Stahování vojáků z Iráku probíhá hladce. Američané se navíc těší na snižování nákladů.
Spojené státy definitivně stáhnou vojenské jednotky z Iráku do konce tohoto roku. Oznámil to prezident Barack Obama s tím, že američtí vojáci, takzvaní GIs, odcházejí ze země po necelých devíti letech se vztyčenou hlavou. Možná, ale také s mírnou pachutí sporu mezi Washingtonem a Bagdádem. Není žádným tajemstvím, že Iráčané chtěli, aby zůstalo asi pět tisíc instruktorů. Jenže Washington pro ně žádal imunitu před iráckými soudy a na to nebyla vláda premiéra Núrího Málikího ochotna přistoupit.
Pentagon teď musí zvládnout za nějakých devět týdnů nejenom přesunout desítky tisíc mužů a žen v uniformě přes půl zeměkoule, ale také pro ně najít uplatnění. Na první pohled se to může zdát příliš velké logistické i ekonomické sousto i pro tak mamutí instituci, jakou je Pentagon. Pro názornost: jde o přesun dvou skoro kompletních českých armád. Ale americké ozbrojené síly se pohybují přece jenom v jiných dimenzích a na podobné operace jsou dobře vycvičené a zvyklé.
Ve všech složkách amerických ozbrojených sil slouží v uniformě asi 1,5 milionu vojáků. V době, kdy prezident Obama oznamoval své rozhodnutí, jich v Iráku bylo 39 tisíc. Tohle číslo se přitom snižuje každým dnem s tím, jak se postupně další a další vracejí zpátky do USA. To znamená, že v Iráku jsou už jen dvě až tři procenta amerických vojáků, což pro Pentagon není nijak nezvládnutelný počet.
Logisticky ověřeno
V době maximálního navýšení jednotek v roce 2008 měli Američané v Iráku asi 165 tisíc vojáků a jejich počet se začal výrazně snižovat už po nástupu Baracka Obamy do funkce. Šlo o stahování plánované ještě za prezidenta Bushe, takže by k němu s největší prevděpodobností došlo bez ohledu na to, kdo by seděl v Bílém domě. Za poslední tři roky tedy Američané přesunuli z Iráku zpátky do Spojených států přes 125 tisíc příslušníků ozbrojených sil. Převézt domů dalších pár desítek tisíc tak není žádný gigantický úkol.
Typická doba nasazení nějaké jednotky v Iráku byla jeden rok, i když někteří specialisté měli kratší turnusy, štábní síly a velitelé zůstávali naopak déle. Různé jednotky se měnily v různé době. Nebylo to tak, že by se najednou třeba na začátku kalendářního roku vyměnila podstatná část amerického kontingentu. Jinými slovy, mezi Irákem a Spojenými státy prakticky neustále od roku 2003 cestovaly tisíce vojáků – jedni tam a druzí zpátky. Při redukci jejich počtu se jednoduše zastaví přísun čerstvých jednotek a nechá se „doběhnout“ turnus těch stávajících, případně se jim zkrátí. Pak jde jen o to, zlikvidovat základny nebo je předat domácí vládě, v tomhle případě irácké.
Pro Američany to není nic nového pod sluncem, říká Michael O’Hanlon, odborník na otázky obrany a zahraniční politiky washingtonského think-tanku Brookings Institution: „Redukovat počty základen a jejich personál jsme se naučili už po skončení studené války. Zvládli jsme to v devadesátých letech úplně hladce a jenom minimum vojáků tenkrát muselo opustit armádu nedobrovolně. Drtivá většina z nich prostě odešla z aktivní služby podle plánu, když jim skončila aktivní služba nebo šli do důchodu. A na místo nich se už nepřijímali noví rekruti.“
Řeč je přitom o redukci vojenského personálu v mnohonásobně vyšším měřítku. Jestliže v roce 1989 měly americké ozbrojené síly 2,1 milionu příslušníků v aktivní službě, v roce 1999 už jich bylo o třetinu méně. Každý rok v tom období odešlo do civilu v průměru 70 tisíc vojáků.
Veteránů nepřibude
Drtivá většina z Američanů, kteří se teď vracejí a budou do konce roku vracet z Iráku, zůstane v armádě. Do civilu jich půjde jen asi šest až sedm tisíc, a to v 300milionové zemi s HDP 14,5 bilionu dolarů opravdu není nijak významné číslo.
To neznamená, že by se mnoho veteránů po odchodu z armády nepotýkalo s vážnými problémy. Přes 75 tisíc z nich jsou (podle údajů ministerstva pro záležitosti veteránů) bezdomovci – tvoří tak asi čtvrtinu veškeré americké populace bez střechy nad hlavou. Faktem však je, že podstatnou část z toho tvoří muži, kteří prošli Vietnamem, korejskou, nebo dokonce druhou světovou válkou. Navíc se jejich počet daří úspěšně snižovat – ještě v roce 2009 bylo takových případů přes 130 tisíc.
Média čas od času přinášejí smutné příběhy veteránů, kteří se nedokázali vyrovnat s návratem do civilu, a je pravda, že se u nich alkoholismus, drogová závislost nebo mentální problémy vyskytují mnohem častěji, než je běžné u zbytku populace. Na druhou stranu se ale péče o veterány postupně zlepšuje, a projevuje se to mimo jiné i na tom, jak se jim daří najít práci. Americké ministerstvo práce nedávno publikovalo studii, podle níž nezaměstnaností netrpí veteráni o nic víc než Američané, kteří uniformu nikdy nenosili. Dokonce jsou na tom v některých věkových skupinách lépe.
V každém případě je ve Spojených státech celkem přes 22 milionů veteránů ze všech období včetně 2. světové války a po ní. Lakonicky řečeno, pár dalších tisícovek z Iráku jejich počet nijak dramaticky nezmění.
Rozpočtové benefity
Pro Pentagon je v téhle době asi nejpodstatnější, že stažení z Iráku přinese úspory. Rozpočet ministerstva obrany po teroristických útocích z 11. září 2001 neustále rostl a v roce 2012 má dosáhnout víc než 700 miliard dolarů. To znamená, že sice neporoste tak rychle jako dřív, přesto se dál zvýší. Jenže v době rekordního zadlužování je už další růst ekonomicky i politicky neudržitelný. Před rokem vyhlásil tehdejší ministr obrany Robert Gates program, který má do roku 2015 ušetřit 100 miliard dolarů.
Množství prostředků, které nasazení v Iráku americké ministerstvo obrany stálo, se už snižuje. Odpovídá tomu, jak se redukoval počet vojáků v zemi. V letech 2007 až 2008 stálo válčení v Iráku přes 150 miliard dolarů ročně, letos už „jen“ 50 miliard. Přesné náklady se podle odborníků dají vyčíslit až se zpožděním po nějaké době. Christopher Preble, jeden z autorů knihy Odchod z Iráku a viceprezident konzervativního think-tanku Cato Institute, odhaduje, že stažením vojáků ušetří americká armáda 40 až 60 miliard ročně. A to samozřejmě není vůbec zanedbatelná částka.
Velkou radost naopak asi nemají vojenští dodavatelé. Konflikty v Iráku i v Afghánistánu jich živí doslova armádu. Přesný počet jejich zaměstnanců není sice známý, ale odhaduje se, že jenom v Iráku jich bylo asi 60 tisíc. Někteří se o práci bát nemusejí: američtí diplomaté a civilní pracovníci v Iráku zůstávají a budou dál potřebovat ochranu, kterou jim zajišťují soukromé bezpečnostní agentury. Podstatná část armádních dodavatelů nejrůznějších služeb od převozu pohonných hmot po kuchyně ale pochopitelně končí spolu s vojáky.
Čas na odpočinek
Jenže (a to je rozhodující) na nářek dodavatelů nebude nikdo hledět. Jde hlavně o ozbrojené síly a pro ty znamená konec operací v Iráku značnou úlevu. Christopher Preble z Cato Institutu zdůrazňuje, že vojáci byli v posledních letech často přetěžováni. Teď se významně sníží takzvané „operační tempo“, které určuje poměr doby strávené doma v Americe a délky nasazení ve válečné zóně. Jednotky budou mít víc času na odpočinek, výcvik a doplnění výzbroje a výstroje. Především pro Afghánistán tak budou lépe připravené a výkonnější.
Pro americké ministerstvo obrany tedy nepředstavuje stažení z Iráku vážný logistický ani personální problém. Naopak. A ekonomicky pomůže Pentagonu, aby se soustředil na Afghánistán a jiné citlivé body planety, které si Američané hlídají, jako je třeba Korejský poloostrov. Největší obavy proto nebudí ani tak budoucí osud iráckých veteránů doma ve Spojených státech jako spíše možnost, že by se situace v Iráku mohla po jejich odchodu znovu prudce zhoršit.
