Je to mašinerie. Je to diktatura. Hrajeme dál. Říká evropsky ceněný skladatel a kytarista
- Rocker, ale světového úspěchu dosáhl symfonickou hudbou.
- Rocker, ale komponoval pro establishment NATO.
- Rocker, ale momentálně shání hrobku.
Před časem jste začali s Pražským výběrem intenzivně vystupovat. Koncertovali jste i v Americe - jak vás přijala? Hráli jsme v prostředí, které neznáme, a tak jsme vlastně začínali jak se říká od startovní čáry. Měli jsme sice jen čtyři koncerty, a i když některé jako třeba v Los Angeles navštívili hlavně Čechoameričané, myslím, že nás přijali pozitivně. Dokonce v klubu Knitting Factory v New Yorku, kde hráli také Plastici a na který přišli převážně Američané, bylo úplně našlapáno. Nejpikantnější koncert jsme ale odehráli v Miami, a to na podporu kubánských disidentů. Spoluorganizovala ho česká ambasáda v čele s ambasadorem Martinem Paloušem a šlo hlavně o to, vykřiknout do světa: Pozor, totalita ve světě ještě neskončila. Koncert měl výjimečnou atmosféru. Samozřejmě ho navštívili hlavně Kubánci, a i když jsme pro ně možná byli se svými disharmoniemi těžko stravitelní, přesto nám na konci aplaudovala tisícovka lidí vestoje. Asi vycítili ten náš hrozivý zážitek s komunismem a jistý vzdor. Naše temná hudba možná evokovala emoce, které ti lidé prožívají, když myslí na své příbuzné a spoluobčany, kteří jsou tam někde zavření v kriminálech. Byli jsme hodně dojatí, my se totiž zase až tak jako disidenti Havlova typu necítíme být. Celou tu akci pak pomocí satelitů vpašovali jako pirátské vysílání do kubánských domácností.
Máte plány vydat v Americe třeba desku? Rádi bychom nějaký bližší kontakt s Amerikou navázali, buďme ale střízliví: zase až tak moc je nějaká kapela odněkud z Prahy nezajímá. Je to trochu nedobytný svět a namlouvat si, že se dostaneme do nějakého širšího povědomí, by bylo naprosto nereálné. Tam hrají zástupy špičkových kapel a interpretů snad v každém klubu a nikdo o nich neví. Americký hudební trh je přehlcený a dokonale uzavřený. Nikoho zvenku zkrátka moc nepotřebují. Navíc rozhoduje i jazyková bariéra.
Měl by někdo ze zdejší hudební scény šanci se v Americe uchytit? Snad pokud by představoval nějakou anomálii. I když hudba Výběru zase až tak běžná a lehce zařaditelná není, mám dojem, že v Americe může maximálně uspět někdo jako Leningradští kovbojové se svou šaškovskou velkoshow. Snad větší šance je na alternativní scéně a například Iva Bittová ji má opravdu velkou: vystupovala už přece v Carnegie Hall a do budoucna by to pro ni mohlo být zajímavé.
Návštěva Ameriky zůstává ještě dosud pro mnoho Čechů opravdovým zážitkem. Jak se vlastně země jazzu a blues líbila vám? V Americe jsem byl už potřetí, ale pro mě zase až tak přitažlivá není: pro mě jako hudebníka představuje ideální zemi Anglie. Já totiž vyrůstal na anglickém big beatu. Co se týče Ameriky, daleko intenzivněji než americkou rockovou hudbu cítím jazz, jako třeba Milese Davise či „vážného“ minimalistu Phila Glasse. I když někteří rockeři Ameriku doslova symbolizují: skupina Doors byla naprosto unikátní nejen hudbou, ale i svými texty, pak samozřejmě Hendrix, Zappa a černí bluesmani. Dnes stojí za zmínku třeba Nirvana. Progresivní rock, to je však hlavně Anglie, tam se zkrátka zrodil. Jinak je mi Amerika svým přístupem k životu vzdálená. Já za ideální zemi považuji Holandsko, v té zemi cítím jakousi přirozenou svobodu a lidskost. Nicméně jsem svůj odmítavý názor na Ameriku trochu poopravil, začala mi být sympatičtější, a to po návštěvě New Yorku. To je úžasné město.
Co vám na Americe vadí? Začíná to už na letišti: ten strašný dozor a skoro až ponižování při kontrolách, kdy vás svléknou téměř do naha. Samozřejmě mají strach z terorismu, přesto je to pro mě těžko stravitelné. Ptám se, proč tato situace musela vůbec vzniknout. Cítím v té zemi totiž řadu rozporů: na jednu stranu takřka bezbřehá svoboda, na druhou stranu téměř policejní stát, na jedné straně přepych, na druhé chudinská ghetta, kam se člověk pomalu bojí vstoupit. Nelíbí se mi také to americké vnucování vlastní vize demokracie okolnímu světu. Vystupují z pozice mocné a velké země, která když si zamane, nemusí nikoho respektovat. Někdy to působí dokonce jako vyřizování osobních účtů. Přiznávám se ale, že je to asi hodně složitá otázka a rozhodně nechci proti Americe nějak brojit. Několikrát přece zásadně pomohla Evropě. Záleží asi, kdo je právě v Americe u vesla, a já George Bushe zrovna nemusím. Kdyby dnes žil Jim Morrison nebo Frank Zappa, myslím, že by o něčem takovém zpívali.
Kriticky se vyjadřujete o americkém politickém angažmá ve světě. Pro zasedání NATO v Praze jste ale složil slavnostní hudbu. Jak to jde dohromady? Především mě oslovil prezident Václav Havel, kterého si hluboce vážím a bylo mi ctí mu vyhovět. Ale i tak jsem přemýšlel, že to odmítnu: vždyť jsem odchovanec generace, která zpívala „zahoďte pušky a vezměte do rukou kytary“. Představa, že budu skládat hudbu pro summit vojenského paktu, i když jeho cíle můžou být humánní, se mi příčila. Pak jsem si ale uvědomil, že mě oslovil výjimečný člověk a takových kdyby bylo v politice víc, tak se z politiky může stát něco, čeho si lidé budou opravdu vážit. Proto jsem do toho šel.
Jak to vlastně probíhalo? Prožil jsem si čtyřměsíční peklo. Moji hudbu si přece neobjednal jen tak někdo. To byl úkol hlavy státu, prostě na nejvyšší úrovni. Zakončit slavnostní zasedání s desítkami světových politiků v publiku není až taková legrace. Šlo o patnáct minut hudby a Václav Havel si přál, aby to byla taková koláž s fragmenty slavných melodií opěvujících svobodu, které bych vkomponoval do své hudby. Měl jsem použít Beethovenovu Ódu na radost, tradicionál Oh Freedom, Marseillaisu, Lennonovu Power To The People a Mou vlast od Bedřicha Smetany. A k tomu pět minut svých motivů, slavnostní fanfáry a závěr. No, zkombinovat všechno dohromady, aby to mělo hlavu a patu, byl dost obtížný úkol. Měl jsem zrovna zaplacenou dovolenou v Řecku a řeknu vám, že jsem se tam doopravdy pěkně zapotil. Poslouchal jsem totiž Beethovena a Smetanu a říkal si, jakou já můžu mít drzost sahat do jejich hudby a nějak je předělávat. Nakonec jsem k tomu propojení našel klíč a kompozici vystavěl. Pracovní demo nahrávka se Václavu Havlovi líbila. To byl první kámen, který mi spadl ze srdce. V živém provedení pak stálo na pódiu sto třicet účinkujících včetně sólistů, dětského sboru, hudby hradní stráže, velkého orchestru a rockové kapely.
Jak se vaše hudba „válečníkům“ z NATO líbila? Nevím, ale asi koukali. Zvlášť francouzský prezident Jacques Chirac. Marseillaisu jsem totiž pojal mírně ironicky. Je to přece jen trochu „krvelačná“ píseň a slyšel jsem, že ho Václav Havel raději na mou interpretaci diplomaticky připravoval. Nakonec se mu to prý líbilo. Hlavně jsem ale splnil prezidentovo přání, aby to byla hudba, kterou na zasedání NATO dosud nikdo neslyšel: Václav Havel prý nikdy světové státníky tak odvázané neviděl. Nakonec totiž nadšeně pískali a dupali. No, byla to legrace a obrovská úleva - vždyť šlo o prestiž České republiky.
Co realizace takové zakázky prakticky znamená? Měsíc jsem skládal, potom dva měsíce dělal detailní aranžmá a orchestraci. A pak už jen šlo o to zorganizovat sto třiceti lidem život, aby se dílko mohlo nazkoušet. To ale tak velká potíž nebyla, vždyť to byli většinou mí kamarádi a orchestr se dá normálně najmout. Největší drama ale prožil producent Václav Marhoul. Všech sto třicet lidí totiž muselo projít bezpečnostní prověrkou snad až do pátého kolena. Nejdříve českými úřady, po nich následovali ještě přísnější Američané. Trvalo to asi měsíc a půl.
Proč jste se neangažoval v politice jako váš kolega Michael Kocáb? Mě politika neláká. Na rozdíl ode mě má v sobě Michael zkrátka jisté předpoklady: je to frontman a na politiku má asi talent. Jeho totiž baví věci řešit a rozhodovat o nich. Já tyto ambice nemám, mě ten „pouhý“ kumštýřský pohled na svět vyhovuje. Michael ho má jistě také, ale k politice ho to táhne mocnou silou.
První manažer Rolling Stones a guru nezávislé britské rockové scény šedesátých let Giorgio Gomelski kdysi prohlásil, že rebelský náboj a nebezpečí rock and rollu skončilo ve chvíli, kdy se sdělovací prostředky vymkly určité skupině vyvolených a staly se všeobecně dostupné. Jaký má tedy dnes vlastně rock and roll obsah? Myslím, že je to obecnější problém nejen rock and rollu, ale i životního postoje vůbec. Je zkrátka jiná doba a dnešní mladí lidé vnímají hudbu jakoby „rychleji“, víc jako kulisu. Jsou hudbou doslova zahlceni, navíc jim dnešní doba nedává moc šancí se zastavit a nad hudbou se zamyslet. Popová muzika se na člověka valí snad úplně odevšad. Hudba dnes také představuje byznys, dají se jí vydělat opravdu velké peníze. A aby se zrovna ta vaše prodala, musíte dělat různé ústupky, tedy vyhovět určitému vkusu. Obkreslujete tím zavedený model: rychle vydělat peníze a stát se slavným. Myslím, že původní rock byl rozhodně upřímnějším „výkřikem do vesmíru“: zkrátka nebyl tak zmanipulovaný showbyznysem.
Vy také patříte k rock and rollové generaci šedesátých let, jak se v tak změněném světě orientujete vy? Okolo nás jsou pořád témata, se kterými se člověk může identifikovat a na která nemůže nereagovat. Jestli jsme dřív s Výběrem vystupovali proti komunistické totalitě, tak dnes cítím jako velké téma celý ten svět byznysu. Je to doslova mašinerie: společnost doslova ovládaná penězi a honbou za nimi, a navíc nám svůj vkus nemilosrdně diktují velké finanční korporace.
Vy ale také vyrábíte hudbu pro peníze. Ano, ale to se týká přece nás všech: máme rodiny a musíme se živit. Přesto se ale snažím nějakým způsobem nezblbnout. Samozřejmě mimo aktivity, jako je Výběr či uskupení BSP, dělám scénickou hudbu, kterou se živím. Jenže ji nedělám jen pro peníze, ona mě také baví. Vyrábím sice jen pouhé emoce a nálady, ale jsem úplně svobodný: ve scénické hudbě si můžete dělat, opravdu co chcete. Když jsem například skládal hudbu k baletu Malý princ, byl to nádherný výlet do světa fantazie. Měl jsem k tomu ale také úžasné prostředky: celý symfonický orchestr a anglického dirigenta.
Jaká je zkušenost rockového hudebníka s tak velkým tělesem úplně odlišných nástrojů, než jsou syntetizátory či zkreslená kytara a bubny? Zkušenost s vážnou hudbou mám už od čtrnácti let: čtyři roky jsem totiž hrál klasickou hudbu na akustickou kytaru. A protože jsem dost intenzivně cvičil, uměl jsem nakonec zahrát řadu skladeb světového repertoáru. I později jsem ale vedle rocku občas poslouchal vážnou hudbu, už tehdy jsem žil jakoby ve dvou světech.
Jakou vážnou hudbu rád posloucháte? Osobně mám rád hudbu Bohuslava Martinů a Dmitrije Šostakoviče. Zabýval jsem se ale také novátory jako čtvrttónovou hudbou Aloise Háby či Arnolda Schönberga, měl jsem i minimalistické období s Philem Glassem. V současné době je ale ve vážné hudbě cítit absence velkých skladatelských jmen, a proto tak trochu přešlapuje na místě. A tak nás většinou obklopuje přihlouplý pop, jehož kombinace melodií a harmonií jsou už totálně omleté a vypsané. Lidé si vlivem médií na kolovrátky primitivních a vyčpělých melodií nakonec zvykli: jakoby najednou nejsou schopni přijmout nějaké to vybočení a větší hloubku. Proto vlastně také vznikají ty různé alternativní světy.
Našel byste mezi současnými skladateli české moderní vážné hudby někoho vám blízkého? I u nás se hudebníci snaží a zajímavé věci, jako je třeba orchestr Agon, existují. Jenže ten jejich svět je nesdílný a uzavřený do sebe. Jako by měli problém svou hudbu lidem přiblížit, anebo naopak posluchači nejsou schopni jejich komplikovanou hudbu pochopit. Proto koncerty moderní vážné hudby zejí skoro prázdnotou a její tvůrci jsou mnohdy zahořklí. Když totiž vydají CD, tak se ho prodá dvě stě kusů a nikdo o něm neví. Na jejich třeba jediný koncert za rok pak přijde třeba jen stovka známých a skalních příznivců. To není příliš povzbuzující.
Kdo je u nás podle vás zajímavý v rockové sféře? Že by mě něco v poslední době srazilo ze židle, tak to asi ne, ale líbila se mi Lucie, Buty, Pluto bubeníka Pavla Fajta a v současnosti kapela Krucipüsk. Z žen mě asi nejvíc oslovila Monika Načeva. Je to opravdu zajímavá bytůstka, která dozrála ve skutečnou osobnost a ve světě elektronické hudby se zajímavě orientuje. Jinak mi na naší scéně vadí málo originality a velké množství nevýrazných skupin.
Hrál jste na akustickou kytaru vážnou hudbu, co to je za zážitek hrát na kytaru elektrickou? Uhodit do elektrické kytary je něco jako výboj, jako když startuje boeing. To se nedá ani popsat. Když totiž držíte kytaru za „pačesy“, za sebou cítíte ten mohutný tlak a slyšíte ten hutný, burácivý zvuk, letíte jako vesmírná loď. Otevřou se vám brány nebeské. Hudba tak získává další dimenzi. Akustickou kytaru mám rád, ale elektrika - to je fenomén.
Kdo byl vaším kytarovým vzorem? Nikdy jsem hru na ni nestudoval, nikdy jsem se nesnažil někoho kopírovat. Nechával jsem se ovlivňovat jenom poslechem, třeba trubkou Milese Davise. Mě spíš ovlivnili hráči na jiné nástroje, snad až na Jimiho Page z Led Zeppelin či Roberta Frippa z King Crimson. Jinak jsem šel vlastní cestou. Když totiž chcete mít vlastní styl, musíte být něco jako autista. A právě proto je pro mě tím nejsvobodnějším uskupením Výběr. Tam si totiž můžu dělat, co chci. Můžu klouzat po těch nejdivnějších harmoniích, co člověka napadnou, a když hraji sólo, tak ne jako nějakou technickou kreaci, ale jako opravdový výlet mezi zvuky a podivné tóny.
Máte rád tvrdou, razantní hudbu, ale co takoví Beatles? Ty jsem samozřejmě poslouchal celé dětství, podle mě dosáhli v popu něčeho takového jako Mozart v klasice. Určitě vstoupí do dějin, jejich písně jsou výjimečné. Každá druhá je nejen hitem, ale zároveň i úžasnou kompozicí s neotřelými nápady a košatými melodiemi. Třeba takzvané bílé dvojalbum, to je jedna z nejzajímavějších desek, které jsem kdy slyšel a které kdo udělal. Beatles dodnes nikdo nepřekonal, a to už nějaký ten rok uplynul se vším tím obrovským vývojem. Díky nim vlastně člověk začal dělat hudbu, byli neuvěřitelně podnětní. Když si vzpomenu na desky jako Help či Sgt. Pepper‘s Lonely Hearst Club Band, tak u těch jsem jako kluk opravdu snil.
Žijete s celou rodinou na statku nedaleko Prahy, kde máte i studio. Jaký život vedete? Jak vypadá váš pracovní den? Začínám pracovat v sedm hodin ráno a pokračuju třeba i do jedenácti do večera. Mě ale do práce nikdo nenutí, mě to prostě baví. Jsem existenčně zajištěný člověk, mám práci, děti, vnoučata. Vlastně bych mohl své stárnutí strávit spokojeným posedáváním na zahrádce, mě to ale táhne k muzice. Když se můžu zavřít ve studiu a dvanáct hodin tvořit nebo lítat po pódiích jako tarantule, jsem šťastný. To je pro mě životní naplnění. A pak si jdu teprve v klidu hrát s vnoučkem. Opačně bych asi zešílel.
Váš syn je rockovým hudebníkem. Prožívá hudbu stejně jako vy v jeho letech? Je to hodně podobné, také se stále s něčím pere. Hraje totiž náročnější hudbu, na kterou komerční vydavatelství kašlou. U mladých lidí má ale renomé a myslím, že je to zajímavá hudba jakoby vyšitá do moderního anglického klubu. V hledání témat, o čem zpívat, to ale mají těžší. Dnešní mladí už nemají tak zjevného nepřítele, jakého jsme měli my takřka za každým rohem. Neříkám, že by hudba měla mít nějakého nepřítele, faktem ale je, že určitý vzdor ke hřmotné rockové kapele patří. Za tím třeskem vždycky vězel pocit, že vám něco vadí. Jistě, jsou proti globalizaci či proti rasismu, ale když posloucháte jejich texty, jako by se ten osten vytrácel. Oni svůj životní pocit sice teprve šifrují, ale na rozdíl od nás znají už jen svobodu. A snad už si tolik zoufat nepotřebují. I když kdo ví: viz třeba letošní CzechTek.
Jak při tak intenzivní práci odpočíváte? V autě, když jezdím na koncerty. Práce ve studiu a vůbec život rockového muzikanta je rozbouřené moře, jízda v autě skýtá určitý řád. Musíte točit volantem, řadit, dodržovat předpisy. Zkrátka se podřídit, jinak to nefunguje. Při jízdě ale poslouchám hudbu, teď právě Björk nebo Joe Zawinula.
Jak jako rocker vnímáte stárnutí? Za mlada jsem byl pěkný divous, který táhnul Prahou i několik dní a hodně zlobil. Nyní jsem hlava rodiny se všemi možnými starostmi a řeším třeba takové věci, jako pořizování rodinné hrobky pro ostatky svých zemřelých příbuzných. A přitom se třeba přistihnu, jak přemýšlím, abych vybral nějaké hezké místo pod stromem, kde by se mně hezky leželo. Tak to je asi ten posun. Také se mi čím dál častěji vrací takové zážitky, jako třeba když mi umírala matka na rakovinu a já jí chtěl se svými malými syny naposledy navštívit. Trpěla už velkými bolestmi a zbývaly jí tři dny života. Vrátný nás ale do nemocnice nepustil, nebyly zkrátka návštěvní hodiny. Tak jsme stáli za plotem a plačící mamince naposledy mávali. To bylo strašně kruté. Tak vypadal komunismus, na to nikdy nezapomenu.
Čím je vlastně v dnešních podmínkách hudebník? Je to ještě umělec, nebo živnostník? Já si jako živnostník nepřipadám. Zacházet s penězi totiž moc neumím, nikdy také nebyly mojí prioritou. Mými vzory byli vždy hudebníci, spisovatelé, filozofové, ale nikdy žádný bohatý byznysmen. I když nejsem žádný chudák, za penězi se neženu. Dost jich i nakonec vydělám, ale žádný spořádaný finanční život nevedu. Třeba když koupím do studia něco hodně drahého a pak si dva měsíce drbu hlavu, protože nemám ani korunu. Slovo živnostník se ke mně zkrátka nehodí, mám peníze jen proto, abych byl svobodný. Mám svět, který patří jen mně a ve kterém mě nikdo neruší. A i když vlastním špičkové studio za velké peníze, mám ho pouze pro svou vlastní potřebu. Proto také nepotřebuji žádného agenta či manažera. Stojím na vlastních nohou.
Ale musíte pořád jen skládat. Z rozjetého vlaku se dá jen těžko vystoupit. Pokud jednou vystoupíte, začne se na vás zapomínat, i když třeba umíte vytvořit kvalitní muziku. Například když jsem dělal hudbu pro anglický televizní seriál Červený Bedrník, která měla nebývalý úspěch s řadou příznivých kritik v místním tisku, tak to byla obrovská reklama. Jenže abych jí opravdu využil, musel bych se do Anglie přestěhovat. Pokud nejste renomovaným světově známým umělcem, musíte být k dispozici. Za pár měsíců na vás totiž každý zapomene. A já jsem prostě nemohl, už kvůli rodině, kvůli kapele. V mých letech se dá jen těžko budovat nová kariéra kdesi v Anglii, nejsem už zkrátka takový dobrodruh.
Váš kolega Kocáb je ale stále vidět v televizi, často se o něm píše. Proč vy nejste v takové permanenci? On je atraktivní osobnost se širokým spektrem názorů a rád komunikuje s médii. Naposledy jsem viděl, jak mu zářily oči, když na naši zkoušku přijel televizní štáb CNN dělat s ním rozhovor ke známému případu „pianisty“, který ztratil paměť. Michael také stále ještě sní o tom, že do Ameriky je možné prorazit. Já jsem měl samozřejmě úplně stejné představy, ale vyrovnal jsem se s tím, že je to prostě iluze. Obchodníci kalkulují jinak, než si myslí umělec. Navíc žijeme na světové periferii, s tím nic nenaděláme. Třeba v Anglii se mě ptali, jestli jsem u nás známý, odpovídal jsem, že snad asi jako Eric Clapton u nich, ale že na mé koncerty nechodí statisíce, ale jen stovky či snad pár tisíc lidí. Jak nás komunismus izoloval, to je asi ten hlavní problém. Aby nás vzali na vědomí, jako tomu bylo za první republiky, potrvá desítky let.
Přesto jste složil hudbu k anglickému televiznímu seriálu Červený Bedrník. Jak takovou zakázku ze zahraničí český skladatel získá? Když Angličané točili jisté scény v Čechách, dostali nápad použít místního skladatele a řadu jich také oslovili včetně mě. Nějak jsem jim asi padl do oka, protože jsem zakázku nakonec získal. A vlastně teprve až když mi přinesli první obrázky, zjistil jsem, o co se vlastně jedná: o výpravný historický velkofilm z dob francouzské revoluce. Nejdříve mi dali dvouminutovou sekvenci, abych se tedy předvedl. Já udělal během tří měsíců dvanáct verzí symfonické hudby. Vybrali si tři a byli nadšení. Ale nebylo to tak jednoduché: prošel jsem totiž sítem čtyř britských režisérů a dvou producentů, kteří se na seriálu podíleli.
Co taková práce na televizním seriálu obnáší? Byl to sice běžný dobrodružný seriál, ale měl pět dlouhých dílů, na kterých spolupracovaly tři televize včetně BBC, a běžel ve čtyřiceti státech na prvních programech. V každém díle bylo čtyřicet minut symfonické hudby. Byla to roční skoro šestnáctihodinová denní naprosto vyčerpávající práce. Nazkoušení a nahrání ve studiu pak byla už jen taková drobnost.
Jak jste svůj úspěch prožíval? Když byla premiéra a přišli tam všichni ti slavní herci, producenti, režiséři, najednou jsem si uvědomil, že ty lidi vlastně jmény vůbec neznám, a tak jsem je oslovoval podle rolí v seriálu: třeba Robespiére. Zkrátka legrace. Když pak ale zazněly první tóny při projekci, byl to hodně zvláštní pocit. Po všeobecných gratulacích vlastně životní úspěch. Chtěl jsem to někomu sdělit, tak jsem volal své vážně nemocné manželce. Ta ale byla zrovna v nemocnici, a když mně jí dali k telefonu, sotva rozuměla tomu, co říkám. Najednou jsem si uvědomil tu relativnost života. Prožíváte slávu a na druhou stranu vám blízký člověk trpí někde daleko v nemocnici. Za všechno se platí.
Jaký je váš názor na slavnou televizní SuperStar? Je to jen obchod? Neviděl bych to zase až tak přísně. Má to smysl v tom, že spousta mladých lidí nemá jinou šanci, jak předvést své schopnosti. A že je mají, vidíme pak skutečně během té soutěže. Proto je mezi mladými asi tak populární. Navíc je to chvílemi i celkem zajímavě udělaná zábava plná dramatu. Co ti lidé musí podstoupit, je přece docela náročné. Zpívat na veřejnosti a ještě k tomu pod takovým tlakem není opravdu žádná legrace. Mně spíš přijde, že se té soutěži přisuzuje příliš velká důležitost a dostává příliš prostoru v tisku. Aby si o tom téměř fanaticky povídala půlka národa, je myslím opravdu trochu bizarní. Já to tak na rozdíl od kolegy Kocába neprožívám: ten na SuperStar zuřivě koukal snad každý den.
V některých svých rozhovorech se kriticky vyjadřujete o zpěvácích z dob minulého režimu. Co vám na nich vlastně vadí? Myslím, že český národ se ještě se svou minulostí dostatečně nevyrovnal. Čtyřicet let tady byla pošlapávána lidská důstojnost a lidé zapomínají na ta zvěrstva v padesátých letech, na pocit strachu a že vlastně žili v permanentním ponížení a ztrátě svobody. Řada lidí v tom sice žila, ale neškodila. Byli ale tací, kteří se aktivně zapojovali. A to byli právě i ti zmínění zpěváci. Nechci nikomu vyčítat, že podepsal antichartu. Prostě je k tomu donutili psychickým vydíráním. Vždyť to bolševik zinscenoval jako v nějakém nacistickém propagandistickém filmu. Strach dělá strašné věci. Mě spíš šokuje, že lidé, kteří trpěli a bojovali proti takovému systému, jsou vlastně zapomenutí, stejně jako byli angličtí letci. A ti, kteří zpívali na plesech ministerstva vnitra a bratříčkovali se s estébáky, mají naopak zelenou a lid jim odpustil. Já nevybízím k nějakým čistkám, jenom říkám, že se český národ bez větší reflexe nemá šanci uzdravit a mravně postavit na nohy. Získat nějakou přirozenou národní hrdost a povědomí o hodnotové stupnici či jejich váze. Pokud tedy bude stále vzývat tytéž bohy jako za komunismu a své nazírání věcí nepřehodnotí…
Co říkáte poslanecké iniciativě na udělení státního vyznamenání Karlu Gottovi? Karel Gott je skvělý zpěvák, fenomén a jistá rarita českého národa. Já proti tomu nic nemám, vlastně vůbec nevím, co se řeší. Během své kariéry měl opravdu řadu skvělých hitů, hlavně v šedesátých letech, kdy měl celý ten zrod českého popu a big beatu hodně silný náboj. Mně se ale spíš jedná o současnost: obecný vkus tady stále určují hlavně ti starší. Možná se to už týká i mě osobně. Všude ve světě je to ale naopak, tam veřejnou sféru a zábavu ovládají především mladí. My jsme pořád ve stínu těch matadorů minulosti a těch posluchačů režimního, krotkého, estrádního mainstreamu. V Anglii dominují U2 a v Americe Michael Jackson, ti přece mají ten současný vzkaz. U nás jsou u slova nestárnoucí hvězdy a fenomén rocku je vlastně na periferii. Třeba takový Tony Blair hraje rock and roll a poslouchá U2, co však poslouchá Jiří Paroubek, nevím; určitě to ale nebude techno.
Co chystáte do budoucna? Chceme udělat novou desku Výběru, která by se měla dotýkat té legendární a měla by být i stejně silná. Ztrácí totiž smysl být pořád v jejím stínu. Jde o to vyšlápnout někam dál. Problém ale je, že každý z nás cítí hudbu i obsah textů už trochu jinak. Bude to asi velký kompromis, ale snad to zvládneme. Jinak jsem právě dopsal hudbu k novému muzikálu Obraz Doriana Graye. Měl by mít premiéru v únoru příštího roku.
Kde berete k takovému množství hudby inspiraci? Ze všeho, co se mě nějak dotkne: pohled, úsměv nebo třeba i nějaký ten malér či kocovina. Prostě se to všechno ve mně ukládá a jednou to pak vytryskne v nějakém nápadu. V programovou inspiraci ale nevěřím, zásadní věci jdou z hloubky, kam přece nikdo nevidí, a to nejlepší je stejně dané od Boha. Tvořit hudbu je možná i určitá droga, která mě odnáší od všech mých starostí. Znamená něco jako vysvobození z mého zajetí, z mých životních omylů. Je to také elixír mládí, v rockové hudbě se, jak známo, nestárne. Když třísknu do kytary, až z ní létají blesky, jsem zase zkrátka mladý kluk s velkým hárem. Možná proto se ze mě stal takový workoholik.
Michal Pavlíček (49) Jeden z nejlepších českých rockových kytaristů, skladatel scénické hudby. Narodil se v roce 1956 v Praze, vystudoval obor produkce na Filmové fakultě Akademie múzických umění. Jeho prvním výraznějším angažmá bylo v roce 1973 účinkování v jazzrockové skupině Expanze, později Bohemii a Mahagonu. V osmdesátých letech se stal jedním z hlavních protagonistů takzvané nové vlny a byl členem legendární skupiny Pražský výběr. Po komunistickém zákazu skupiny se začal věnovat scénické hudbě a založil kapelu Stromboli. V devadesátých letech pak instrumentální Big Heads, hrál i v uskupení BSP a s obnoveným Pražským výběrem. Vydal řadu desek, například Stromboli či Černé světlo s Michaelem Kocábem a Minotaurus s Miroslavem Vitoušem. Podílí se na kritikou ceněné desce Moniky Načevy Možnosti tu jsou. Hlavně však složil hudbu k desítkám divadelních představení či filmům (například balet Zvláštní radost žít, muzikály Klaun a Excalibur, celovečerní film Proč, televizní film Znásilnění). Složil hudbu pro výstavu EXPO 1992 v Seville, měl vlastní hudební televizní pořad Na kloboučku. V zahraničí uspěl se svou hudbou k televiznímu seriálu BBC Červený Bedrník. Nyní chystá muzikál Obraz Doriana Graye.
