Angličané pro to mají takové do češtiny bez dlouhého opisu vlastně nepřeložitelné slovíčko „serendipity“. Třeba se se šťastnou a nečekanou náhodou setkávají častěji než Češi, stejně jako mají jazyky Eskymáků bohatší slovní zásobu, charakterizující různé podoby a kvality sněhu. Na každý pád je pro dlužníka, který zrovna podepsal pracovní smlouvu, a ví, že dostane příští rok hezky přidáno, příjemná představa, že ze svých dluhů bude platit negativní úroky.
Čtěte také: Stát znovu prodal dluhopisy se záporným výnosem
Totéž platí pro české ministerstvo financí: nenajdete hráče na trhu, který by Česku předpovídal negativní nominální růst HDP, naopak všichni předpovídají sice mírný, ale přece jen pozitivní vývoj indexu spotřebitelských cen a také růst HDP, kde jsem číslo nižší než tři procenta (reálná) také už nějakou dobu neslyšel. Zato výnosy z vládního dluhu alespoň na začátku výnosové křivky jsou poprvé v dějinách negativní. Také situace na devizových trzích nasvědčuje tomu, že zahraniční hráči sázejí na to, že koruna po opuštění kurzového závazku zpevní, jinak řečeno u vládních korunových papírů počítají s reálným eurovým výnosem. Lepší než kupovat Německo.
Abscence ekonomického racio
Kolegové analytici z českých komerčních bank (nechci jmenovat) tvrdí, že situace, kdy půjčit si sto a vrátit 98 nebo ještě míň je situace, která „nemá ekonomické racio“. Ale samozřejmě že z pohledu dlužníka, který platí negativní nominální úrok, ačkoli čelí pozitivnímu vývoji nominálních příjmů (daňových), je vrcholně racionální si půjčit dnes, aby zítra zaplatili miň než jistinu. Singer by také řekl, že kromě nějaké „pojistné rezervy“ nemá cenu šetřit, ale naopak je racionální útrácet a běžet naproti inflačnímu cíli České národní banky.
Ale úplně vážně, tohle je sice hodně neobvyklá, ale ideální chvíle na refinancování dluhu, nebo na pořízení investic, o nichž víte, že stejně jednou budou muset být vynaloženy, stejně jako u oprav a rekonstrukcí. Přes negativní výnos z krátkodobých vládních cenných papírů nám stoupá index cen nemovitostí a také stavět již nejde tak levně jako před třemi nebo čtyřmi lety. Navíc nedostatečná údržba, ba chátrání neznamená lineární průběh nákladové křivky, ale připomíná spíš exponenciálu, což ví každý chalupář.
Carpe diem
Takže stát, s péčí řádného hospodáře a při vědomí záporného úroku, by měl investovat a rekonstruovat jako o život. To neplatí ani trochu o vládní spotřebě, neboť „prožraná“ čili obětovaná příležitost, kdy místo investic upřednostníte (většinou z politických důvodů) spotřebu, připomíná mnohem víc starořímské „carpe diem“ než nějakou péči, natož pak hospodáře. A když už si tady má někdo užívat, pak je to daňový poplatník, nikoli stát.
Ten navzdory výše uvedenému zvyšuje nejen investice, ale i výdaje na vládní spotřebu, řečem o úsporách navzdory. Na poslední chvíli se ministři výdajových resortů snaží utrhnout nějakou tu miliardu, nebo alespoň pár set milionů navíc. Je to tradiční hra, ale letos má díky nadbytku korunové likvidity, tlačící výnosy až do záporu, mimořádně zajímavý herní prvek.
Chytřejší ministry poznáte podle toho, že na Andrejovi udělají „blafáka“ argumentujíc právě dodatečnými investicemi nebo výdaji na údržbu a rekonstrukci. Za což si zaslouží od ministra financí nejen podrbání za uchem, ale další podrobnou kontrolu provozních výdajů své kapitoly.
Ti hloupější budou jako vždycky jenom natahovat ruku, mumlat o hrozbě kolapsu, aniž by se trápili nějakými rozdíly mezi spotřebou a investicemi. Takoví ministři či ministryně nejsou ozdobou žádného kabinetu. Kdo neví, že kdyby svojí žádost postavili jinak, tak jim Andrej, financující se nikoli zadarmo, ale inkasující peníze za to, že si půjčuje, v podstatě ani neví, jak by je měl odmítnout. Zapamatujme si tuhle chvíli, nikdy tady nebyla a bohdá ani nebude.
Čtětě další komentáře autora
Černé pondělí a čtyři Wenova „ne“
Česká zpráva výjezdním destinacím
