Mzdy se loni zachovaly stejně obojetně jako pověstná chytrá horákyně. Při poklesu výkonnosti ekonomiky stouply reálně o šest procent. V průmyslu se zvýšily, opět reálně, o 4,4 procenta, ale produktivita práce rostla přesně polovičním tempem. Téměř totožná byla situace ve stavebnictví, kde produktivita práce vzrostla pouze o 0,8 procenta, ale reálné mzdy se zvýšily o 1,7 procenta.
Přesto domácí poptávka extrémně nevzrostla a nedošlo k nepříznivým tlakům na vývoj obchodní bilance a inflace. Celkový objem mzdových prostředků se totiž vyvíjel opačným směrem. V reálném vyjádření se meziročně nejenže nezvýšil, ale dokonce klesl. Způsobil to pokles zaměstnanosti a také skutečnost, že řada podniků vyplácí mzdy se značným časovým zpožděním a v neúplné výši.
Malá část nákladů.
Z krátkodobého i dlouhodobého hlediska je dodržení vazby mezd a produktivity práce v naší malé a otevřené ekonomice nezbytností. Otázkou ale je, jak rychle lze stanoveného cíle dosáhnout. Vztah mezd a produktivity nelze chápat jednostranně. Hlavním tématem diskusí by se měly stát cesty vedoucí ke zvýšení výkonnosti ekonomiky, a nikoliv pouze možnosti zmírnění růstu mezd. Restrukturalizace, modernizace, posílení managementu a především stabilizace vlastnických vztahů jsou však dlouhodobějším procesem, jehož výsledky se projeví až s určitým časovým zpožděním.
Ostatně i přes rychlý růst mezd zůstává jejich podíl na celkových nákladech firem v České republice výrazně nižší než ve vyspělých tržních ekonomikách a pohybuje se kolem deseti procent. To je ale z dlouhodobého hlediska výhoda pouze dočasná. Je nanejvýše pravděpodobné, že v souvislosti s žádoucím přibližováním se české ekonomiky k vyspělým trhům se bude tento podíl zvyšovat. Pro to, aby růst podílu mezd na celkových nákladech neměl inflační charakter, je v první řadě potřebný odpovídající růst produktivity práce, jejíž výše je klíčovým problémem.
Poloviční ruka.
Relativně vysoký mzdový růst je přičítán především špatným odhadům inflace pro rok 1999, které se promítly do mzdových vyjednávání. To sice nelze vyvrátit, nicméně minulý i současný vývoj ukazuje, že „neviditelná ruka trhu v této oblasti působí jen částečně. Jak jinak si vysvětlit situaci, kdy více než třetina firem je ve ztrátě a růst mezd pokračuje. Hlavní regulátor mzdového vývoje v tržním hospodářství – konkurenční prostředí a odpovědnost vlastníků nebo vedení firem – doposud neplní v plné míře svou funkci.
Problematické je také časté tvrzení, že rychlý růst mezd v loňském roce byl hlavní příčinou masivního zvýšení nezaměstnanosti. V řadě podniků i v národním hospodářství jako celku se zaměstnanost snížila, ale bylo to především v důsledku recese a dosud nedokončené restrukturalizace podnikové sféry. Hlavní důvody růstu nezaměstnanosti jsou především v poklesu poptávky, který tlačil na zvyšování konkurenční schopnosti výrobců. Rovněž zhoršující se finanční situace podnikové sféry a ztížená dostupnost úvěrů měly na zaměstnanost větší vliv než vývoj mezd.
Regionální rozdíly.
Za čísly o loňských průměrných mzdách (celkově 12 658 korun, v podnikatelské sféře 12 943, v nepodnikatelské 11 733 korun) se samozřejmě skrývají značné rozdíly jak z hlediska regionálního a odvětvového, tak i profesního. Tradičně nejvyšší mzdové úrovně dosáhla Praha, v níž zároveň mzdy nejrychleji stoupaly. Nejméně peněz v průměru dostávali pracovníci ve Východočeském kraji. Regionální rozdíly přetrvávají již od počátku devadesátých let a ani v budoucnu nelze očekávat výrazné změny v umístění jednotlivých krajů ve mzdovém žebříčku.
Úroveň mezd je z velké části dána historicky, a to nejen zaměřením regionů (koncentrace odvětví s různou kvalifikační náročností). Významnou úlohu sehrálo i to, že některé odvětví a profese byly v předcházejících čtyřiceti letech mzdově zvýhodňovány. Nízká pružnost mezd směrem dolů znemožňuje odstranění mzdových deformací v rámci odvětví a profesí. Tyto faktory se trvale promítají do regionální diferenciace a jejich vliv na mzdovou hladinu lze střednědobě jen těžko odstranit.
Pražáci mají školy.
V posledním desetiletí se ale alespoň zpevnila vazba mezi mzdami a kvalifikací. Výše průměrné mzdy dnes podstatně více závisí na kvalifikační struktuře obyvatel, která se v jednotlivých regionech liší. Vysoká průměrná mzda v Praze není pouze důsledkem vysoké koncentrace zahraničních firem. V Praze je ve srovnání s ostatními kraji také nejvyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel. Vysokoškoláci v ní představují více než dvojnásobek průměru České republiky, zatímco podíl obyvatel se základním vzděláním a vyučených je v Praze ve srovnání s republikovým průměrem přibližně o šest procentních bodů nižší.
Naopak ve východních Čechách tvoří převážnou část obyvatelstva vyučení a středoškoláci, podíl vysokoškoláků je trojnásobně nižší než v Praze a o 2,2 procentního bodu nižší než celostátní průměr. Lze očekávat, že v souvislosti s předpokládaným členstvím v Evropské unii pravděpodobně poroste nejen cena práce, ale i mzdová diferenciace podle kvalifikace.
Trh na trhu práce.
Pozitivní je také fakt, že v roce 1999 byl regionální růst mezd daleko více než v předchozích letech závislý na úrovni nezaměstnanosti. K tržním ekonomikám takováto úzká vazba standardně patří. Vzhledem k vyšší míře nezaměstnanosti si zaměstnavatelé mohou nejen více vybírat nové pracovníky, ale především jim větší nabídka pracovních sil umožňuje nabízet nižší mzdy.
To je jedním z důvodů nižších průměrných mezd v regionech s vysokou mírou nezaměstnanosti a naopak. Tento základní vztah v České republice až do roku 1998 v plné míře nefungoval. Mzdy rostly v některých regionech s vysokou mírou nezaměstnanosti rychleji než v regionech s nízkou nezaměstnaností. I když tento vztah prozatím nefunguje plošně, je současný vývoj důkazem toho, že se trh práce stále ve větší míře přizpůsobuje zákonitostem tržních ekonomik a předchozí deformace pozvolna ustupují. Přesto ale nelze očekávat, že ve střednědobém horizontu regionální diferenciace doznají výrazných změn.
Dvakrát rychlejší banky.
V odvětvové diferenciaci nenastaly v loňském roce výrazné změny. Tradičně nejvyšší mzdy pobírají pracovníci v odvětví peněžnictví a pojišťovnictví, kde činila průměrná mzda 22 130 korun, zatímco nejnižší průměrná mzda byla v oděvním průmyslu, a to 7544 koruny. Ve srovnání s minulými léty se ale růst mezd v peněžnictví a pojišťovnictví zpomalil. Hlavním důvodem byla pravděpodobně špatná finanční situace největších bankovních domů.
To ale nemění nic na tom, že za posledních deset let si právě zaměstnanci tohoto odvětví polepšili nejvíce. Zatímco až do roku 1990 byl tento obor podceňován, což se samozřejmě promítalo ve mzdové úrovni, v devadesátých letech byl růst platů v peněžnictví a pojišťovnictví dvakrát rychlejší než ve zbytku ekonomiky. Nejvíce si v posledních deseti letech pohoršili zemědělci, kteří do roku 1989 patřili k privilegovaným skupinám. S průměrnou mzdou 9592 koruny loni obsadili na odvětvovém žebříčku šesté místo od konce.
Profesní rozdíly.
Růst mezd byl diferencovaný i v rámci jednotlivých profesí. Ze studie PricewaterhouseCoopers vyplývá, že výrazně rychleji rostly mzdy vedoucích pracovníků a profesí s vyšší kvalifikací. Do kategorie s nejvyšším zvýšením průměrné mzdy (o třináct procent) patří vrcholový management, jehož mzdy rostly výrazně rychleji, než tomu bylo u řadových zaměstnanců. České firmy tak kopírují mzdovou strategii společností se zahraničním kapitálem ve snaze udržet či případně získat kvalitní management.
Profesní diferenciace byla ovšem rozdílná v jednotlivých regionech, neboť do profesního odměňování se promítal nejen minulý vývoj, ale i situace na trhu práce a finanční situace podniků v daném regionu. Velký vliv na odměňování jednotlivých profesí má i mzdová úroveň podniku, který v regionu výrazně ovlivňuje zaměstnanost konkrétní profese. Výběrové šetření společností Trexima uvádí, že mzdové rozdíly mohou v rámci některých profesí činit pouze několik set korun, zatímco u jiných až několik tisíc. Příkladem jsou zámečníci, kteří si ve Středočeském kraji vydělají v průměru téměř patnáct tisíc korun, zatímco v Jihomoravském kraji jen 10 500 korun.
Daleko menší regionální mzdová variabilita je v nepodnikatelské sféře, kde k unifikaci mezd u řady profesí ve státní službě vede odměňování podle tarifních stupnic. Regionální rozdíly u mezd v určité profesi se proto většinou pohybují pouze ve stokorunách.
Podstatně méně.
Letos je více než pravděpodobné, že růst nominálních i reálných mezd se výrazně zpomalí. Předpokládáme, že odhady inflace pro rok 2000 se ukážou jako realističtější než loni a že při mzdových vyjednáváních se prosadila racionální inflační očekávání. Na zpomalení růstu mezd bude mít letos vliv i plánovaná restrukturalizace a revitalizace podniků v potížích, pokračování privatizace velkých firem i snaha vlády o mzdo–vé moratorium ve státní sféře. Růst objemu mezd bude nadále tlumen vysokou nezaměstnaností. Průměrné nominální mzdy by se letos měly zvýšit přibližně o šest procent, v reálném vyjádření o dvě procenta.
