysoké školy. Přijdete na úřad práce a dají vám 1500 korun. Subjektivní důvody. Na shledanou.“

Nic proti Romům.

Ministr práce, sociálních věcí a rodiny Ľudovít Kaník ale nepovažuje tento příklad za typický a odmítá také, že by šlo pouze o administrativní jev, případně zahnání lidí do šedé ekonomiky. Podle něj prostě lidé dostali možnost volby: „Část legalizovala svou dosud ,černou´ práci a stala se už ne nezaměstnanými. Část pravděpodobně dál zůstala v šedé ekonomice, ale nadále nezatěžuje sociální systém.“ Ministr dodává, že letošní snížení sociálních dávek je ještě systémovější a hlubší změna než ta, která proběhla loni.
„Znamená restrikci jen vůči těm, kteří nebudou pracovat a ani se nebudou jiným způsobem aktivizovat. Tím například myslíme, že každý může k základní sociální dávce získat příplatek 1000 korun, pokud se zapojí do menších obecních prací, půjde se vzdělávat, rekvalifikovat. Ochranný příspěvek, také tisíc korun, je pro ty, kteří se nebudou moci z objektivních příčin zapojit – staří občané, lidé ve špatném zdravotním stavu. Pokud využijí tuto možnost, jejich příjem se radikálně nesníží, naopak u některých skupin může být vyšší než předcházející sociální příjem. Pokud si alespoň jeden rodič z rodiny najde práci, třeba za minimální mzdu, přes systém rodinných přídavků a daňových bonusů získá víc než při předcházejícím systému,“ uvádí ministr.
Kategoricky samozřejmě odmítá i otázku, zda restriktivní opatření v sociální oblasti nejsou namířena především proti Romům. Jejich značná část evidentně zneužívá sociální systém a pro slovenskou vládu by bylo nejlevnější cestou, jak vyřešit palčivou romskou otázku, dostat větší počet romských rodin ze země. Martina Jurásková a Martina Kriglerová z Institutu pro veřejné otázky v této souvislosti tvrdí, že většina Romů se každodenně potýká s uzavřeností trhu práce a bariérami nesouvisejícími s jejich reálnou ochotou pracovat. „Mimoto je jejich nezaměstnanost především dlouhodobou nezaměstnaností spojenou se ztrátou pracovních návyků, která se generačně reprodukuje. Vzhledem k nízkému vzdělání je velká část této skupiny prakticky nezaměstnatelná. V této situaci jsou proto některá opatření neúčelná a v konečném důsledku jen snižují už tak nízký příjem romských rodin.“

Slovenský penzijní model.

Přes všechny výhrady má ale slovenská vláda v ruce reálné číslo, které říká, že během tří čtvrtletí loňského roku se nezaměstnanost v zemi snížila z bezmála osmnácti na čtrnáct procent a na této úrovni se zatím udržuje. Z evidence nezaměstnaných v té době zmizelo asi sto tisíc lidí (pokles průměrného počtu nezaměstnaných z 509 na 407 tisíc). Zřetelný pokrok zaznamenalo Slovensko také v řešení důchodové otázky. Od letošního roku se uskutečňuje penzijní reforma, zatímco v Česku setrvává ve fázi politických diskusí. Na rozdíl od plánů české vlády bude druhý, kapitalizační pilíř na Slovensku povinný. První pilíř se fakticky rozdělí na starý průběžný systém pro lidi, kteří se nestihnou zapojit do reformovaných struktur, a na nový systém, kde budou už důchody vyměřovány podle výše odvedené částky a počtu odpracovaných let. Povinná hranice odchodu do důchodu v tomto případě zmizí, lidé, kteří se rozhodnou pracovat do vyššího věku, budou finančně stimulováni. Průběžný pilíř na Slovensku silně připomíná Špidlův „švédský model“, nicméně je doplněn povinným spořením ve výši deseti procent hrubé mzdy. Fondy, u nichž by měli Slováci povinně spořit, však ještě neexistují. Systém má fungovat od počátku příštího roku a nyní jsou teprve připravena pravidla pro vydávání licencí. Vláda zde může získat politické body. Záleží na tom, zda Slováci uvěří v bezpečnost svých úspor u nově vzniklých institucí.
Ale ani povinný pilíř nemá s českými návrhy vše společné. Například nepočítá s ničím, jako je minimální důchod. Kolik kdo do systému přispěje, tolik z něj dostane zcela přesně podle pojistné matematiky. Ministr financí Mikloš tvrdí, že důchodové pojištění je pojistný systém, který se nemá používat jako nástroj sociální politiky. Velkou řádku důchodců čeká proto život na sociálních dávkách, případně nutnost pracovat mnohem déle, než je nutné doposud. Každopádně však jde o systém, který kombinací švýcarských a chilských postupů směřuje na rozdíl od systému českého k dlouhodobě stabilnímu hospodaření a bude odolný proti nepříznivému demografickému vývoji.
Z dosavadních privatizací si vláda na přechod k novému důchodovému systému odložila šedesát pět miliard korun. Ľudovít Kaník ale tvrdí, že „podle všeobecné politické vůle“ prý toto číslo není konečné. Tvrdí, že transformační náklady, rozložené na zhruba čtyřicet let, jsou udržitelné: „Zhruba deset let lze těmito 65 miliardami plus přebytky, které se budou vytvářet v Sociální pojišťovně, krýt tranzit. Potom při předpokládaném růstu ekonomiky nebude problém vykrývat další potřeby.“

Autovelmoc

Je zřejmé, že během deseti let od rozpadu federace se Slovensko vydalo vlastní cestou. Má svoje starosti a potřeby, někdy podobné, ale často zcela rozdílné od českých. Zajímavé je, že na české i západoevropské poměry šíleně odvážná cesta směrem ke zvýšení konkurenceschopnosti je na samotném Slovensku posuzována poměrně skepticky. „Vládní návrh státního rozpočtu na rok 2004 a daňová ,reforma´ jsou příkladem nevyužití neopakovatelné příležitosti, například k celkovému snížení daňového zatížení obyvatel a firem. V podmínkách Slovenska totiž může sílit vliv bariér politického charakteru, vliv různých zájmových skupin včetně odborů a vliv limitů v rámci EU,“ tvrdí analytik Peter Gonda. „Potvrzuje se, že dlouhodobě se kumulující problémy ve veřejných financích na Slovensku nebude možné podstatněji vyřešit v krátkém čase,“ dodává.
Pro pozorovatele zvenčí vypadá situace o dost optimističtěji. Země je mimořádně atraktivní pro zahraniční investory, a jestli se potvrdí zprávy, že jihokorejská automobilka Hyunday postaví svou novou továrnu u Žiliny, stane se Slovensko největším producentem automobilů v Evropě, samozřejmě přepočteno na hlavu. Zároveň přicházejí i další investoři. Rozšiřují se také aktivity starších investorů. Například belgická společnost Punch International v Náměsťově pomohla snížit nezaměstnanost v okrese během posledních tří let z téměř šestnácti procent na devět.
Lze očekávat, že příchod zahraničních firem způsobí mzdový růst. Prostor je velký. Zatímco produktivita je ve srovnání s Českou republikou nižší o deset až patnáct procent, mzdy zaostávají minimálně o třicet procent. Možná by už dnes odbory pomohly svým členům spíše tvrdším vyjednáváním o mzdách než organizováním protivládního referenda. Vzhledem k tomu, že letos fakticky končí deregulace a daňové změny, měla by inflace v příštím roce výrazně poklesnout. Lze proto očekávat, že mzdy začnou růst solidním tempem i v reálném vyjádření.

Domácí ===== zabijačka. =====

Zvláštní kapitolou jsou vztahy uvnitř vládní koalice, které jsou velmi napjaté. Ministři na sebe dokonce podávají trestní oznámení, nicméně postup při schvalování reformních zákonů je důsledně jednotný. Ostře se střetávají zejména politici křesťanského KDH s liberály z ANO, což je strana kolem bývalého šéfa televize Markíza Pavola Ruska. KDH vyvolalo konflikt kolem potratového zákona a prosadilo náboženství jako povinně volitelný předmět ve školách
Strana premiéra Mikuláše Dzurindy SDKÚ se loni rozštěpila, když z ní odešel odvolaný ministr obrany Ivan Šimko a několik dalších poslanců. Vláda tím ztratila většinu ve Slovenské národní radě. Na počátku této vážné krize bylo prohlášení premiéra Dzurindy, že existuje „istá skupinka“, která má zájem destabilizovat zemi vyvoláváním různých skandálů. Členy této skupinky měli být podle dalších zdrojů novináři, podnikatelé, ale i šéf slovenského NBÚ Ján Mojžiš. Toho vláda odvolala a ministr obrany Šimko, který s títmo krokem nesouhlasil, padl o pár dní později. Skandál se skupinkou stál Dzurindu sympatie části slovenských elit, které jinak jeho reformní kurs silně podporovaly. Veřejnost momentálně politickým strukturám důvěřuje zcela minimálně. Podle průzkumů má vláda důvěru sedmnácti a Národní rada devatenácti procent občanů.